Časem s vědou – astronomicko-astronautický březen a duben
Z událostí, které změnily náš svět

Sovětská kosmická sonda Veněra (vypuštěná v listopadu 1965) 1. března 1966 jako první pozemské těleso tvrdě přistála na Venuši (z pohledu ze Země dokonce ve středu světelného disku). Bohužel už během přibližování k planetě se přehřála a přestala vysílat, takže jsme se o husté venušanské atmosféře nedozvěděli nic.

U francouzského Alais 5. března 1806 spadl z nebe drobivý, nevzhledný kámen. Když ho dopravili na analýzu k slavnému Berzeliovi, slovutný švédský chemik zapochyboval, že je to vůbec meteorit. Byl totiž docela jiný než ty dosavadní – vedle charakteristického niklového železa obsahoval množství uhlíku (ve formě připomínající pozemské uhlí) a síry.

Šlo o historicky první nalezený uhlíkatý chondrit, nejvzácnější, ale taky informačně nejbohatší typ meteoritů.

Psal o ní už Aristoteles, určitě ji vzývali staří šamani, ale teprve 6. března 1716 začíná být považována za úkol pro vědu. Toho dne totiž britský astronom Edmund Halley v Londýně poprvé spatřuje polární záři. Podruhé se mu ji podařilo zahlédnout o deset let později v Paříži, načež o ní roku 1733 vydal knihu, kde tento jev poeticky nazývá Aurore Boréale (Jitřenka severu).

Vůbec poprvé ji zaznamenali v Číně roku 240 před Kristem. Od té doby se k nám vrátila zatím třicetkrát, každé tři čtvrti století. V roce 1682 si jí všiml výše uvedený Edmond Halley. Ten napřed určil její dráhu jako velmi protáhlou elipsu, poté ji ztotožnil s kometami z let 1531 a 1607 a nakonec předpověděl její další návrat na rok 1758. Což se s malou odchylkou stalo. Tento návrat dal kometě jméno – Halleyova.

Zatím naposledy prošla Halleyova kometa přísluním 9. března 1986. Po jedenatřicáté se očekává kolem roku 2061.

Od nepaměti vídali lidé na nebi sedm zřetelných, periodicky se pohybujících „planet“ (slovo planeta je řeckého původu a značí putující hvězdu) – Měsíc, Merkur, Venuše, Slunce, Mars, Jupiter a Saturn. Proto máme týdem právě o sedmi dnech (původně každý pro uctívání jednoho z uvedených objektů). Proto platila právě sedmička za číslo magické pro přírodu (a šťastné pro člověka). 13. března 1781 však německo-britský astronom William Herschel při systematické dalekohledné přehlídce oblohy objevuje další planetu. Po desítkách let dostává jméno Uran.

Šestnáctého března 1926 v americkém Auburnu (stát Massachusetts) „startuje“ první raketa poháněná kapalným palivem (petrolejem a kapalným kyslíkem). Je 120 cm dlouhá a 15 cm tlustá. Jakkoli dosáhla výšky pouze dvanácti metrů a rychlosti 97 km/h (při horizontálním doletu 56 m), znamenala po teoretiku Ciolkovském (který nutnost kapalného paliva předpověděl už počátkem 20. století) první významnější pokrok v raketové technice (kapalné palivo lze lépe dávkovat než pevné). „Raketu budoucnosti“ navrhl a zkonstruoval fyzik Robert Hutchins Goddard.

V létě 1962 se uskutečnil první „skupinový let“ (sovětský Vostok 4 byl ve vhodné chvíli přivypuštěn k Vostoku 3, bez jakékoli možnosti korekce dráhy). V prosinci 1965 se americká loď Gemini 6A vlastním manévrováním přiblížila ke Gemini 7 až na 1-2 m. 16. března 1966 konečně dochází i k prvnímu spojení ve vesmíru: Gemini 8 dostihuje cílový objekt Agena TV-8 a po devíti manévrech se s ním rychlostí 23 cm/s spojí. Půl hodiny poté však náhlá rotace systému (zaseklá tryska) přinutí astronauty k okamžitému odpojení a nouzovému přistání.

Třetího dubna 1966 se sovětská sonda Luna 10 stává první umělou družicí Měsíce, vlastně dvěma, neboť se z ní odděluje pouzdro s vědeckými přístroji. Obě tělesa obíhala Měsíc ve výšce 350-1017 km, pouzdro pracovalo do vybití chemických baterií. A jelikož kromě naměřených dat muselo na Zemi i čtyřikrát zahrát Internacionálu, utichlo už 30. května.

Sedmadvacátého dubna 1961 startuje americká družice Explorer 11, která jako první nese na palubě speciální detektor záření gama, což znamená počátek astronomie gama. Přes určitou jednoduchost (z dnešního pohledu) detektor zaznamenal spršky fotonů s nečekaně vysokou energií (nad 100 megaelektronvoltů, líp to nerozlišil), což podnítilo nové úvahy o vzniku a procesech ve vesmíru.

Sedmého dubna 1991 z raketoplánu Atlantis startuje do té doby 7. nejtěžší americká vědecká družice COMPTON (A. H. Compton byl fyzik objevivší rozptyl fotonů na elektronech, což se zde využívalo k měření). Družice dokázala samostatně manévrovat (k udržování výšky dráhy) a hlavně nesla čtyři různé detektory záření gama. Jen do konce roku 1991 zaregistrovala a částečně zaměřila např. několik kvasarů a záblesků gama a jednu obří anihilaci. Dosloužila v červnu 2000.

Dvanáctého dubna 1961 startuje z kosmodromu Bajkonur v Kazachstánu loď Vostok 1. Na její palubě se do vesmíru dobývá první člověk – Jurij Gagarin. Po 108 minutách (a jednom oběhu Země) přistává u vesnice Smelovka v Saratovské oblasti SSSR.

Od 1969 se 12. duben slaví jako Světový den letetctví a kosmonautiky. Přesně dvacet let poté startuje z Kennedyho kosmického střediska na floridském mysu Canaveral první návratná kosmická loď – raketoplán Columbia s astronauty Johnem Youngem a Robertem Crippenem. Po letu dlouhém více než 54 hodiny (a 36 obletech Země) přistál (přičemž byl při průletu atmosférou vystaven teplotě přes 2000 °C) na Edwardsově letecké základně v Kalifornii. Kosmické lety s lidskou posádkou dostávají novou kvalitu.

Šestnáctého dubna 1976 sonda Helios, vybavená americkými a západoněmeckými přístroji, prolétá rekordní rychlostí (více než 60 km/s) v rekordní blízkosti Slunce (42 miliony km). Slunci nejbližší planeta Merkur obíhá ve střední vzdálenosti asi 58 miliónů km a průměrná teplota povrchu celé jeho osvětlené poloviny je asi 420 °C, proto ten spěch. Před přehřátím chránily sondu leštěné odrazové plošky pokrývající polovinu jeho příslunečního povrchu (druhou zabraly sluneční baterie).

Devatenáctého dubna dubna 1971 z Bajkonuru startuje vůbec první orbitální obytná stanice na světě – Saljut 1. Je 16 metrů dlouhá, průměr má 4 metry. Pracovaly na ní postupně dvě tříčlenné posádky dopravené tam Sojuzy 10 a 11. Stanovená dráha ve výšce 200-222 kilometrů byla pomocí korekčního raketového motoru periodicky upravována. Poslední zážeh trysek však zamýšleně zaúčinkoval opačně – 11. října 1979, tedy po 175 dnech existence, zbrzdily stanici tak, aby zanikla nad neobydlenými oblastmi Pacifiku.

A 28. 4. – 6. 5. 2001 pobývá na mezinárodní kosmické stanici ISS první kosmonaut-turista. Jedenašedesátiletý americký boháč Denis Tito za tuto „extrémní dovolenou“ zaplatil dvacet milionů dolarů.

František Houdek