Moje veselé historky z vojny aneb proč si myslím, že by měla být povinná vojenská služba

Tento text jsem slíbil kamarádovi Zdeňku Rampasovi už před lety, kdy se snažil v Intercomu zavést jakousi rubriku zážitků starých sci-fi struktur (SSSR). Snad mi Zdeněk odpustí prodlení.

Hned v úvodu je nutné uvést, že jsem tzv. „zelený mozek“. Kladný vztah k vojně, zbraním a uniformám jsem sál tak řečeno s mateřským mlékem (těžko napsat s dědečkovským...), neboť můj děda byl ruským legionářem, z Ruska si přivezl manželku (a s ní tři její sestry, nikoliv kvůli polygamii, ale aby jim zachránil život před bolševickým běsněním) a vyprávěl mi řadu historek ze své služby na Sibiři, které mě na zbytek života poznamenaly. Děda byl tak říkajíc „chudý hoch z moravské vísky, který se proslavil“ (pro ty mladší, to byl titul jedné knížky o TGM). Děda bohužel zemřel, když mi bylo šest let, takže mám jeho historky tak trochu v mlze a jejich interpretace bude patrně trochu posunutá ve smyslu Dichtung und Wahrheit. Tak například mi vyprávěl, jak se sekají lahve sektu šavlí; teprve nedávno jsem se to konečně naučil (díky jednomu svému trenérovi šermu). Také mi říkal, že carští důstojníci dělali tzv. kukačku. To si sedne pár dekadentních důstojníků do místnosti, kde se zhasne. Jeden zakuká, ostatní vystřelí. Kdo přežije, vyhrál... Říkal mi, že nejlepší lichotka pro krásnou dívku je, když se jí řekne „slečno, pro vás bych dělal kukačku“. Párkrát jsem to zkusil (tedy ne střílet, ale použít tu lichotku) a dívky (většinou z bělogvardějských rodin, jako byla ta naše) to oceňovaly. To se ovšem psala šedesátá léta 20. století. Ale zpátky k té vojně.

Od takových nějakých svých 12 let (kdy jsem začal šermovat) jsem sbíral zbraně, a když jsem v roce 1967 narukoval, nešel jsem na vojnu „z musu“, ale protože jsem se těšil. Narukoval jsem k 7. spojovacímu pluku do Litoměřic, kam brali středoškoláky a školili je v „odposlechu radiových sítí nepřítele“, tzn. americké armády dislokované v Západním Německu. Absolvovali jsme prvních deset měsíců v poddůstojnické škole a měli jsme čtyři hodiny angličtiny denně. Další zbytek dvouleté vojny jsme poslouchali ty radiové sítě nepřítele. Musím říct, že to byla fešácká vojna. Zažili jsme i trochu té „šikany“ (tenkrát se tomu říkalo buzerace); nevyčištěné kanady nám vyhazovali poddůstojníci z okna ve druhém patře (pak jsme si je pracně rozebírali), drhnul jsem chodbu kasáren kartáčkem na ruce (ne zubním), řvali na nás „k zemi, vztyk!“ v blátě, no asi si ti kluci o rok starší někde přečetli, jak se buzerovalo za první republiky, či ještě za monarchie, ale byla to celkem sranda. Můj o rok mladší brácha tohle nikdy nevydejchal a z vojny má trauma, přestože sloužil ve škole pro důstojníky v záloze a dneska je kapitán v záloze, ačkoliv je rozený pacifista, zatímco já, zelený mozek, jsem jenom desátník v záloze. Nikdy jsem bráchu nepřesvědčil, že integrovaného člověka nemůže žádný debil ponížit, i kdyby měl o frčku víc a kdovíjak ho buzeroval. Já jsem vždycky zastával názor, že člověk zůstane svobodný i ve vězení (tam jsem nebyl, ale pár výslechů na policii a cel předběžného zadržení jsem si užil).

Mně se na vojně líbilo to, že občas vyrazíme s rotou do přírody, střílíme (slepými náboji) po „nepříteli“, zdoláváme opičí dráhu a učíme se obsluhovat nejrůznější vojenskou techniku, v našem případě samozřejmě nejrůznější vysílačky. Tankem jsem se projel až třicet let po vojně, v rámci kursu na přežití, který pořádala československá armáda pro novináře, kteří by snad chtěli jít do Bosny či Iráku. Na rozdíl od bráchy, který strávil celou vojnu v tanku a dodneška z toho má trauma, jsem si to užil. Ovšem řídit jeden den tank na nějakém fešáckém kursu se nevyrovná tomu, prodělat tankistický výcvik, kdy se člověk jeden den projede, střílí, velí třeba i četě tanků, naučí se taktiku tankového boje (jaká byla za 2. světové) a potom ten tank musí týden rozebírat a čistit.

Jako spojaři jsme měli celkem dobrou vojnu, ale kromě pravidelných střeleb a překážkové dráhy jsme museli absolvovat i takzvané zrychlené přesuny, tzn. s plnou polní a samopalem uběhnout v limitu asi 1 hodiny 10 kilometrů. Sotva jsme to ustáli, protože mezi námi nebyli žádní supermani. Jednou mi kamarádi vzali samopal, neb jsem už únavou pletl nohama, a dévéťák (DVT = dozorčí vojskového tělesa) je seřval, že vojín má nosit samopaly poddůstojníkům a ne naopak. Ale limit jsme vždycky splnili. Tehdy s námi sloužil takový mrňavý chasník ze Šumavy, jmenoval se Vláďa Ch. V té době byla ještě na vesnici ostuda, když se kluk nedostal na vojnu. Vláďa se o to snažil 3 roky! Měl pod míru a byl i na tehdejší normy dost slabý. Nakonec (asi nějakou protekcí) se na vojnu dostal. Měli jsme ho jako takového maskota, všichni mu pomáhali (kdepak dneska, deptat slabšího!) a byl to bezvadnej kluk. A jezdila za ním ze Šumavy moc krásná slečna! Jednou jsme mu pomáhali přes nějakou překážku na opičí dráze, on nám spadnul, zlomil si klíční kost a měli jsme dojem, že má po vojně. Kdepak! Za měsíc byl zpátky a se vší ctí dva roky odsloužil!

Jedna z nezapomenutelných spojařských historek se týká situace, kdy jeden „bigoš“ (méněcenný spojař, který není vycvičený ve fonii – otevřené řeč v cizím jazyce –, ale v morseovce) neodchytil americký telegram (za to bylo vězení), a tak pohotově vyběhl ze spojovacího střediska, otevřel si vůz s radiovým vybavením, naladil frekvenci nepřítele a morseovkou napsal: nerozuměl jsem telegramu, opakujte! Američani zopakovali, kluk dostal 14 dní dovolené za pohotovou bojovou iniciativu a 14 dní vězení za to, že prozradil dislokaci jednotky. Inu, bezvadná vojna.

Zlom v Litoměřicích přišel 21. srpna 1968. Celý „obrodný proces“ jsme prožívali velmi intenzivně, zajímavé bylo, jak se nám důstojníci omlouvali za chyby padesátých let a také to, že jsem už od března uzavíral sázky, kdy nás ti „Rusáci“ obsadí (všechno jsem vyhrál, lahve vyhraného sektu jsem ovšem nikdy neviděl). Signifikatní například bylo, že přes veškeré uvolnění atmosféry nám nedovolili založit Klub angažovaných nestraníků. Také díky odposlechu jsme věděli, že týden před „vstupem spřátelených armád“ Američané v západní Evropě zakázali cvičení všech vojsk až na úroveň roty; měli své informace. Armády Varšavské smlouvy vkročily na naše území vlastně už v noci 20. srpna. Zrovna jsem byl ve službě a z radiového provozu Američanů jsme o tom věděli okamžitě, ještě než tu informaci začal vysílat pražský rozhlas. Přirozená reakce byla: „Přepadli nás Sověti, tak proč monitorujeme Američany?“ Kupodivu několik vlasteneckých důstojníků prohlásilo, tak přeladíme frekvence a budeme monitorovat Varšavskou smlouvu. Opět jsem byl nositelem špatných zpráv a prohlásil jsem, že je to blbost, že už o nic nejde. Nicméně jsme splnili vlasteneckou povinnost a „spřátelená vojska“ jsme asi 14 dní monitorovali. Úžasné bylo, jak se k odposlechu hlásili i ti největší flákači; kluci ze „Šlonzska“ monitorovali Poláky, němčináři spojaře NDR, cikáni Maďary a my ostatní Sověty, Bulhary etc.

Do Litoměřic vrhla polská námořní pěchota v modrobíle pruhovaných tričkách, až později Sověti. První dny nám rozdali velitelé samopaly s ostrými náboji, přidělili nám místa u oken kasáren a prohlásili, že se budeme bránit. Jasná sebevražda. Dnes bych to odmítl s poukazem na to, že je to na h....o, tedy na nic, že se chci dožít důchodu, ale kupodivu ve dvaceti letech to člověk bere vážně, a rozkaz jsme splnili, i když jsme byli posraní strachy. Oficíři si to za dva dny rozmysleli a ostré náboje nám zase vzali. To nám zachránilo život. Kasárna obsadili ruští důstojníci, kteří dva měsíce předtím u nás byli na štábním cvičení Varšavské smlouvy (rekognoskovali tenkrát terén, proto ty moje vyhrané sázky). V kasárnách stálo sovětské BVP (bojový vůz pěchoty) s mongolskou nebo jakou posádkou, kluci nedostali vodu, srali asi ve voze a za dva týdny odjeli – nestříleli po nás, my jsme s nimi nekomunikovali (kdyby asi, tak by stříleli), jak přežili ty dva týdny bez žrádla a pití, nechápu.

Ještě před „vstupem“ jsme zažili taky různé historky. Tak například, přísně utajené sledovací středisko v Litoměřicích bylo několikanásobně odposlouchávané. Důstojníci, kteří měli doma vysílačky a občas nám pod vlivem alkoholu jako nadšení radioamatéři vstupovali do odposlechu amerického vysílání s anglickými hláškami. Měli asi dost průsery. Kluci, kteří poslouchali radiový provoz pěších vojsk (já byl „elita“, poslouchal jsem letecké síly a v posledku dokonce radiovou síť sedmé americké námořní floty), se chlubili, že mají nahranou relaci, kdy po pravidelné zkoušce spojení spojaři zapomněli vypnout vysílačky, souložili s kolegyněmi (americká armáda na těchto funkcích zaměstnávala profesionální vojáky a vojačky) a nahrávka je plná krásných výkřiků! Po převratu 1989 jsem to vyprávěl jednomu českému důstojníkovi, který tehdy sloužil u zpravodajské složky americké armády, a ten mi řekl: „No jo, to jsme vám dělali schválně!“ Já mu nevěřím; co taky bylo schválně na tom, že američtí spojaři nám každé Vánoce přáli „Merry Christmass and Happy New Year for Cerman’s Boys“?) (Velitel našeho pluku se jmenoval Cerman.)

Monitorované zprávy ze srpna 1968 jsme předávali do Prahy na štáb, netuším, jak byli ti spolupracující „vlastizrádci“ na štábu potom potrestáni. Vím, jak jsme byli potrestáni my. Velitel pluku zběhl už dva dny před „vstupem“ k Sovětům. Ti důstojníci, kteří splnili přísahu, byli dílem pozatýkáni, dílem vyhozeni z armády. My obyčejní vojclové (tehdy už v hodnostech desátníků a četařů, za vzornou službu) jsme nemohli být potrestáni jinak než zamítnutím složit důstojnické zkoušky. Tak totiž tehdy končila vzorná služba v Litoměřicích; každý průměrně inteligentní spojař odcházel do civilu v důstojnické hodnosti podporučíka. Zkoušky nám byly odepřeny a bylo nám řečeno, že za svoji „vzpouru“ budeme chodit na cvičení „až zčernáme“. Jak řekli, tak udělali. Absolvoval jsem po vojně osm vojenských cvičení, jedno horší než druhé. Na jednom (trvalo obvykle 3–4 týdny) jsme pracovali 16 hodin denně při výstavbě tankových garáží (v mrazivém únoru); dneska mám 13 kg přes váhu, tenkrát jsem neměl ani kilo, přesto jsem zhubl o sedm kilo. (Moje přítelkyně si to tenkrát pochvalovala, jak jsem po návratu štíhlý a svalnatý!).

Musím ovšem přiznat, že ne každé cvičení bylo tak drastické, jak jsem se svrchu zmínil. Tak například jednou jsem cvičil v Písku. Ložírovali jsme v takových menších kasárnách, odloučených silnicí od těch monstrózních. Asi nikdo nevěděl, co s námi, a tak nám veleli tzv. absíci. To byli kluci o pár let starší, absolventi vysoké školy, kteří nepatřili k těm trestaným, měli vyšší hodnosti a měli nás vyučovat jak teorii, tak praxi boje. Za pár dní jsme zjistili, že se o nás nikdo nestará, a tak jsme vždycky ráno po snídani vypochodovali ve tvaru z kasáren a z Písku do krajiny. Dílem jsme se váleli v lesích, jedli borůvky, dílem jsme chodili po krajině a navštěvovali vesnické hospůdky (Putim a podobně). Ve čtyři hodiny odpoledne (po „zaměstnání“, kdy kariérní důstojníci odcházeli k rodinám) jsme se vrátili do kasáren, nikým nepostrádáni a nehlídáni. Ne všichni tihle záložáci tam byli z trestu, takže neměli naše zkušenosti. Já jsem věděl, že každá rota záložáků má právo na vycházkovou uniformu, jednu na tři muže, a když záložák požádá o vycházku, zpravidla ji každý den dostane. Takže první věc, kterou jsem na každém cvičení udělal, že jsem požádal o vycházkovou uniformu pro záložáky. Měřím 163 cm, a tak ten nejmenší vyfasovaný mundur nikdo jiný než já neoblékl. Tudíž jsem odcházel na vycházky každý den. (Od té doby nemůžu pít sauvignon, protože tenkrát nic tak levého v Písku ve vinárnách neměli...).

Kluci si jednou přivedli z vycházky nějaké poběhlice; když se jich v odloučených a nikým nestřežených kasárnách nabažili, tak je opilí zavřeli do skříněk a ráno nás probudil pěknej randál, jak holky tloukly o plechová dvířka...! Inu, mládí...!

Trochu drsnější bylo jedno cvičení v Praze, někdy kolem roku 1982. Musím předeslat, že jsem se na těch osmi cvičeních nikdy nešel s kluky z Litoměřic, ale vždycky to byla parta nějakých vyvrhelů. Tehdy v Praze různí kriminálníci, takže nám dali za velitele roty vojenského prokurátora v hodnosti plukovníka! (Obvykle nám velel nějaký zelený poručík.) Ten chlap byl docela solidní; my jsme měli tři týdny kopat nějaké výkopy pro kabely, ale jak to bývalo v socialismu, kabely nebyly a tak jsme se dost flákali. Jednou jsme leželi na smeťáku za kasárnami, opalovali jsme se a najednou prokurátor! (ten se nám obvykle vyhýbal). Já byl velitel té sebranky, a tak na mě vyjel: soudruhu desátníku, jaké tu provádíte zaměstnání? Inu, nebyla žádná volná učebna, odpověděl jsem, a tak jsme zalezli sem, soudruhu plukovníku, a procvičujeme hláskovací tabulku NATO! Vysvětlení: každé písmeno abecedy se hláskuje podle dané tabulky (např. hláskovačku českých spojů, viz telefonní seznam: A = adam, B = božena; ruská hláskovačka: A = adam, B = Boris... atd.) Hláskovačka NATO byla natištěná na předsádkách Zákl. 1.1., tzn. základní vojenské předpisy, které jsem zrovna měl v ruce a jejíchž předsádky samozřejmě žádný důstojník nečetl. To „americké“ hláskování je alfa, bravo, cyril, delta atd. Tak ten oficír si vzal Zákl. 1.1 do ruky a řekl, tak začněte. No, my jsme se to v Litoměřicích naučili nazpaměť, jako když bičem mrská, tak jsem mu to odrecitoval (končí to whisky, yankee, zulu) asi za 10 vteřin. Kluci delikventi čuměli, v životě to neslyšeli, plukovník taky ne, ale aby neztratil tvář, tak řekl, bravo, soudruhu desátníku, pokračujte a odešel. Zase jsem byl slavnej (jak by řekl Hrabal, rakóské voják zase slavně zvítězil; to narážím na svou monarchistickou orientaci).

Tenhle plukovník nebyl žádnej blbej chlap; měl i smysl pro humor. Ve dnech toho cvičení jsem měl dělat státnici z angličtiny. Dal mi volno, a když jsem se vrátil, zeptal se: Tak za kolik? Já jsem hrdě hlásil, samozřejmě za jedna! A on na to: To je dobře, desátníku, že jste tak dobrej v angličtině, útočit budeme na západ!

Po listopadu 1989 začal být život tak hektický, že mi nedošla jedna věc: kdybych tehdy podal na vojenskou zprávu žádost, aby mi umožnili udělat zpětně důstojnické zkoušky, které jsem nemohl dělat z trestu za to, že jsem v duchu přísahy bránil svou vlast (byť jen se sluchátky na uších), určitě by mě ti bolševičtí oficíři šmahem povýšili a byl bych dnes důstojníkem v záloze jako můj pacifistický brácha, který je kapitánem! Nikdy si to neodpustím.

A teď k tomu podtitulku, proč si myslím, že by měla být povinná vojenská služba. První důvod je ten, že žádný stát se neubrání v případě vojenské konfliktu jenom s tzv. „profesionální“ armádou. Profesionální armáda je armáda, kde jsou poddůstojníci (a samozřejmě důstojníci) dlouhodobě sloužící vojáci, kteří mají v případě konfliktu vycvičit ten „kanónenfutr“. Národ musí umět zacházet se zbraněmi a mít základní vojenské návyky.

Zeptejte se Izraelců, proč tam chodí na vojnu i ženy, zeptejte se Švýcarů, proč jako neutrální země, která pět set let neválčila, má povinnou vojenskou službu. Kecy o tom, že je to drahé, neberu. Jenom ty daňové úniky všelijakých tunelářů by to zaplatily a stát, který si neumí svobodu uhájit sám (bez „deštníku“ NATO), si ji nezaslouží. Kromě toho, vojenská služba je obrovská zkušenost pro mladé muže: naučí se disciplíně (jedináčkové zjistí, že nejsou na světě sami); naučí se střílet a mít respekt ke střelným zbraním; naučí se čistit si boty; naučí se žít v kolektivu a respektovat jeden druhého; naučí se vážit si svobody; vojna jim dodá sebevědomí; tzv. odpírači mohou sloužit v pomocných službách. Důvodů by se našlo ještě mnoho; stačí přečíst si skvělou esej Franty Novotného Proč nejsem pacifistou. Bohužel, myšlenka lidové brannosti zaniká s ideou Evropské unie. V době ohrožení atlantické civilizace muslimskou expanzí je nutno si položit otázku, komu slouží snaha o zrušení stálých armád a povinné vojenské služby pro veškerou mužskou populaci. Ale to už je jiný příběh; ať si to dilema rozřeší každý sám.

Leonid Křížek