Civilizační šok: Vyprávění pojaté jako příručka pro potenciální emigranty

O jídle by se dalo mluvit dlouho, ale možná bych to měl vzít od začátku. Největší pecku do hlavy člověk dostane první dny po příletu. V mém případě to probíhalo takhle:

Firma, kde jsem dostal první práci, mi sponsorovala pracovní vízum a vůbec se starali na úrovni. Na letišti nás se ženou čekal černý livrejovaný řidič mávající cedulí se jménem. Naložil naše batohy do naleštěné limuzíny, pustil na nás ledovou klimatizaci a odvezl nás do bytového komplexu hodinu od Bostonu. Byl večer (pro nás dvě hodiny v noci) a v kanceláři komplexu už nikdo nebyl. Dalo nám chvíli práci pochopit, co máme dělat. Nakonec jsme objevili bezpečnostní schránku, vložili dohodnutý sedmiciferný kód a získali klíč od pronajatého bytu.

Druhý den přijela další limuzína a odvezla nás dvacet mil do dalšího města, kde jsme si z půjčovny vyzvedli Buicka Century, poslední model. Já pochopitelně netušil, že první tři týdny ubytování a nájmu auta hradí firma, a tak se mi při studiu cen protočily panenky. Nevěděl jsem, že takové výhody jsou standartní postup, alespoň pro zaměstnance, kteří se přistěhovali z jiného státu (kočovat za prací z Arkansasu do Kalifornie, a pak třeba zase do Massachusetts, je pro Američany docela normální).

Jak jsem řekl, firma se postarala, ale i tak to nebylo jednoduché. Očekává se, že se prokousáte systémem sami. Rozhodně nepředpokládejte, že vás budou osobně čekat na letišti a povedou vás za ručičku. Třeba v půjčovně aut to probíhalo následovně: Chvíli studovali můj podivný mezinárodní řidičák, a pak mi s klidem vrazili klíče. Ať si najdu auto na (nedozírném) parkovišti sám. Našli jsme, ale byl to automat. Zkoušel jsem na nečisto řadit (posuňte páku na D jako drive, při couvání na R, reverse), ale páka se nechtěla hnout. Dost jsem se zpotil, než mi došlo, že dokud nenahodím motor a nedupnu na brzdu, řazení je zablokované. Další problém byl s tím, že u řadící páky nebyly naznačené pozice. Indikátor byl zamaskovaný mezi ostatníma budíkama na palubní desce. Zvládli jsme to sami, ale kdybych se zeptal, stejně by mi nedokázali poradit. V takové chvíli jim protě nedochází, v čem je problém. Většina amerických států uděluje řidičák (na osobní auto) od šestnáci nebo od sedmnácti, v Montaně už od patnácti. Navíc děcka dostanou ještě asi rok před věkovou hranicí prozatímní řidičák, který je opravňuje k řízení pod dohledem osob starších osmnácti let. Neumět posunout šaltrpáku je na stejné úrovni jako nevědět, k čemu je to táhlo na splachovacím záchodě.

Další příhodu jsme zažili při placení ubytování. Já vím, tvrdil jsem, že to zatáhl zaměstnavatel, jenže jsem to nejdřív musel zacvakat z vlastního a firma mi to proplatila až zpětně. Tak s tím počítejte a nechte si peníze v záloze. Protože jsme ještě neměli americký účet a kreditky, museli jsme do banky složit příslušnou sumu v hotovosti a banka nám vydala jejich šek splatný doručiteli. Ten jsme potom donesli do kanceláře ubytovacího komplexu. Zní to složitě? Jinak to nešlo, na hotové prachy v kanceláři nebyli zařízení.

S Buickem jsme následující den zamířili na moje nové pracoviště. Bylo to asi pětadvacet mil po dálnici od bytu a mně vrtalo hlavou, proč mi firma nepronajala něco ve městě. Nejlépe na dojití pěšky. To jsem byl ještě naivní, pětadvacet mil je na americké poměry za rohem. Vzdálenosti jsou tu prostě jiné než v české kotlině. Moji kolegové dojížděli do práce běžně hodinu, šedesát mil po dálnici, a někteří to dělají spoustu let. Když jsem si povzdechl, koukali se divně.

O hromadné dopravě se nemá cenu zmiňovat, za hranicemi několika velkých měst prakticky neexistuje. Kromě New Yorku, který je výjimkou a kde jezdí hromadnou do práce přes padesát procent lidí (56,3%, údaje z r. 2000), se všude jinde jezdí autem. Třeba v Dallasu 73,4 % po vlastní ose a 14,5 % jezdí po dvou nebo více (carpool). Tahle čísla nejsou daleko od celoamerického průměru. Na hromadnou a pěšáky zbývá 5,1 respektive 2,2 %, mezi ty jsem se prostě nevklínil. Rozhodně počítejte s tím, že auto budete potřebovat, a udělejte si doma řidičák.

S českýma úsporama jsme si nemohli moc vyskakovat, ale přesto jsme museli po několika dnech koupit ojetou Mazdu na inzerát. Majitel káry uvěřil podivnému dokumentu z Čech (na mezinárodním řidičáku nebylo anglicky ani slovo, jen trocha franštiny) a v klidu nám půjčil klíčky, abychom se projeli. Předpokládá se, že se s autem vrátíte zpátky a vychází to. Je to Amerika. Pak nám ještě pomohl s převodem papírů a my získali naše první vozidlo.

Pár dnů po příletu jsme měli všechno důležité pohromadě. Bydlení, práci, auto a číslo sociální pojistky. Zbývalo jen založit bankovní účet a vršit na něj dolary. V bance si úřednice zatelefonovala mému zaměstnavateli a osobní oddělení potvrdilo můj plat. Všechno šlo hladce do té doby, než se úřednice podívala na bankovky přivezené z Evropy. Byla to čerstvá série s novými obrázky, takové stodolarovky ještě neviděla. Přišly se podívat její kolegyně i vedoucí. Všechno však probíhalo v přátelské atmosféře a nakonec jsme dostali debetní kartu. Od té doby nosím v kapse jen pár doláčů na spropitné. Dnes jsem na tom jako ta úřednice v bance. Už jsem zapomněl, jak stodolarovka vypadá.

Debetní karta je dobrá věc, ale auto vám na ni nepronajmou. Na debetku nejsou zvědaví, nemůžou tušit, jestli nejste na účtu v záporu. Zato kreditka je zárukou solidní půjčky na blind. V Čechách se tenhle drobný rozdíl začal rozlišovat teprve nedávno. Znám kluka, který kreditní byznys pomáhl rozjíždět, už je taky v Americe. Problém je v tom, že přistěhovalci nemají v amerických záznamech kreditní historii, tak vám kreditku milostivě přidělí, až si nějakou vybudujete.

Nakonec jsme si museli pronajmout byt. Protože většina Američanů žije ve svém (68,3 % v domech, zbytek ve velkých městech v bytech, údaje z r. 2003), jsou pronájmy v bytových komplexech obývané hlavně přistěhovalci, sociálními případy, a vůbec podivnými týpky. Kvalita bydlení tomu často odpovídá. Díky naší nezkušenosti jsme si užili horory, které jsem už popsal v předchozích příspěvcích. Prozradím jen důležitý detail. Při podepsání nájemní smlouvy se platí dopředu první a poslední měsíc a další zhruba měsíční suma jako poplatek realitnímu agentovi. Dohromady to může přijít na tři tisíce dolarů, nebo víc. My jsme už neměli, a tak jsme vypumpovali kreditní limit do dna a umořovali dluh půl roku. Tak jsme se kreditní společnosti vyplatili.

Kreditky mají určitý limit, ty lepší patnáct tisíc doláčů i víc a můžete ho využít beze zbytku. Když zkombinuju svoje karty, můžu si žít pár týdnů jako Al Capone a ta půjčka je úplně zadarmo. Pokud koncem měsíce dluh splatím, jsem z obliga. Když uplatím jen nezbytné minimum, naběhnou mi na zbytek nekřesťanská procenta. Původně jsem si myslel, že do téhle úžernické situace se můžou dostat jen nemajetní přistěhovalci, ale opak je pravdou. Kreditní společnosti si žijí dobře. Podle odhadů až padesát procent Amíků svoje finanční obligace nezvládá, a pořád platí procenta z dluhů.

Těžko bych hledal něco, co je víc amerického než pořádný křižník dálnic. Díky Henrymu Fordovi a pásové výrobě měla Amerika náskok před celým světem už od začátku. Mezi lety 1900 a 1912 stoupl počet aut z osmi na devět set tisíc. O čtyři roky později to bylo už 3,4 milionu a koncem dvacátých let (dvacátého století, kdybyste si nebyli jistí) přes 23 milionů. To bylo celých 78 % všech aut na světě, pět lidí na jedno auto. V tu dobu se zbytek světa nechytal, v Anglii měli 30 lidí na auto, 102 na jeden wagen v Německu a v Japonsku nacpali do jedné káry 702 Japonců. Asi jsou skladní. V Rusku připadlo na řidičovo sedadlo 6130 zadků.

Rozvoj automobilismu měl za následek, že ve třicátých letech přišly v Americe na buben vlakové linky, městské tramvaje a ostatní hromadná doprava. A nemohla za to hospodářská krize, spíš naopak.

O zbytek se postaral Dwight D. Eisenhower. V roce 1919, ještě jako poručík U.S. Army, se přihlásil k propagační jízdě vojenské kolony napříč Amerikou. Začali před Bílým domem s čtyřiceti dvěma náklaďáky, sanitkami, motorkami a průzkumnými osobními vozy a s velkými nadějemi na rychlý přesun. Po dvou měsících putování skončili v San Francisku, s průměrem jedné zlomené hřídele na den. Občas udělali za dvacet čtyři hodin i sto mil, ale někdy jen tři. Během téhle anabáze Eisenhower pochopil výhody víceproudové dálnice.

Když v roce 1945 jako pětihvězdičkový generál křižoval poraženým Německem, mohl nepříteli závidět jen máloco. Dálnice patřily ke světlým výjimkám. Amerika podobnou síť neměla. Dwight se stal roku 1953 prezidentem a prosadil federální peníze na to, čemu se dodnes říká Eisenhowerův dálniční systém.

Síť dálnic nastartovala dalekosáhlou proměnu Ameriky (zlí jazykové tvrdí, že rozklad). To, co byla předtím města, se rozbředlo do nekonečných předměstí bez definovatelného centra, náměstí nebo parku. Možná si to neuvědomujete, ale my jsme zvyklí na městečka, která přiléhají vodnímu toku, vede do nich několik cest a ty se potkávají v centru na vydlážděném plácku. Okolo jsou obchody, chodníky a lavičky. Vzdálenosti jsou úměrné, z města se dá vyjít pěšky ven. Tohle všechno nakonec platí i pro Prahu. Zato v Americe jedu a jedu, baráky vypadají pořád stejně, není jasné, kdy jsem přejel z jednoho městečka do druhého (nejsou tu ani cedule s jejich jménem) a centrum se rozezná jen tak, že je vyhnilejší než ostatní čtvrti. Výjimky platí jen pro větší města, kde v centru najednou vyrazí nahoru mrakodrapy.

Jako dítě ze vsi se podvědomě orientuju podle řeky, výrazných stromů a hlavní cesty. Tady nic takového není, jsem ztracený a moje žena mě mlátí mapou po hlavě. Řeky ve stavbě čvrtí nehrály vliv nebo je zakopali pod zem, stromy nahradila podivná křoví, bažiny a náletové porosty a hlavní cesta je užší než všechny odbočky do rezidenčních oblastí, přestože ty pravidelně končí slepou otočkou. Instinkty mě jen svádějí z cesty.

Odněkud někam se dá dostat jen po dálnici. Jezdí se oficiálně pětašedesát mil za hodinu, neoficiálně pětasedmdesát nebo tolik, kolik ostatní. Držte se s davem. Naváděcí cedule jsou dobré, a když si člověk nabuší do hlavy číslo výjezdu a označení další dálnice, dojede, kam chce.

Nedávno překročily ceny benzínu poprvé cenu mlíka. Kdysi jsme platili i míň než dolar za galon. Teď je cena na třech doláčích, ale to pořád neznamená, že by zdejší řidiči pumpovali jako v Čechách „za tisícovku“. Tady se přijede a plní se vždycky až po hrdlo. Na to mají i bezdomovci (většinou ve svém karavanu bydlí).

Některá auta jsou pravdu monstra. V devadesátých letech v čase laciného benzínu přišly do módy osobní „náklaďáky“, co ujedou sotva deset mil na galon. (Mimochodem, už vás vytáčí, že pořád používám americké jednotky? Řeč je o civilizačním šoku…) Jestli máte kalkulačku, tak míle je 1,602 km a galon 3,785 litru. Já už nepřepočítávám, vím, že majlidž 30 mil na galon je OK, 35 slušná, 40 vynikající. Na evropská auta to nemá, ale ty jsou velikostně a váhově poloviční proti americkým.

Jezdí se všude, i kdyby to bylo pár kroků. Jezdí se i na hřbitovech, cestičky jsou široké jako silnice první třídy. Jezdí se i ve státních a národních parcích. Často je vidět, jak si výletníci zajedou k moři, zaparkují na vyhlídce a čumí na oceán přes přední sklo a rozpláclé můry. Ani si nevystoupí a neprojdou se po pláži.

Oblíbená zábava městkých mladíků je křižovat kolem pláží (všechny perfektně dostupné auty), nebo dokonce po plážích (s náhonem na čtyři kola vás tam na vybraných místech pustí) a lovit holky. Ty jsou rozvalené na betonových zábranách dělících pláže od silnice a culí se. Říká se tomu křižování (cruising). Bill Clinton, když se ucházel o druhý prezidentský termín, tvrdil, že devadesátá léta byla za jeho vlády jedna velká vyhlídková jízda (cruise, myšleno populární dovolená na zaoceánské lodi). Bohužel pro něj to vyznělo v tom prvním smyslu, že na pláži balil baby.

Specificky americká věc je průjezdná obsluha v hamburgrárnách, pizzeriích, poštách, bankách a tak dál. Říká se to mu drive through. Za chvíli si člověk bude moct projet i zubní ordinací. Je to šikovné, ale co je moc, to je moc. Ještě jsem nepochopil, proč si někdo v drive through koupí hamburgra a pak se před fastfoodem krmí na parkovišti v autě. Proč si nejdou sednout dovnitř?

V práci máme kantýnu, ale i tady spousta lidí dává přednost svému pohodlnému autíčku na parkovišti. Pustí si motor, klimatizaci, rádio a pojídají sendvič. Myslím, že si prostě potřebují užít chvíle pohody se svým miláčkem, kdy je nikdo neotravuje.

Měl bych se zmínit o důležitých odlišnostech ohledně řízení. Semafory jsou na rozdíl od Čech až za křižovatkou, kde je na ně dobře vidět a nemusíte si zalamovat krk. Hlavně se nenechte zmást a zastavte před křižovatkou na bílé čáře! Další šikovná věc je, že na červenou sice musíte udělat stopku, ale když není komu dát přednost, můžete odbočit doprava.

Semafóry fungují trochu jinak. Protože všichni jezdí automatem, oranžové návěstí k řazení není potřeba. Sotva na křižovatce blikne zelená, dovolují si občas řidiči malou prasárnu a před čumáky protijedoucích aut odbočí si doleva, aniž by jim slušně dali přednost. Většinou to zvládne jen ten první v řadě, ale nespoléhejte na to. Blinkry se tu používají střídmě a na dálnici si každý mění pruhy, jak uzná za vhodné. Jsou tam většinou tři až čtyři, všechny jedou stejnou rychlostí a rozhodně neplatí, že ten vlevo je na předjíždění.

Zajímavé jsou křižovatky se značkou STOP na všech příjezdech. Kdo přijede první, první odjede. Když se náhodou setká víc aut ve stejný okamžik, blahosklonně si pokynou, kdo má jet.

Na pravidla provozu moc nespoléhejte, autoškolou projde málokdo (povinné jsou zkoušky, ne škola) a nikdo neví, co je pravidlo pravé ruky. Na dopravním oddělení mají sice útlou knížečku, ale ta se předpisy moc nezaobírá. Dočtete se tam hlavně, jakou pokutu vám udělí za překročení rychlosti a jak dlouho je třeba počkat po vypití dvou piv, než vám alkohol klesne na povolenou hladinu. To je důležité, i z hospody se jezdí autem. Jak jinak byste se chtěli dostat domů?

Testy se dělají se na počítači, ale křižovatky se neprobírají. Když odpovíte patnáct z dvaceti triviálních otázek o pokutách a tak, mašina vás ani nenechá dokončit zbytek testu a prošli jste. Vedle mě seděl u počítače nějaký přistěhovalec z Panamy a nezvládl. Za dalších dvacet pět doláčů ho nechali na fleku udělat druhý test a papíry dostal.

Jízdy jsou taky jednoduché, s automatickou převodovkou o nic nejde. Inspektor se nechá svézt pět set metrů, pak vás nasměruje do vedlejší ulice na tříbodovou otočku (hlavně nevjeďte nikomu na příjezdovou cestu), a když zaparkujete zpátky před dopravním inspektorátem v rozumné vzdálenosti od obrubníku, je vyhráno.

Teprve po změně zákona začalo hodně mladistvých chodit do autoškoly. Je to proto, že jim to umožní získat řidičák i v Massachusetts už od sedmnácti. Jestli vám to ještě nedošlo, pak na randění je nutné mít auto. Jinak musíte spoléhat na své rodiče. Ti fungují většinu puberty svých dětí jako taxikáři a ještě rádi koupí ratolesti auto, aby se téhle povinnosti zbavili. Podobně to funguje, když má dítě sportovní klub, doučování, chce do kina, za kamarády, cokoliv… Jak jsem se dozvěděl od známých, na rande řídí pubescent (pod dozorem) sám, aby to vypadalo, že je cool. Teprve cestou z rande se milostivě nechá svézt maminkou.

Vzhledem k tomu, že všichni řídí denně, jsou Amíci vyježděnější nez průměrný Evropan. Taky tu neexistuje mužský automobilový šovinismus. Naopak, kdykoliv jede rodina, řídí maminka. Obecně se tu jezdí ohleduplně, chodec má vždycky přednost, nikdo se nikam necpe, a pokud cpe, tak mu místo zdviženého prostředníku dáte vlídně přednost. Dálnice jsou široké, ale když se ve špičce ucpou, všichni vědí, že je zbytečné myškovat z pruhu do pruhu, rychleji se stejně nikam nedostanete.

Jediný, kdo tu bourá pravidelně, jsou mladiství. Než se jim hormóny srovnají a usadí se, zruší tak dvě tři auta. To je další důvod, proč rodiče raději přispějí dospívajícím ratolestem na vlastní čtyři kola. Jakmile napíšete náctiletého jako spoluřidiče vašeho miláčka, ztrojnásobí se vám riziková pojistka, což za rok dělá asi tolik jako cena slušné ojetiny. Když k tomu připočtete riziko, že podle statistik vám potomek do tří týdnů auto zaručeně zruší, je rozhodnuto.

Na silnici je nebezpečný i druhý pól, věková kategorie důchodců. Často vidím na cestách staroušky, kteří vypadají, že za volantem zesnuli. V místních novinách se dají vyčíst i takové perly, že se na křižovatce srazily sestry (80 a 82 let) s jiným vozem, který řídila 85 letá dorostenka. Vzhledem k tomu, že zdravotní testy jsou benevolentní (v podstatě zkouší jen periferní vidění), a taky proto, že odebrání řidičáku je rozsudek k totálnímu společenskému úpadku a životu v ústavu, nechají řidičák i prakticky nevidomým.

Nedávno jsem si při služební cestě do Michiganu prohlížel z letadla krajinu rozparcelovanou na pravoúhlé farmy, přilehlé budovy, jednu stodolu, jeden traktor, malý rybník a kousek lesa. Kam se člověk podíval, bylo to stejné. Cesty od nikud nikam, míle a míle žádné městečko, žádné chodníky, park, nic. Zajímal jsem se, kam chodí mladí, když všechno je něčí a všude je zákaz vstupu. Odpověď zněla, že si najdou odlehlejší polní cestu končící v příhodném lesíku a sjíždějí se z širokého okruhu. Tam pálí oheň a vesele se opíjejí. Po takových bezpečných místech je velká poptávka i v Massachusetts. Holt tu nefunguje ani anonymita velkoměsta, ani nemají široké družstevní lány a obecní lesy plné cestiček a diskrétních míst. Dokud nemáte auto, jste pořád někomu na očích.

Jak vidíte, Američané budou jezdit, i kdyby roztály všechny ledovce a ropu vypumpovali i z Aljašky. Z automobilové závislosti nevidím cestu ven.

Martin Gilar