V jako Vendeta – na pátý listopad vzpomínám velmi rád...

Alan Moore má s adaptacemi svých mistrovských grafických románů – tedy komiksů – neblahé zkušenosti. V docela živé paměti mám Ligu vyjímečných, která dopadla mírně řečeno legračně, ač původně jako komedie natáčena nebyla. Já osobně jsem přežil sledování jen díky dvěma černohorským desítkám předem a pětiminutové pauze na malou uprostřed snímku. Proto jsem se ani nedivil zprávičce o jeho negativním výroku na adresu zpracování „V for Vendetta“, ale musím autorovi oponovat – toto nebyla vendeta jeho předloze, ale podle mého vcelku důstojný počin.

Příběh sám je vlastně komorní, prostý až naivní a není ani tak o tajemném mstiteli se stručným jménem „V“ v masce anglického národního teroristy-hrdiny Fowkese, který se pokusil vyhodit střelným prachem budovu Parlamentu a byl za to oběšen, jako spíš o obyčejné dívce Evey Hammondové, kterou V zachránil před spárem, tedy vlastně Prstem, britskou obdobou gestapa, politickou tajnou policií, náležící vládnoucí Straně Nordického ohně, když Evey nedopatřením poruší zákaz vycházení. V (do masky skvěle hlasově vybavený Hugo Weaving) se pak pokouší Evey (stále krásnější Natalie Portman) zbavit hluboko zakořeněného strachu a zároveň připravuje rok dopředu avizovanou teroristickou akci, dokončení toho, co jeho pravzor v 16. století nestihl. Evey navíc pracuje pro jedinou televizní stanici, státní BTN (British Television Network), která vypadá jako kombinace televizní kazatelny a zpravodajství BBC, ale její někteří zaměstnanci nejsou až tak loajální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Styl televizní zábavy a zpravodajství mi pak připomínal film Running man, konečně mohlo by se klidně stát, že by oba příběhy patřily do stejného alternativního světa. Zdrojem komických situací se tak kromě V (jeho teatrální výstupy, ovšem půvabně teatrální) stává ředitel Gordon Dietrich (Stephen Fry, známý například ze seriálu Černá zmije), který nepřímo zaviní úvodní zápletku s Evey a Prsťáky, zvláště pak jeho show s „dvojníkem“ kancléře – diktátora Sutlera, obstojně zahraného Johnem Hurtem. Velkou roli inspektora Finche, vyšetřujícího aktivity V, dostal Stephen Rea, na jehož výkon z filmu Hra na pláč už nikdy nezapomenu a rád jsem se s ním zase na plátně setkal.

Velmi mrazivě na mne působila exkurze do historie vzniku totalitní vlády v Británii, počínající v podstatě současností, jen malinko vylepšenou válkou na území USA. Vzestup samotné vládnoucí Strany je potom přímou paralelou vzestupu Hitlerovy NSDAP v Německu, což je navíc umocněno podobným lpěním na čistotě rasy, jen jiného germánského kmene, Sasů. Hledání vnitřního nepřítele v podobě menšin jak národnostních tak sexuálních je už pouhé opisování. Nejsilnějším momentem se rozhodně stalo ukončení přerodu Evey z oběti ve svobodnou bytost, i když jsem už od půlky tušil, o co jde, ale i přesto to bylo velmi emotivní.

Závěr filmu mě ovšem poněkud pobavil, což jistě nebyl původní záměr tvůrců. Nemůže mi nikdo věšet na nos, že by se setkání ozbrojených vojáků s maskovanými civilisty obešlo bez incidentů a mrtvých. Potom to sice plynule přešlo do roviny čistě symbolické, neboť mezi maskovanými byli i ti, co tam rozhodně být nemohli, ale tento způsob ukončení filmu použili i tvůrci Equlibria, kde mi to tolik nevadilo, a tak musím být i zde shovívavý. Stručně řečeno – mrazivý prostý příběh, výborná Natalie Portman, skvělý hlas Huga Weavinga a především vynikající výkon Stephena Frye. Tohle beru, ať už se to komiksu podobá, nebo ne.

Roman Paulík