Hlídky všech odstínů

Bylo, nebylo, světlí se prali s tmavýma a ty, kteří netušili, která bije, ale byli ochotní se poprat, houfně verbovali, až krev stříkala na všechny strany. Ale jak tak bojovali, začaly jim docházet síly i nechápající dobrovolníci (pro jejichž užitek to ostatně dělali), a tak se zastavili, zamysleli a uzavřeli dohodu. A fůru let po téhle dohodě se mydlí pořád stejně, akorát že můžou navíc kšeftařit se vzájemnými službičkami.

I zděs’ my vstračajemsja s Antonom. Anton vstává, nerozsvěcí, nemyje si zuby, ale zato se jde napít do lednice šťávy vykapané ze syrového masa a mudruje cosi o chuti vepřové krve. Myslet si o tom můžeme všelicos, ale musíme rychle, protože děj se rozbíhá a vtahuje. Ještě panáka laciné, nejlépe pančované vodky a vzhůru k hotelu Kosmos. Jedete-li metrem, je to zastávka VDNCh. Mapa Moskvy se přespolním bude hodit.

Sergej Lukjaněnko umí. Poznali to v Rusku a poznáte to i vy. Vybral si v zásadě omleté téma, že někteří nejsou tím, čím se zdají být. Téma výjimečných je patrně staré jako lidstvo samo, ale stále se s ním dá slušně pracovat, jak na domácí scéně ukázal třeba Jiří Kulhánek. Srovnání je na místě, neboť ideový námět je totožný s Nočním klubem, jen Lukjaněnko to vzal globálně, inu Rus. Noční hlídka není tolik bojová jako Kulhánek, mrtví se nemusí počítat na vagóny, stačí na prstech. Chtěl jsem napsat, že Noční hlídka není tolik akční, ale ono to právě akční je, ale také hodně přemýšlivé.

Čtenáři s náběhem ke slovanské povaze budou mít patrně na dvou místech tendenci odbíhat k lednici či jinam pro vodku. Někdy jsou Antonovy úvahy značně depresivní a Lukjaněnko vytváří opravdu infekční chandru. Takovou tu, kterou nejde odčinit, jen přečkat.

Tuto knihu nemohl nikdy napsat nikdo, kdo nežil ve východním bloku. Motiv dobra a zla, které jsou tak důkladně propletené a natolik poznamenané letitým soužitím a bojem, že už lze jen těžko odhadnout, kdo kope za kterou stranu, pokud nevyloví z kapsičky sepraného dresu klubový odznáček. Dobra, které má vést ke šťastným zítřkům, ale vede krvavým kanálem, a zla, které má vést k všeobecnému utrpení, ale vede k němu u kavárenského stolu s kapučínem. Je to přesný opak západního přístupu postmoderní relativizace, kde není ani dobro, ani zlo, je jen to, co se právě hodí, a spousta keců kolem, protože nám se stejně nic stát nemůže. Hrdinové téhle knihy dobře vědí, co je dobro a co je zlo, i když to občas nedokážou na první, byť několikavrstvý pohled poznat.

Lukjaněnko stvořil skvělé postavy. Anton je jako my, leccos sám dokázal, dost na to, aby zaujal nás, dostatečně úspěšné na to, abychom si v pracovní době mohli číst recenze na knížky. Tak trochu kryska – ví, že má svůj strop, a tak se nikam nežene. Je sice Jiný, ale stejně se životem prohnívá jako dobře zašitý správce sítě. Nebýt Borise Ignatěviče a jeho rozkazu, do terénu by se nehrnul. Jenže šéf jakkoli vážený a obávaný se s každou další stránkou stává obávanějším a váženějším, protože hlubiny jeho schopnosti pletichařit jsou v pravdě nezměrné. Mnohdy nezbývá než počkat, až jeho záměry Anton vymyslí. Čtenář se musí smířit s tím, že děj předem neodhadne a místy bude jen zírat, jak výstředně se lomí. Deset stran před koncem stále není rozkryto vyvrcholení, takže po dočtení budete patrně nějakou dobu doznívat.

A potom ty výstřední ruské reálie! Počínaje kvalitou vodky, ulicemi Moskvy až po kapely Alisa a Piknik. Vlastně to nejsou jen reálie, je to styl, téměř až magický realismus, metro s řádnou zavírací hodinou, texty Blackmoore’s night a do toho neslyšitelné volání upíra. A šero, jedno šero, dvě šera, taky jsem četl Castanedu. Miluju spi-fi.

Pro Rusy, kterým Moskva jako až tak exotický svět nepřijde, je tu trans-ruská exotika z koloniálních dob – Tatarstán, Samarkand. Spousta odkazů také směřuje do historie, zvláště revoluční. Netřeba však luštit a odbíhat k encyklopedii, což je příjemné.

Překlad je dobrý. Objevují se překlepy. Osobně se domnívám, že „kurňa“ se píše s krátkým „u“. Frázi „bez findy v kapse“ neznám a nezná ji ani internetový vyhledávač. Rovněž „přírodní víno“ bych asi přeložil jako víno, jelikož vínem se u nás myslí obyčejně víno a nikoliv čučo či jiný sračkol. Sami uznáte, že na bratru 450 stran jsou to opravdu malé věci.

Úhrnem opravdu velmi dobrá fantasy. Pro ctitele žánru povinnost, pro ostatní tip na zajímavý kousek, který není klišovitý ani tupý, ba naopak je tam ten šmrnc ruské klasiky. O vlkodlacích se píše už ve Slově o pluku Igorově a psal o nich i Tolstoj s Čechovem.

Nu rebjata, pošli v magazin, bor’ba načinaetsa! Protože jinak se nedovíte, kdo se skrývá ve vycpané sově, jak skončí žena, jejíž smrt přivodí zánik Moskvy, ani kam míří malý stařík s podlouhlou asijskou dýní.

Společně vydala nakladatelství Triton a Argo v roce 2005.

Několik měsíců uběhlo a jako po noci přichází den, tak po hlídce noční přichází hlídka denní. Zatímco v Hlídce noční honili hodní zlé, v Hlídce denní, jak už laskavý čtenář jistě tuší, budou honit zlí hodné.

Poněvadž jsme v Rusku, i v tomto díle bude na první pohled těžko rozeznatelné, kdo že je světlý a kdo temný. Alespoň podle skutků, oddílovou mytologií budou čtenáře hojně zásobovat obě strany.

Sergej Lukjaněnko si k práci na tomto dílku přivolal na pomoc Vladimira Vasiljeva, patrně si připadal příliš dobrý a chtěl do stylu druhého dílu přimíchat něco toho temného pohledu.

Noční hlídka byla psána z pohledu Antona Goroděckého, který se z rychlokvašeného operativce hlídky vypracuje až na mága druhé kategorie. Denní hlídka si s předchozím svazkem udržela formální členění do tří povídek – třetin rozlomeného románového příběhu. Druhý díl však nemá ústředního vypravěče, každá část má vlastního, což má smysl, ale klade i nároky na soustředěnost při čtení.

První část vidíme očima Alice Donnikovové, oné mladé vědmy, která si tak nešikovně hrála s jehlánkem síly v prvém díle, až se její milenec Zavulon převelice rozzlobil. Leč v díle druhém se za věc temnoty bije jako lev, skoro jako světlý lev, až z toho málem umře. Za tuto altruistickou obět se dostane na opatu výsluní, ze které předtím spadla, a jede na posilující dovolenou do tábora Artěk na Krymu. Že to nebude o tom, jak se pěkně opálila a jak nabrala síly, je nasnadě.

Alicin výlet je přebohatě prosycen jejími rozumy na téma svobody, síly a odvahy ke svobodě. Takový výlet do siláctví porevolučních devadesátých, kdy nebylo tak patrné, že svobodně lze také zaplout do sudu s louhem nebo do vesnické žumpy. Přesně jak bychom čekali od milenky nejvyššího bose, která vypráví svůj náhled na svět, kterak jí všechno vychází, jenom zapomene dodat, že je onou milenkou. Snad příliš neprozradím, když napíši, že úvodní šarvátka, díky níž se musí rekreovat, je vizuálně zpracována v úvodu filmu Noční hlídka.

Po dočtení první části si čtenář patrně řekne: „Proč?“, a jeho vhled do děje neusnadní ani začátek druhé části, kterou nám bude vyprávět jakýsi Vitalij Rogoza z ukrajinského Nikolajeva. Za trest si to najděte na mapě. Ostatně, ani Rogoza neví, která bije, a jak se jmenuje, se doví z občanky.

Čtenáři, obrň se! Zápletka je tentokrát obzvláště spletitá, zdánlivě bezesmyslné detaily vtékají do hlavního toku děje jeden za druhým, ale protékají temnými jeskyněmi, hlubokými kaňony i zamlženými močály a věru nesnadno je z nich doslechnout hučení hlavního proudu. Nakonec přijde velké odhalení a zrůdný hlavolam se složí z šedivého balvanu v zářivý drahokam mnoha hran, ale až na posledních několika stránkách.

Prozatím se čtenáři motej Moskvou s Rogozou, pytlem dolarů a prázdnem v palici. Jediné, co se z hektického neprůstřelna vyloupne, je motiv šachových figur, které mocní hráči posouvají po herním plánu bez ohledu na jejich partikulární zájmy. Jak dobře víme, figury se berou, obětují, vyměňují, a proto i nám čtenářům začnou ubývat známé tváře.

Alespoň přechod od Cizího pro Jiné k Jiné síle je spojitý a čtenář bude míti sdostatek prostoru vytvořit si pestrou paletu nesprávných hypotéz, kudy se bude děj dále ubírat. Úroveň pletichaření dále stoupá, Světlí nevědí, Temní netuší, Zavulon lítá po čertech-ďáblech a nic nevyzradí. Příběhem provází převážně černý mág Edgar, ale dojde i na Antona a jiné (Jiné). K přípravnému studiu se doporučuje Edda starší i mladší, ale jak už víme, záznamy lidské se od záznamů Jiných neuvěřitelně liší.

Českému čtenáři snad pomůže, že děj se přelije z Moskvy do Prahy. Konečně se ukáže, že Lukjaněnko není neomylný, neboť sami víme, že pivem si přiťukáváme, že hotel v Křemencově ulici není Fénix, ale Páv, že není laciný a především, že Křemencova ulice není na Žižkově. Osobně si myslím, že tohle měl překladatel opravit.

K překladu je vůbec možno mít vícero výhrad. Zvláště v Rogozových promluvách se mísí obecná čeština se spisovnou, dle mého bezesmyslně. Pokud Alita dostala za rámečky šampáňo, tak to je (Veuve) Clicquot, ne cliquod, potomu, čto my něpíšem, kak šlýšim. „Sebemenší nikláčky“, to je podle mě obrat, který patří do Ameriky, kopějky jsou žluté. Stáda se hnala, ne hnaly. Krvavá jatka ne krvavý jatky, tento termit nás rovnou odkazuje do okolí Ulaanbaataru. A v závěru této žlučovitě-pedantské vsuvky si dovolím zahysterčit s překlepy: „Šév“ by se měl psát s „f“, i když je to Zavulon!

Doufám, že čtenář pochopil, že jsou tam mouchy, ale BÚNO, čili, jak říkají matematici, bez újmy na obecnosti, alias srozumitelnosti, leč tou horkou jehlou, kterou šil překlad, by si překladatel zasloužil akupunkturu. Drobná rada: meloman je vášnivý milovník hudby, třeba to víte, já jsem musel prolistovat tři encyklopedie.

Z obecného schématu díla plyne, že jde o rovnováhu, to jest, aby se nic moc nedělo. Boj za udržení rovnováhy je dřina neheroická, permanentní, ubíjející. Přesto autoři po psychologicky laděné první části káží evangelium vypravěčství nejvyšší kvality. Pokud se vám bude zdát, že prvé dvě povídky jsou bezextatické a pointa vám stále jaksi uniká, řekněte si s pioněrom: „Vyděržaj!“ V závěru budete odměněni grandiózním rozuzlením a obludné klubko se rozplete v přehlednou osnovu. Něco takového se hned tak nevidí!

Vydalo Argo a Triton v roce 2005.

Potřetí a naposled se my, normální, máme možnost zapojit do šarvátek Jiných. Potřetí a ve shodě s mýty i naposled, protože i ti mladší aktéři prohlédnou mámení Šera a uvidí řád a chaos nebo spíše Světlo a Tmu jako součást systému. Můžete být součást systému anebo tu může být systém bez Vás, vždy je tu možnost volby.

Šerou hlídku napsal Sergej Lukjaněnko sám a je opravdu překvapivé, jak moc se Vasiljev podepsal na stylu i vyznění Denní hlídky. Šerá hlídka se opět nese v intencích Noční hlídky. Průvodcem čtenáře je osvědčený Anton Goroděckij a kniha se osvědčeně dělí na tři povídky.

Děj Šeré hlídky se odehrává asi tři roky do Denní hlídce. Anton má doma potenciální velkou kouzelnici Naďu a ženu Světlanu, z čehož můžeme usoudit, že si vzal k srdci Geserovu radu, nekoukal na starého dědka a běžel za ní. Světlana opustila hlídku a věnuje se rodičovství. [Zkušený čtenář jistě odhadne, že idylka nevydrží.]

Východiskem prvého příběhu je anonym, jaký známe už od Sherlocka Holmese – anonym z vystříhaných písmen z novin neotřele nalepený na neotřeném toaletním papíru. Jistý přítel stříhá a lepí, že jakýsi Jiný odhalil člověku pravdu o Jiných a hodlá z tohoto normálního vyrobit Jiného. Šokující! Předně víme, že to nejde. A také víme, že jen tak někdo neví, jak poslat dopis Noční hlídce. Šok je o to větší, že tentýž dopis dorazil i Inkvizici, a její adresa je ještě vzácnější koření.

Někdo velký šije evidentně velkou boudu. Pro začátek však není jasné ani jakou, ani na koho. Vlastně též není jasné, jestli tím hlavním problémem je rozkrytá Inkvizice nebo proměňování normálních v Jiné, které nejde. Příběh je opět úžasně spletitý i čtivý, co kapitola, to nová čtenářova teorie, která zpravidla další kapitolu nepřežije. Antonův smysl pro morálku znovu dostane řádně to těla.

Kouzelné jsou ruské reálie. Život nóvych rúskich v milionářské čtvrti nejzápadnějšího standardu i střihu kombinovaný se sovětským flikováním jejich rozestavěností. Kníže Potěmkin by zajásal! A navíc působí tak realisticky. Z pražského intemezza sice víme, že ne ve všem má Lukjaněnko pravdu, ale uvěřitelný opravdu je. Opakují se též citáty textů ruských kapel, přibývají však i jejich hudebníci. (Dobří Lasi se vracejí?)

Na paloučku na loučce, kdopak se to pase? Správně, jsou to Světlí. Po městě je na čase podívat se na venkov. Malá Ksjuška (to je domácky Oksana) s bratříčkem Romanem jdou lesem, vystraší je pejsek, ale hodná botanička jim uvaří čaj a pošle je domů. Kdyby se nejednalo o děrevňu, kde léto tráví Světlana s Naďou a tchýní, asi by tomu všichni věřili. Ale neštěstí nechodí po horách, ale po Rusech, a tak jde zakrátko touto cestou Anton Goroděckij za svou botaničkou. Taky dostane čaj.

Je udivující, jakou prkotinou se dá rozehrát epopej sahající svými kořeny do krušných let občanské války a svými následky ke hvězdám a osudu lidstva vůbec. Přitom témata nastíněná v prvé povídce platí stále, jen přibude figur a bude třeba zapamatovat si více tahů zpátky. Začíná též vyvstávat velké ruské téma: Třetí Řím. Jen krvavá pyramida ruských mučedníků drží svět. Šírá Rus ulehla na oltář za celé lidstvo. Ne z poušti, ale z březových hájů vyšli jurodiví proroci a s očima upřenýma do budoucnosti zradili přítomnost. Ne, že by se jednalo o nosnou ideu knihy. Jako ne-Rus můžete brát revoluční kvas Občanské války prostě jako příklad kvasu potřebného pro rozvití zápletky. Inu bili se tam, tak se mohlo stát mnohé. Obrovská popularita v Rusku určitě stojí i na tomto. Pán prstenů nemohl být úspěšnější, protože neříkal, že každý Rus, který zmrzne přiotráven samohonkou, je balvanem v chrámu záchrany světa. Pohrdej, vysmívej se, ale až tyto paže povolí, i ty se zřítíš v nicotu!

Cítil-li se čtenář po prvním případu, spolu s Antonem, poněkud spráskaně, po druhém bude vibrovat spasitelským nadšením a v očích bude mít jiskry poznání, které propalují závoje falše pokrývající tvář světa. V případu třetím, ve který se druhý přelévá, rezonuje výše napsané. Je však též jasné, že se jedná o díl poslední, a nakonec nezbude než zavřít krám čili podobně jako i v jiných v realitě končících sci-fi bude autor nucen vymyslet, jak zabít konec. Jak důstojně uzavřít děj bez újmy na realitě, do které vyúsťuje. Povedlo se, žádný Světlý ani žádný Tmavý, ba ani nikdo z Inkvizice řád světa nezruší a Jiní zůstanou skryti šalbou svých kouzel. [Mimo jiné se p.t. čtenářstvu dostane výkladu o teorii sil jinakých na bázi klasické termodynamiky.] Jak říkala Světlana: Protože jakmile lidi zvednou na delší dobu hlavu od koryt a rozhlídnou se, tak uviděj nás – a to bude náš konec.

Konec, trochu teskný, přece jen bratru 1200 stran, za tu dobu už jsme si na sebe zvykli. I závěr se tentokrát rozpletl mnohem dříve. No nic, všechno jednou končí, i mistrovské kusy. Jiní zůstávají, čtenáři odcházejí, posíleni zjištěním, že i Jiní jsou nám podobní, poučeni o situaci na ruské vsi, ve velkoměstě i v rychlíku do Almaty. Lukjaněnko v Kazachstánu žil, takže se přiučíte i něco o turko-tatarských mléčných výrobcích. Na mléko je Lukjaněnko v tomto dílu vůbec vysazený, kupříkladu tvrdí, že čerstvě nadojené mléko je odporné, protože je teplé a jsou v něm cucky.

Tradiční upozornění, překladatel má potíže s Uruguají a evropskými reáliemi, takže vířivka není džakuzi, není jaccusi, ale jacuzzi, on se tak jmenoval ten chlap, co to vymyslel. Prapodivné chyby, neboť překlad je dobrý i ve spletitých souvětích a jinotajných či mnohoznačných vazbách, což možno ověřit nahlédnutím do originálu na autorově stránce – dostupná je první část Ničí čas.

Vydal Triton a Argo v roce 2005.

Obec čtenářská se už pomalu loučila s Jinými, připravena leda tak zažehrat na filmovou verzi, když tu, jak říkali socialističtí soudruzi kriminalisté – pic kozu do vazu –, je tu díl čtvrtý, o přetemné přímo černé dohodou nedotčené obohacený. Temná hlídka časově patří mezi Denní hlídku a Šerou hlídku. Formálně začínají Hlídky připomínat strukturu románových cyklů Karla Maye.

Temnou hlídku nenapsal úhlavní hlídkař Lukjaněnko, ale jeho spoluautor z časů Denní hlídky Vasiljev. Krásný příklad široké ruské duše, která se ani před peněženkou nezastaví. Název Temná hlídka je pouze českým marketingovým tahem, v originále trojiční symbolika hlídek narušena nebyla.

Ruský název, Tvář Černé Palmyry, nás uvádí rovnou do místa hlavní dějové zápletky – do Sankt Peterburgu. Odtud jsou Černí a odtud prýští všechny problémy, které se sesypou na hlavu kyjevské denní hlídky. Jak známo, Moskvanům se do Petrohradu nikdy moc nechce, a tak i Zavulon přihraje horký brambor do rukou Lika – Taviskarona – Šeremetěva, šéfa kyjevské denní hlídky, jistě i proto, že „Ukrajincy remizy neznajut!“ Díky tomu se čtenář seznámí se širokou plejádou ukrajinských hlídkařů, architekturou Kyjeva [kostel na Velké Vasilkovské postavil architekt Goroděckij] a pivem Oboloň. Své místo mají v knize i známá jména z předchozích Hlídek, ačkoliv jen Zavulon je opravdovou postavou děje a ne jen meteorem, který přinese paní psaní.

Je celkem jasné, že výprava toho nejlepšího z Ukrajiny do Petrohradu nebude, navzdory trojí patronaci a informacím průzkumníků, procházkou růžovým sadem a již záhy začnou z jižních pobratimů lítat chlupy. Vasiljev se tentokrát chová ekologicky, takže čtenář nebude muset oplakávat Tygříky ani jiná milá zvířátka. Naopak, při hubení lumpů mu srdce samou radostí povyskočí, protože Černí jsou existence ryze odpudivé.

Posléze se ukáže, že ne každá černota je úplně černočerná, neboť čemu svědčí Tma? Lásce! Na té příběh stojí, a to hned v několika místech a různých podobách, sice bez vrkání temných holoubků a detailů slizniční mechaniky, ale zato v rozmachu hodném širokého plátna. Jedná se přece o osud celého lidstva! K lásce patří i zrada, ale oni Černí nikoho nezradili, protože zrada je čin vědomý a nemůžete zradit někoho, o kom nevíte a kdo neví o vás. Někoho takového můžete leda překvapit, ale to zase nemůžete napsat do upoutávky.

Epopej ljubvi je zasazena do příběhu, který není průhledný a který není ani tupě akční, jak bývalo Vasiljevovi vyčítáno. Nechybí tu vychytané nápady, řemeslná zručnost, ba ani citáty z textů ruských kapel. Pravým mistrovstvím je zakomponování reklamy na vlastní web. Opět jsou v textu roztroušeny drobné detaily i teoretické koncepty Jinakosti. Jeden by nevěřil, jak jsou citliví na trochu radioaktivity. Co se dá jistě vytknout, je prvá zmínka o českém pivu až na straně 121.

Kromě něj dojde na roztodivná piva východní i západní provenience, ale i na něco ostřejšího: Ale pít vodku o samotě je tak nějak neruské. Vodka se má pít ze sklenek a je jedno, zda se přiťukává či ne, ale vždy to musí být ve společnosti. Kdežto tahle zámořská žitná se klidně dá dumlat i v osamění. Ostatně – whisky je zřejmě to nejlepší, co mohla rasa zavilých individualistů nabídnout rase přehrabovačů takzvané duchovnosti. A byli tací, kteří o díle těchto kvalit tvrdili, že nedosahuje psychologických hloubek Lukjaněnkových. Mimo to je text prostoupen interesantními filosofickými postřehy typu: Skutečná svoboda, to je cestování bez zavazadel, či: Ideálem ovšem není rovnováha, ale harmonie.

Autorem posledního je Švéd alias alter ego Vasiljevovo, stejně jako jím byl v Denní hlídce Vitalij Rozoga. Pozná se to podle toho, že jsou z Nikolajeva, na nějž Nikolajevci nedají dopustit. Na ukrajinských mapách hledejte Mykolaiv

Překlad je dobrý, avšak hned na prvé straně se překladateli sešel Jerzy Stuhr s „Jerzy Szturem“. Knihy z tohoto cyklu jsou patrně prokleté. Kdo by to nečekal?

Zajímalo by mě, co se stalo v Kyjevě roku 836, že to přinutilo Lika sepsat grimoár? Číslo je to pro Kyjev jistě magické, udává jeho rozlohu v kilometrech čtverečních a ne náhodou je od něj právě 836 km vzdálen Lugansk. Z 836 míst na Ukrajině se vystěhovávali Židé do Kanady, ale datum jsem nenašel žádné.

Závěrem se snad dá říci jediné: Hold Ti skládáme, „Cimerijský“, jež drtíš to, co dávno mělo trouchnivět ve zborcených hrobkách! Temná hlídka se povedla, dokonce bych si dovolil tvrdit, že potřeba uzavřít příběh v jednom svazku jí jen prospěla. Jsem zvědav, kdy se hoši nechají zlákat k další sázce na jistotu.

Vydal Triton v edici Trifid a Argo v roce 2006.

Jaromír Kopeček