Časem s vědou – aeronauticko-aviatický květen
Z událostí, které změnily náš svět

10.května 1926: Po změně místa startu (původně Grónsko) a ve značném chvatu startuje necelé dvě hodiny po půlnoci ze špicberské základny Kingsbay třímotorový fokker Josephine Ford. Pilotuje ho polárník Richard Byrd, o motory pečuje Floyd Bennet. Po 15,5 h a 2600 km letu jsou zpátky. Na severní pól shodili mj. medailón, který měl na krku první dobyvatel severní točny Robert Peary... O dalších 16 hodin později, když předtím kvůli prioritě poněkud riskujícímu Byrdovi nezištně poskytla veškerou pomoc, tedy 11. května po deváté dopoledne, startuje z Kingsbay další vzdušná výprava, tentokrát na malé vzducholodi zkonstruované italským polárníkem Umbertem Nobilem, avšak pokřtěné jménem Norge (velitelem 16členné posádky je Nor Roald Amundsen, financuje ji Američan Lincoln Ellsworth). Devadesát minut po půlnoci i ona bez obtíží dosahuje severního pólu. Potom ale naráží na mlhu, začíná ji ohrožovat námraza. Let se protahuje, až nakonec – poškozena a se štěstím – Norge po 81 h a 5 300 km letu přistává u aljašské vesničky Teller.

13.května 1911: „Cvičil jsem obyčejně již ráno po třetí hodině, kdy vše ještě spalo a kdy vlastně cvičiště bylo volné, neboť od čtyř se na ně vyháněl dobytek na pastvu a pásl se až do příchodu vojska...“

A právě jedna splašená kráva naučila Jana Kašpara ve vzduchu i zatáčet... To bylo někdy roku 1910, kdy mladý nadšenec poté, co zkoušel vlastní, sedlá už letadlo Blériotovy konstrukce, pravda, s řadou svých úprav a zlepšení. Následují zkušební lety, stále delší a složitější, až si Kašpar věří natolik, že nedbá nešťastné třináctky v datu a vykonává ten legendární: v 6.13 startuje z vojenského cvičiště u Pardubic, za hodinu a deset minut se ocitá nad žasnoucí Prahou, nad Hradčany točí doleva proti proudu Vltavy a v 7.47 přistává v Chuchli. Celkem urazí asi 120 km, dosáhne maximální výšky 400 m. Ten den naše letectví (tehdy zvané spíš aviatika) srovnává krok se zahraničním a Jan Kašpar vstupuje mezi světovou leteckou elitu.

15.května 1941: Na britské letecké základně v Cranwellu vzlétá experimentální letoun Gloster E 18/39, druhý s proudovým („tryskovým“) motorem po německém (kde však další vývoj narušila válka). První let trval jen 17 minut, následují však další, celkem asi 40 hodin. Poté ho konstruktér Frank Whittle z firmy Power Jets rozebral a zjistil, že je ve výborném stavu. Ve dnech, kdy končila druhá světová válka, už létaly první tryskáče britské i americké.

26.května 1931: Belgický fyzik Auguste Piccard už nějakou dobu studuje kosmické záření, avšak až příliš je odstiňuje atmosféra... A jelikož pan profesor je i nadšeným aeronautem, spojuje užitečné s příjemným. Při vědomí rizik „otevřených“ výšek pro lidský organismus napadá ho idea balonu s uzavřenou gondolou. Při její konstrukci se snaží myslet na všechno – dvoumetrová, zevnitř vyztužená hliníková koule s okénky a dálkovým ovládáním přístrojů je dokonce natřená napůl bíle, napůl černě kvůli teplotě uvnitř (k Slunci se natáčí pomocí vrtulek). Gondolu badatel pořizuje z prostředků bruselské polytechniky, vlastní balon mu uhradí belgický Národní fond pro vědecký výzkum (proto se celý aparát jmenuje francouzskou zkratkou této instituce FNRS 1).

První pokus o výstup koncem září 1930 v bavorském Augsburgu zhatí bouře. Druhý pokus se koná tamtéž právě 26. května. Přestože není právě nejpříznivější počasí, personál Piccarda i se švýcarským asistentem Paulem Kipferem stroj omylem vypustí...

Brzy se ukáže, že kolem detektoru kosmického záření uniká vzduch. Piccard ho utěsňuje vlastní košili a vazelínou. Orientační vrtulky nefungují, balon zůstává černou stranou ke slunci, v gondole je 40 stupňů (venku minus 52). Nakonec všechno dobře dopadne – zapečetěný barometr ukáže výšku 15 781 m. Jakkoli se údaje o výšce poněkud různí, člověk každopádně poprvé vstoupil do stratosféry.

František Houdek