Hvězdný bulvár

Mord! (Nil, AP): Palindrom

Eso a noc! Pochop, co na ose

tě v sen i v oko vine: svět!

Ej, rov, to údů otvor je.

Dej Ivovi jed.

Richard Podaný

Vysvětlivky:

Praha (nepodepsané ZR),

Brno,

jinde

11. srpna jsme s Martinem Šustem (RIP musel na pohřeb, nebojte, ne na svůj) jeli navštívit výtvarníka specializovaného na doupaťáky Martina Grospietsche. Pominu popis našeho počátečního bloudění, které dávalo tušit, že to nebude jednoduché, naštěstí zde nám jindy Akademii nepříznivá sudba přála, nejenže jsme MG potkali již na Želivského, ale on mě i poznal a dovezl nás do své „dílničky“ v obýváku.

Tam jsme společně dospěli k tomu, že když trochu přitlačíme na sponzory, mohly by sošky Akademie vypadat jako Sfinx.

11. srpna jsme navštívili 100 ikon českého designu. Na to, že se stanovoval tenhle termín kvůli dovoleným, byla účast na výstavě v Galerii Vaňkovka docela slabá. Taky exponátů nebylo zdaleka 100 a podrobnější popisky jich mělo jen pár (pravděpodobně zapůjčených z muzea). Každopádně exponáty z 60. až 70. let byly klasicky komentovány: „To máme (měli jsme) doma!“. A zástupci současnosti se často vyznačovali vítězstvím vzhledu nad účelem. Pak ještě na skok do Tesca (nakoupit piva jako Svijany, Ostravar, Louny apod. do pivní loterie na Gardencon) a vzhůru do Whisky shopu.

12. srpna jsem uspořádal Gardencon a tentokrát mě počasí vypeklo, v okamžiku, kdy se začali na zahradě usazovat první hosté, začalo pršet. Takže letos se celá akce uskutečnila v domě a grilovalo se v troubě. Účast byla o něco nižší než plánovaná (což bylo vzhledem k menší kapacitě pokoje dobře), někteří nemohli a jiní si spletli datum a málem přišli pak příští sobotu, ze zahraničí nad původní plán dorazila Bety. Stůl byl dost dlouhý, proto se zavedlo pravidlo, že se všichni po čtvrthodině posuneme o dvě místa, aby se každý dostal ke všem pochutinám, což se nakonec úplně nedodržovalo a v určitém stupni nacpanosti už nikdo po pohybu za jídlem netoužil.

14. srpna jsme šli na Piráty z Karibiku 2 a musím konstatovat, že jednak nemám rád tyhle půlfilmy a jednak se série začíná vracet ke svým kořenům – tj. atrakci v Disneylandu.

Marvin

14. srpna se v RUR objevila Tiri, prázdniny již asi končí, ukazovala nám fotky, jak putovala s cirkusem po Německu. Honza Vaněk jr. si dělal úsporné výpisky z Kryptonomikonu, tiše nadával a hlasitě se mračil.

15. srpna jsem zašel na oběd s Petrou Neomillnerovou a Netopejrem. Ten jí chystá sbírku fantastických nebo spíše fantasystických S/M povídek a požádal mě jako Petřina osvědčeného redaktora o spolupráci.

Probrali jsme i ledacos, jiného, zjistil jsem, že úvodníky Davida Hartmana (jakkoli je mi sympatický) v Pevnosti neiritovaly jenom mě, ale ostatní zřejmě mlčeli, aby kritikou jednotlivosti neohrožovali záslužný celek. A že jej v čele redakce vystřídá Tom Němec.

16. srpna jsem zašel do Krakatitu na Středečníky, Jarda Mach zajistil docela vysokou úroveň debaty, hlavně na ekologická témata. Benzín z uhlí by vyšel cca na 40 doláčů proti sedmdesáti, které je třeba platit Putinovi nebo šejkům; že se již nestaví továrny, je dané hlavně tím, že banky, které by to měly financovat, jedou v kšeftu s těžařskými společnostmi.

Mám ale za to, že čínský hlad po energii je tak velký, že Čína nebude držet basu a začne v tom něco podnikat. Nakonec bude mít pravdu Honza Macháček, že i ti přeučení bolševici mohou být k něčemu dobří.

Přinejmenším by to mohl být námět na thriller či SF z blízké budoucnosti.

Večer rozeslal JVjr. podrobnou několikastránkovou pozvánku na Klímovský večírek, uvedu jen začátek: Fandomový Manipulační výbor došel k závěru, že jediná zbývající příležitost k večírku o prázdninách poté, co se Klímovi vrátili z dovolené a předtím, než na ni bude odvlečen Zdeněk, je zítra, ve čtvrtek 17. 8.; a že jediné místo položené dostatečně centrálně je Argentinská.

17. srpna: Večírek v Argentinské se vydařil, Honza se sice naběhal k domovním dveřím, ale pro takové hosty je to jistě radost, první dorazil náš houfec shromážděný v Krakatitu: já, Richard Podaný, Bidlo a Richard Klíčník. Potom Michaela, Vilma Klímová, Viktor Janiš (bez Haničky) a nakonec z rachoty dorazil i Martin Klíma.

Richard Klíčník s sebou měl svůj Žena-in notebook a předváděl nám, jaké hrůzy jej momentálně živí. Nemilosrdně nám přečetl povídku z jejich erotické soutěže a pak ještě přidal básničku smutné dívky, která by tak chtěla miminko, ach, ale brání jí v tom ta… antikoncepce.

Vedle pozoruhodného obsahu tohoto díla si pozornost vyžádala i forma, rýmy byly často absolutní a když ne, tak několik veršů dopředu předvídatelné.

Chuť nám naštěstí spravil Honzům šťavnatý překlad amerického autora Howarda Waldropa: Fin de Cyclé. Hlavním hrdinou povídky byl Alfred Jarry (autor Krále Ubu) a statoval mu (celník) Henri Rousseau, a všichni tam jezdili na kostitřasech.

Richard Podaný nám vedle palindromu-čtyřverší, který vytvořil cestou v metru, dal test ze znalostí katolické věrouky a docela jsme uspěli, menší problémy byly jen s původním povoláním sv. Pavla, nejspíše jich vystřídal více, nebo každé evangelium říká něco jiného (a trochu jiným problémem bylo uvědomit si, který apoštol zemřel dříve než Ježíš).

Protože Klímovi byli v době našeho pilného čtení Valhaly v Krkonoších, bylo pro ně dokončení Valhaly novinkou. Vilma se zajímala, co bude teď Franta psát, pověděl jsem jí o deziluzi ze čtenářské obce, kterou mu přivodil M. Bronec svým výkladem o čtenářích žádajících si popisy dřeváren. Nicméně jsme všichni zadoufali, že bychom si ještě někdy přečetli něco z prostředí Vrakoviště.

Bylo by ale obtížné na něj navázat, přece jen první příběhy ze země, nad kterou již staletí dlouhá Svatý řád Ekonomistů panoval, byla psána, když tu „ekonomisté“ rozhodovali o všem a ne jen deformovali naši politickou scénu.

Bidlo se asi na čas nebude na večírcích objevovat, chystá se na pár let do Japonska.

18. srpna den před dovolenou jsem podnikl velký rozlúčkový okruh, ke Koni na schůzku s Pagim, který mi donesl na Tatraconu vybrané předplatné, díky, přátelé, za to jsem mu vrazil tašku knih, kterou do Parconské tomboly věnoval Triton, a s menší taškou jsem se vypravil do RUR, kam jsem nesl Interkom 8 a rukopis k posouzení. Cestou jsem potkal Egona z Avari,  nesl do RUR plakáty Parconu, Filip měl ale moc práce, takže jsme za chvíli vypadli a já již jenom s docela malou obálkou pílil do prodejny Netopejr, bych tam nechal knihu pro Petru Neomillnerovou a také IK 8, je v něm pozvánka na Parcon, a tak musí být pokud možno všude.

Protože Krakatit byl zavřený, narazil jsem v přízemí na Honzu Poláčka a Jirku Kulhánka, ani čekají na Egona Čierneho; že by Stroncium bylo už tak daleko, aby se dojednávaly podrobnosti sazby? Bylo by už na čase.

21. srpna Miles bloknul lístky v Olympii na Miami Vice. Na jedné straně musím ocenit realističnost některých scén (střelba v závěrečně přestřelce zní jako takové to suché praskání, které známe z televizních reportáží ze skutečných přestřelek), na druhou stranu děj filmu spíš připomíná hraný dokument a nemá moc spád a tah na branku, divákovi to moc neusnadňuje. A také ústřední dvojice v něm nemá symetrický prostor.

Marvin

24. srpna po šťastném návratu z propršené dovolené ve Špindlu, tam co Klímovi, také jsme si užili hlavně deště, následují hektické přípravy na Parcon.

V tom spěchu jsem úplně zapomněl na návštěvu K. Bishopové v Krakatitu, snad mi to Martin Šust promine.

25. srpna odjíždíme na Parcon, o tom více jinde.

25. srpna pořádal Whisky shop ochutnávku japonské whisky, konkrétně pro zajímavost:

Miyagikyou 10yo, Sendai 12yo, Yamazaki 12yo a Taketsuru 17yo. Ochutnávka byla doplněna tradiční japonskou specialitou – suši. Whisky se naučili Japonci dělat dobrou, suši jsem ochutnal a osobně to víckrát nemusím.

2. září zatímco tvrdé jádro klubu bylo na Parconu v Neratovicích, uspořádal zbytek Vorvaňcon. Bylo totiž setkání adoptivních rodičů v zoo. Účast byla velmi hojná, počasí báječné, Záviš byl pochmurný více, než je zvykem. A to nás ještě tentýž den reprezentovala jedna trojka na turnaji v pétanque pořádaném městem, kde tradičně porazila prezidenta, letos rakouského (loni to byl slovenský a oba byli jen prezidenti asociací, nikoli států), aby pak ztroskotala na silných domácích soupeřích.

Marvin

4. září v RUR naše sestava v plné síle, dokonce i Jitka B. se již stihla vrátit z Anglie. Bohužel brzy někam odkvačila s Falkou, takto jedinou RUR ozdobou, kterou jsem potkal na Parconu. No nic, zážitky z cest jistě vyslechneme příště. Pak Filip odněkud vyčaroval láhev Cherry Amundsen a oznámil nám, že slaví šest let s jednou Bí. Po upřímných blahopřáních jsme se vrhli na vůbec ne špatné pití.

5. září drsný návrat na zem, první třídní schůzka v Elvenově nové škole.

6. září v Krakatitu středečníci Jitky Splítkové, Jarda Mach vypráví o pěstování kaktusů a orchidejí, mnohdy pocházejících ještě z Batličkovy sbírky. Prales, odkud je přivezl, již neexistuje (včetně tam žijících rostlin a živočichů) a stejné to bude za několik desítek let s oblastmi, odkud když dnes něco přivezete, profesionální zelení (ať již aktivisté nebo úředníci) zorganizují vaši profesní, když ne fyzickou likvidaci.

Nicméně fakt, že mnohé vzácné rostliny dnes žijí jen ve sklenících sběratelů-pěstitelů, se tak nějak nedá popřít.

7. září jsem po delší době zavítal do čtvrtečního Krakatitu. Sešel se tu v nebývalém počtu Islington i Syndrid, po čase jsem potkal Jirku Vlčka a dal mu dlužný Interkom 8, naopak od Dárečka jsem dostal CD ROM s fotodokumentací života fandomu za roky 2005 a 6.

V sedm hodil jsem měl schůzku s Petrou Neomillnerovou nad již zmiňovanou sbírkou povídek pro Netopejra. Karel Petřík mi je dal k přečtení na dovolenou, trochu jsem je počmáral a vrátil mu je pro autorku. Následkem mnohačetného organizačního selhání se pak stalo (a ve čtvrtek zjistilo), že povídky zůstaly někde v temných hlubinách Netopejrovy kanceláře, zatímco on odletěl do Barcelony nakupovat komiksy. Naštěstí jednu povídku poslala Petra později, takže jsme se nesešli úplně zbytečně.

8. září okolo poledne nastalo SF všedního dne, totální výpadek elektřiny ve středu Prahy. Využil jsem toho k návštěvě Daniely Kovářové (sponzorky tohoto čísla) a Sanči Fülle. Naštěstí jejich pracoviště byla ochromena jen částečně a dověděly se, že k nim jdu, a vyzvedly si mě na vrátnicích a recepcích.

Bohužel došlo nejen k výpadku proudu, ale i mého (zbytkového) IQ, Jana Jůzlová mi poslala své zážitky z Neratovic a já jimi bez náhrady přemazal svůj cca deseti(normo)stránkový elaborát o tomtéž. Takže jste přišli nejen o mé nářky na ubytování v Jedové ulici, ale pokud si vzpomínám, i o několik postřehů, které alespoň jejich autorovi připadaly zajímavé. Nevím kolik z textu ještě zrekonstruuji, ale vedle nepřítomnosti materiálů z CKČ je to hlavní důvod, proč tento IK vzniká tak těžce.

Vedle spousty práce, která se mi po Parconu navalila, mi to docela vzalo náladu, a tak další záznamy v tomto Bulváru vznikají po paměti skoro až o měsíc později.

9 září mi Dáreček a Doktor poslali info o svých soutěžích.

9. září jsem jako opravu za Gardencon uspořádal herně-branné odpoledne spojené s grilováním. Nakonec z plánovaných pohybových aktivit došlo jen na Pochmurný quest křížem krážem naší zahradou, který nakonec úspěšně dokončila HT, která si ze tří odpovědí zapamatovala dvě (a stačila aspoň jedna). Na připravenou Marvinovu cestu vesmírem jsem nikoho nenalákal a ani jsem nedokázal najít golfové náčiní. Takže se po sportovní vložce už jen klábosilo a jedlo. Kromě masa se grilovaly i ryby a byly velmi dobré. Nebe bylo prakticky bez mráčku, jen se k večeru přece jen podstatně ochladilo, což byl signál k ukončení akce.

Marvin

11. září odcházím z RUR o chvíli dřív, abych stihl odejít na připomínku teroristického vraždění v New Yorku a v dalších místech USA, pořádanou na Jungmannově náměstí.

Ze známých scifistů jsem tam potkal jen Michaelu :-) a A. S. Pergilla, který si do Prahy odskočil na nějaké školení. Mluvili jsme i o jeho kolegovi Vojtěchu Mornsteinovi, který vyhrál cenu Knižního klubu s knihou „Gorazdův limit“; po Honzovi Poláčkovi jde již o druhého SF autora, který získal tuto cenu.

Když se k nám po proslovech na chvíli připojil Marek Benda (hned jsem mu doporučil knihu Islám bez závoje), divil se A. S. Pergill, odkud se s Markem známe. Netušil, jak je to jednoduché, než se z chlapců stali poslanci (a dnes už i senátoři, to to utíká), hráli všichni Dračí doupě.  

12. září mě Jana Jůzlová pozvala na vyhlašování Literární ceny Knižního klubu v Kaiserštejnském paláci. Nevzpomínám si, zda jsem tam někdy byl, ale stálo by za to podívat se, jak na propagaci svých knih pracují profesionálové.

14. září kontroluji v tiskárně sazbu knih edice Fandom a SF, aby se vše včas stihlo do Podzimní porady SFK.

18. září zašel do RUR Kryštof K. Kudláč a pak společně s Filipem lkali nad tím, jak MF zase poprasila antologii české SF, kterou Kryštof sestavil s Tomem Němcem a nazvali ji Orbitální šerloci. Jen co dočtu Schizmatrix (vřele doporučuji, včetně vpravdě dokonalých povídek na závěr), vrhnu se na ni. Pochlubil jsem se chystaným výletem na čapkovskou konferenci, KKK řekl, že Slavonice jsou moc pěkné, připadal jsem si jako barbar, když jsem o nich ještě neslyšel.

19. září se KJV u Červené cibule velmi vydařilo. První přednášku s besedou držel Vlastislav Toman, dlouholetý šéfredaktor ABC, a po něm následovala beseda s Johnem Ctutem, autorem Encyklopedie fantasy a spoluautorem Encyklopedie SF, kterého přivedli Ivan Adamovič a Viktor Janiš. Vzácní hosté pak přilákali ještě Jardu Olšu jr., Richarda Podaného a Honzu Vaňka jr. Večer byl pamětihodný i tím, že servírka polila Roberta Rameše horkou kávou a jen málo scházelo k tomu, aby si ji nechala zaplatit :-(

20. září připomíná Pagi, že o víkendu 6-8/10 se v Březové koná tradiční podzimní porada Fandomu s tradičním programem, tentokrát rozšířeným o „con na poradě“.

21. září jsem měl v plánu zajít s Janou Jůzlovou na vyhlašování 11. ročníku Literární ceny Knižního klubu (viz 11. září), bych omrknul, jak se pracuje s knihou ve velkém stylu, ale měl jsem tolik práce, že jsem se tam nedostal, což bylo na druhé straně štístko, protože pár minut potom, co Vojtěch Mornstein zažíval svých patnáct minut slávy, jsem se dověděl, že teoretické knihy edice Fandom a SF (J. Macek, A. Langer, viz IK 7/2006) mají špatný formát obálky a musí se urychleně předělat. Obávám se, že na poradu je již nepřivezu.

Odpoledne jen nakrátko do Krakatitu, jen co bych od Keplíka převzal Parconské tričko, a pak na Flóru, kam mě nalákali spolupracovníci ze starého Apra informací, které sice žádná ze stran moc nevěřila, totiž že si čas najde i Dawood Hla Shwe, ale jako záminka setkání to posloužilo dobře. Takže jsem nakonec jen poklábosil s Markétou a Silvií, ta si dokonce předplatila IK, aby se dověděla, co si má přečíst, a nekupovala jen samé blbosti :-) a pak jsme zašli do IMAXu na Strašidelný hrad 3D. Bylo to vskutku strašidelné, ale úplně jinak než přítomná děvčata očekávala, nejvíce se to podobalo odfláknuté počítačové hře. Pokud vás četba IK ochrání alespoň před touto krávovinou, předplatné se vám již vyplatilo.

Domníval jsem se, že do buranova nasadili nějaký první pokus o animovaný 3D film, ale druhý den jsem od Netopejra, který se právě vrátil z Barcelony, slyšel, že i tam se to prezentuje jako premiéra.

V mailu jsem našel: S. O. S. – Zase tady (v Olomouci, Czech Republic) do mne kopou neznámí telepati jakousi bioenergií. Kdo poradí, pomůže? d.dvoracek@tiscali.cz

22. září odjíždím s Karlem Petříkem a Honzou Vaňkem jr. do Slavonic. Z plakátku, který Karel dovezl na Parcon do Neratovic (vyšel i na zadní straně Ikarie 9/2006), jsem nebyl příliš moudrý. Podivná směs angličtiny a češtiny spolu s anglickými a českými jmény vesměs nesouměřitelných osob a osobností by asi nevzbudila mou pozornost, kdyby tu nebyla laskavá Netopejrova nabídka, abych jel s ním, neb se nějak přes Ikarii dostal mezi hosty/účastníky Festivalu.

Přesto že se v Praze konal Den bez aut, musel Karel projevit značný řidičský důvtip, abychom se dostali z města, Honza se zase projevil jako dobrý navigátor v soustavě objížděk nalíčených nám do cesty (na jejíž podstatné části nás sledovaly černé helikoptéry, tak dobře známé z amerických fimů typu Akta X). Ve Slavonicích jsme se tak objevili pár minut po slavnostním zahájení.

Prohlédli jsme si nadací zrekonstruovanou školu z dob CK mocnářství, kde bylo několik výstav na téma Karel Čapek, Robot a několik dalších, která souvisela s druhou částí akce nazvanou Cultural Landscapes, z nichž se některé ještě instalovaly, a vydali jsme se do Kulturního domu, kde měl Karel provozovat malý knižní veletrh fantastické literatury.

Zde jsme nahlédli, že akce je pořádána značně amatérsky, hlavně bez nějaké snahy přilákat diváky, takže se Netopejr rozhodl zatím knihy z auta nevykládat a šli jsme se ubytovat. Já se ubytoval spolu s Honzou v hotelu Alfa, což bylo poněkud neprozřetelné, protože nepoměr mezi očekávanými a dorazivšími hosty byl zhruba takový, že jsme mohli každý bydlet v samostatném pokoji a možná dokonce patře, ale o tom později.

Ubytovaní jsme se vrátili do Kulturáku, kde mezitím započla Čapkovská konference besedou Johna Cluta, Ondřeje Neffa (který přijel jen na tuto přednášku a po jejím skončení odcválal na své súze nejspíše zpět na dědinu, kde nyní žije), Ivana Adamoviče a moderátorky Terezy Brdečkové. Kdo by se držel programu, byl by asi zmaten, já jej však naštěstí otevřel až nyní (kdy pro vás vše zaznamenávám), a tak mi nijak nechyběl Jiří Dědeček (současný šéf PEN klubu) ani Jiří Stránský (bývalá hlava téže organizace) ani další.

Po přednášce, která mi pomohla lépe pochopit knihy Davida Lodgeho (Hostující profesoři a Svět je malý), jsme se s Karlem vydali na krásné slavonické náměstí, kde jsme obsadili stolek se slunečníkem za účelem pozdního oběda, nějak se k nám přidal ještě Vlado Ríša, Edita Dufková a Jana, kterou jsem před lety vídával na conech s Robertem Ramešem. Oběd se nám protáhl do večeře a s malou přestávkou spojenou s návštěvou klubu Kotelna v podzemí školy jsme zde setrvali do dvou hodin po půlnoci, kdy začala docházet nejen tequilla, ale i síly jinak velmi příjemnému číšníkovi.

Ale zatím si ještě užíváme odpoledního slunce a libujeme si, jak strategické místo máme. Postupně se u nás zastavili všichni vzácní hosté konference. Nejdéle nám zůstal věrný Jarda Veis, se kterým jsem si měl po letech opravdu co povědět. Slíbil, že opustí politiku a začne dělat něco pořádného, takže se můžeme těšit přinejmenším na poučené překlady. Chvíli poseděl Jiří Dědeček, zde jsem se dopustil mírného faux pas, když jsem se ptal, jestli už prokouknul, jaké že kulišárny se to účastníme. Pravil, že PEN klub je spoluorganizátorem, že se mu zdá být vše v pořádku, raději jsem převedl řeč na jeho „SF“ povídku v knize Stalo se zítra a ke svému štěstí se nijak nevyjadřoval k Brdečkové, neboť jsem já neznalec naší kulturní scény pozapomněl, že je jeho manželkou, jak jsem zjistil, až když se u nás s dcerou rovněž zastavily. Ne že bych proti ní něco měl, ale už jsem se párkrát setkal s tím, že můj způsob chvály nedělá každému dobře.

Západ slunce a chladno na zahrádce nám naznačilo, že bychom mohli navštívit program, o kterém mluvil Jiří Dědeček, byl trochu vyděšen z klubu, kde měl koncertovat, ale mám za to, že to zvládnul dobře, byť jeho pódium sestávalo z několika podlážek pod palety. Zahrál nám pár svých skladeb, mezitím jsem si s Honzou Vaňkem prohlédl v okolních místnostech instalovanou výstavu K. Jerieho, a pak Jarda Veis přečetl svou povídku (spíš ale politický pamflet) z prostředí Senátu ČR za padesát let.

Pak jsme se s Netopejrem, Leonardem Medkem, Vladem a Editou vrátili do naší oblíbené restaurace a dál už to znáte. Problém nastal až s mým návratem na pokoj, Honza, který měl rýmu, šel spát dřív a musel jsem jej mobilizovat, aby mi přišel otevřít.

23. září ráno mi Honza nechtěně vrátil probuzení, když mě časně ráno vzbudil strašným rýmovým zatroubením. Jsem si jist, že něco podobného popisuje evangelista Jan ve své Apokalypse, určitě neměl na mysli něco tak příjemného, jako je vojenská trubka.

Pak jsme se vydali na Permanent Breakfast, což byla každoranní akce, kdy pořadatelé vynesli před Slavonickou školu stoly s jídlem a účastníci společně snídali a povídali si před rozchodem na akce. Po včerejší noci jsem nechtěl žaludek příliš pokoušet a tak jsem jen ochutnal pár zjevně neškodných pokroutek a vydal se na devátou za Honzou do Kulturáku na pořad Použití science fiction, který jsem s freudovským přehlédnutím četl jako Použitá science fiction. Z inzerovaných veličin dorazil pouze Vlado Ríša, Clute, Adamovič ani JWP nikde. Místo nich se ale objevili Leonard, Edita a Miloš Ferko. Bohužel neobjevil se žádný pořadatel ani účastník conu, takže jsme se bavili svépomocí.

Po desáté se konaly dva pořady, kterých se již účastnil i Ivan Adamovič. Panely, tak by se ona vystoupení dala asi nejlépe popsat, se týkaly dílem Karla Čapka a dílem moderní SF. Clute působil vedle českých účastníků (jak na pódiu, tak i v sále – Dědeček, Stránský, Mejstřík) poněkud akademicky, čeští účastníci témata spojovali spíše s aktuální politickou situací a stavem světa.

Z debaty o české SF mě zaujal názor, že v současné době se u nás píše hlavně tzv. dobrodružná SF, koho zajímá něco intelektuálně náročnějšího, musí se vrátit do let osmdesátých.

Na současné české a fandomové pisatele, kteří by třeba svým vystoupením dokázali opak,  se ale v posunutém programu nějak nedostalo, čehož si John Clute dodatečně povšiml a bylo mu to dost líto, alespoň po Karlovi Petříkovi, který s ním domlouval vydání jeho beletristického díla Appleseed, vzkazoval omluvu a politování.

Okolo oběda se nám podařilo obsadit naše oblíbené místo pod slunečníkem, z dvojice místňáků, která tam již od včerejška rovněž posedávala se vyklubal Netopejrův kamarád (Anderson) z pražské party, kterou rozvál čas někdy před třiceti roky (kdy si Netopejr říkal Hendrix).

Poseděli jsme asi do čtyř hodin, průběžně se rozloučili s okolojdoucími a vydali se směrem ku Praze. Honza vydržel až do neděle a možná by mohl dodat ještě něco zajímavého, zkuste jej přemluvit.

Zdeněk Rampas