Proč jet a nejet na Parcon

Za svůj krátký život autorky fantasy jsem byla na dvou conech. Z toho prvního jsem si odvezla titul lady fantasy, z toho druhého keramickou sošku Mloka. V zásadě tedy jezdím na cony ze zištných důvodů. Letos jsem slíbila kamarádce Lívii Hlavačkové, nadějné slovenské autorce fantasy, že ji tam doprovodím, pokud by náhodou uspěla v CKČ nebo soutěži O nejlepší fantasy. Tedy opět zištné důvody, i když nikoli moje. O to výraznější, že Lívia prostě chtěla meč. Moc ho chtěla. A vzhledem k tomu, že přerostlá povídka Drozd, kterou do O nejlepší fantasy poslala, je to nejlepší, co jsem od ní kdy četla, a současně jedna z nejlepších fantasy věcí, které jsem vůbec kdy četla, celkem suverénně jsem již od jara trousila sliby, že na Parcon letos pojedu.

V půli srpna se mi zazdálo, že by mé sliby měly nabrat trochu konkrétnější tvar a že by možná mohlo být příhodné se oficiálně přihlásit, když tu Egon Čierny Lívii napsal dlouho očekávaný e-mail, že se má dostavit do Neratovic k pasování.

Do Neratovic jsme jely v sobotu dopoledne. Nerabus nebyl plný divných „conistů“, jak jsem zpola očekávala, ale hluboký bas Tomáše Němce, robustní přítomnost jeho kamaráda Kvakina a tichý čtoucí si šermíř dvě sedadla před námi v zásadě k pocitu sounáležitosti stačili. V družném hovoru nám půlhodinová cesta rychle utekla. Po neprozřetelném přiznání, že mám mapku Neratovic a v zásadě tuším, kam tam máme jít, jsem byla jmenována vůdcem výpravy a ještě do Tomova telefonu vysvětlovala cestu Jirkovi Vlčkovi, ačkoli jsem v Neratovicích nikdy v životě nebyla. Ale město je vcelku přehledné, pokud člověka nezmate to, že výstupní zastávka se jmenuje Dům kultury, zatímco objekt nese název Společenský dům, nebo fakt, že do budovy gymnázia se vstupuje přes dvůr, na jehož vratech visí nápis autoškola. Nás to nezmátlo.

Prezence byla rychlá a věcná a obdržely jsme klíč od ubytování s mapkou a slovním popisem, jak se tam dostaneme. Vyrazily jsme. Naše ubytovna měla interní označení C a nacházela se v části Neratovic za železniční tratí v ulici Berty Pirunčíkové. Když jsme se k objektu přiblížily, trochu jsme znejistěly – vypadal jako ubytovna pro ukrajinské gastarbeitery. Obrátila jsem se na polonahého staršího pána, který před objektem cosi kutil v křoví. Trochu jsem ho svou otázkou zaskočila, ale ochotně nás zavedl do ubytovny, a aniž bych kdy zmínila, že na klíči mám napsané číslo pokoje 4, neomylně nás zavedl právě do tohoto pokoje. Klíč pasoval, naděje, že jsme se ocitly špatně, pohasla. Pán se s jiskrou v oku optal, jak dlouho se zdržíme, a když jsme mu vyjevily, že jen jednu noc, viditelně posmutněl. Z ostatních pokojů se ozývaly podezřelé zvuky a tuberácký kašel. Umývárnu a záchod jsem raději moc nezkoumala. Čistota postele mi připomněla levné hotýlky v Indii, kam tak ráda jezdím, ale i tak jsme se s Lívií shodly, že ten meč budeme v noci možná potřebovat, tak by bylo vhodné ho vyhrát. Jinak budeme muset sehnat bodyguarda. Ideální by bylo obojí.

Vrátily jsme se zase do civilizovanějších končin Neratovic, obhlédly rozložení prostor v gymnáziu (dále G), kde Lívia nechala texty do workshopu, a odebraly se na lavičku za Společenským domem (dále SD), kde jsme se věnovaly zkrášlování svých hlav barvením na modro. Barva fungovala, jen jevila tendenci se smývat snadněji, než by bylo potřeba. Vydaly jsme se ukázat Tomášovi a Kvakinovi popíjejícím u zadního vchodu do SD a nabídly všem přítomným, že se mohou připojit. Tomáš skryl hlavu v dlaních, Kvakin si nechal namodřit copánky i bradu a velmi litoval, že se nemůže zdržet až do večera, kdy jsme hodlaly prozradit, k čemu ta maškaráda má být.

Doprovodila jsem Lívii zpět do G na literární workshop. Původně jsem ji tam chtěla zanechat samotnou, ale nakonec jsem tam zkysla na dvě a půl hodiny, protože jsem nikdy na žádném workshopu nebyla a vlastně mě velmi zaujalo, jak to probíhá. Některé povídky mi Lívia vpředvečer dala číst, tak jsem se mohla i trochu zapojit, a navíc jsem seděla vedle Jany Rečkové, se kterou jsme sice napůl vydaly knihu, tykáme si a pravidelně mailujeme, ale naživo jsme se nikdy neviděly. A ještě ke všemu mi půlku doby za zády seděla Vilma Kadlečková, která však utekla dřív, než jsem ji stihla pozdravit a sdělit jí, že právě její tvorba mě poprvé přivedla na myšlenku, že fantasy se dá číst a že by mě to možná bavilo psát.

Po workshopu jsme sice chtěly navštívit přednášku Leonarda Medka o těch úžasných tvorech „se špičatýma ušima a zářivým pohledem“, ale umírala jsem na dehydrataci a měla docela hlad, tak jsme se raději vydaly za uspokojováním fyziologických potřeb. Pozdě v noci mi Leonard přiznal, že přednáška nepojednávala o elfech, ale o kočkách… ale stejně bych ji bývala ráda slyšela. Pizzerie na neratovickém pseudonáměstí byla příjemná, oba obsluhující mládenci se předháněli a byli i zvědaví, jakéže to akce se vlastně účastníme. Abych zůstala „in“, požila jsem pizzu s názvem Fantasia.

A zase jsme se vrátily do G, tentokrát na přednášku Miloše Ferka o městech a městské fantasy. Cestou jsme opět potkaly Kvakina, kterému jsme oživily modrý přeliv a po kratším naléhání vysvětlily jeho opodstatnění (je to na počest Líviina hrdiny). Snažil se nás sice od přednášky odradit, že prý con není o přednáškách, ale o setkávání lidí nad skleničkou, ale my měly sveřepou představu, že alespoň jednu přednášku bychom měly absolvovat. Dobře jsme udělaly, protože naším příchodem vzrostl počet Milošových posluchačů téměř na dvojnásobek (na závěr ještě přibyl dvouhlavý blok slovenské lobby), což byla škoda, protože přednáška sice pojednávala víc o městech než o fantasy a téma zabírala opravdu ze široka, ale byla rozhodně podnětná a Milošova slovenština se moc hezky poslouchala.

Zbývala nám hodinka volna do kanibalské hostiny a následného večerního předávacího programu. Rozhodly jsme se věnovat intenzivnímu venčení. V jeho průběhu jsem se na školním dvorku seznámila s Vaškem Pravdou a domluvila předávku ceny Aeronautilus, jíž jsem byla v červenci na Festivalu Fantazie poctěna, ale protože jsem v té době v Itálii nasávala atmosféru do jedné povídky, dosud mi nebyla předána. Pak jsme v koutku pro lukostřelbu obhlédly luky i střelce, čehož jsem využila k dotazu klíčovému pro můj vznikající román, totiž zda je možné z dlouhého luku střílet v sedě. Od té doby, co jsem zmrzačila nadějného elfského biatlonistu a usadila ho na vozíček, měla jsem s tím trochu problém, ale odborníci mě ubezpečili, že to možné je, a naznačili dokonce, jak to bez úrazu provést (vozíček, abychom to opravdu do detailu vyzkoušely, nebyl k dispozici). Na konec venčící procházky jsme se zapovídaly s Martinem Koutným a po šesté večer spolu s ním a ostatními kanibaly zasedly k antropofágní hostině.

Edita mi hned dopoledne prodala vstupenky z limitované série, takže jsme seděly u stolu a těšily se na lidské maso devětkrát jinak. Akce byla dobře zorganizovaná a vhodně zabezpečená po právní stránce (přeci jen kanibalismus je trestný čin), bohužel možnosti mikrovlnné trouby se trochu nesešly s časovými možnostmi některých účastníků (třeba nás), takže jsme ochutnaly pouze nakládané lidské srdce po javánsku, úpravu olejovanou, čínskou a keltskou, vyslechly něco fascinujících vyprávění, kterými Edita a Františka večeři doplňovaly, a musely utíkat za dalšími povinnostmi. Velká škoda, lidské maso bylo skvělé a jeho úpravy opravdu chutné.

Po nezbytné úpravě zevnějšku (modření) u zadního vchodu do SD jsme se probloudily ke vchodu do hlavního sálu, kde jsme zastihly Egona  – tak se nám ulevilo, že nejdeme pozdě. „Pozdě“ nebylo ještě dobrou půlhodinu, kterou jsme plodně strávily konverzací s potencionálními vydavateli (konečně jsem se seznámila s Michaelem Broncem) – což se autorovi vždy hodí, i když jsme současně litovaly, že to jsme mohly v klidu dojíst chutnou Světlanu na devět způsobů.

Konečně začalo vyhlašování. Přítomných lady a sirů fantasy bylo poměrně málo, tak na pódiu aspoň nebyla taková tlačenice jako vloni v Chotěboři. Zaujala jsem svou pozici mezi Tomem Němcem a Annou Šochovou, která nejen sympaticky píše, ale i vypadá. A začala se intenzivně modlit. Za Lívii a její meč. A náhle jsem při pohledu na tři novopečeně pasované měla naprosto průzračný pocit, že ten meč prostě bude. Musí být. Stejný pocit mi vzápětí sdělil i Tomáš. Hypnotizovala jsem Egona a meč, který byl mnohem krásnější než ten, který se uděloval v mém a Tomově ročníku. Meč. A Lívia. Slušel by jí.

Nevím přesně, co se v dalších minutách dělo, nevím, jaké pocity se zračily v očích dvou pasovaných, kteří meč nedostali, nevím, o čem zpíval ten záhadný pán, ani proč jsme z pódia odcházeli zadem. Vím jen, že Lívia ten meč vyhrála.

Spořádaně jsme se vrátily do své řady k Jirkovi Vlčkovi a už méně spořádaně se radovaly, mávaly mečem a půjčovaly ho k osahání všem okolo.

Ale vyhlašování pokračovalo, udělovaly se záslužné ceny jako Ludvík a pak došlo i na mě a mou cenu.

Jak to bylo s Encouragement Award z Euroconu v Kyjevě

Když jsem se v květnu zúčastnila knižního veletrhu, předal mi pod kvetoucím kaštanem Tomáš Němec záhadnou keramickou plaketku zabalenou v novinách a igelitu, že prý je to moje cena z Euroconu v Kyjevě. Byla jsem z ceny patřičně vyjevena, tak jsem se poměrně záhy optala prezidenta Rampase (jevil se mi jako vhodná osoba k vysvětlování), co to má jako být. Zdeněk mi potvrdil, že jsem opravdu na Euroconu vyfasovala Encouragement Award – no jen si to přeložte: povzbuzovací cena? Prostě jakousi cenu pro nadějného nováčka. Na mé stále vyjevené dotazy „Dobře, ale JAK jsem k tomu přišla?“ mi cudně odpověděl, že mám-li ráda párky, nemám se ptát, jak vznikají. Protože mám ráda párky, i když vím, jak vznikají, nakonec jsem z něj vytáhla, že cenu jsem dostala za Obojek prostě jakousi dohodou fandomů, ne že by to někdo z Evropy opravdu četl. Radost mi to nezkazilo.

Informace se různily v otázce diplomu, který se podle všeho cestou z Kyjeva ztratil. Jaké bylo moje překvapení, když mi někdy v červnu, mezi řečí o kterémsi recenzáku, sdělil Pagi, že má pro mě diplom z Euroconu – a kdy že mi ho má předat? Dohodli jsme se na Parcon. Když už byla moje účast na Parconu jistá, optala jsem se preventivně Pagiho, zda s sebou mám do Neratovic přivézt i tu keramickou plaketku, aby předávka byla kompletní. Řekl, že plaketu má pro mě taky. To budu mít jako dvě? Ta druhá je asi na náhradní díly, zavtipkoval Pagi.

Mám na to jistou teorii. Vloni, když jsem dostala Mloka, měla jsem takovou radost a současně starost, abych toho keramického fešáka neupustila, že jsem upustila alespoň keramickou medaili, kterou jsme také dostali, a rozbila ji ještě na pódiu. Okamžitě jsem dostala náhradní. V Kyjevě se tedy asi doslechli, že Jůzlová zásadně rozbíjí předané ceny placatého tvaru, tak mi pro jistotu rovnou poslali dvě. Jiné vysvětlení mě nenapadá.

Ale to předání diplomu a druhé plaketky v Neratovicích, to bylo opravdu setkání na nejvyšší úrovni a cenou a polibkem mě počastoval pan David Lally, předseda European Science Fiction Society. Pronesla jsem nějaké to „thank you“ a „thank you very much“, zapózovali jsme pro fotografy a zase jsem z pódia odešla, těžší o zarámovaný diplom, plaketku a pugét.

Setrvaly jsme ještě na předávání Ceny Karla Čapka, které se letos odehrávalo v atmosféře vyloženě rodinného dýchánku. Editě jsem Mloka moc přála, protože mám její tvorbu ráda, současně jsem však chápala její dvojaké pocity, když mi po skončení říkala, že jistěže má radost, ale zároveň ví, že už měla v CKČ mnohem lepší povídky, za které Mloka nedostala.

Po nezbytném juchání při telefonování s rodinnými příslušníky jsme se s Lívií vydaly hledat kluky (Toma Němce, Ondru Jireše a Pavla Koutského), které jsme poslaly do naší polední pizzerie. Nebyli tam, tak jsme se vydaly na smluvený sraz na dvorku gymnázia. Ani tam nebyli. Když jsem Tomovi zavolala, nejdřív mi vynadal, kam jsem je to poslala, ale záhy vyšlo najevo, že sedí v úplně jiné pizzerii. Šly jsme si je vyzvednout. Kromě jiných témat, při kterých jsem stihla pronést jadrné poznámky na adresu mnoha více či méně nevinných lidí, došlo na přetřes i téma ubytování. Ondra zmínil, že nemá nocleh vůbec, Tom s Pavlem sice nějaký zaplatili, ale vůbec netušili kde. Ačkoli Lívia vyhrála ten meč, přeci jen jsme se chopily příležitosti a pokusily se vzbudit ochranitelské pudy našich statečných redaktorů zmínkou, že v našem nocležišti přijmeme na pokoj až dva bodyguardy. Vznikl trochu zmatek v ujasňování: na našem pokoji jsou 4 postele; pokud Lívia chce spát s mečem a já zcela sama, vejdou se k nám jen 2 další lidé. Po prozkoumání spacích zvyklostí nabízejících se osobních strážců jsme si z nabídky vybraly Ondru, fyzicky sice rozhodně nejslabšího, ale zato jediného, který tvrdil, že zaručeně nechrápe.

Zbytek vlahé letní noci jsme strávili klábosením a popíjením u příjemného venkovního stolu se svíčkou na dvorku gymnázia. Já, Lívia, Tomáš, Ondra, Pavel, tři nezletilí fanoušci (toho nejmladšího z nich, který vypadal na 12, jsme donutili předložit občanský průkaz, byl však zjevně falešný s datem narození 1988), Martin Šust, zahraniční hosté Ian MacLeod a Kirsten Bishopová, Richard Klíčník, Hanina Veselá, později též Leonard Medek a Michael Bronec a mnoho dalších lidí, kteří přicházeli a odcházeli, proběhli kolem, či seděli na opačné straně stolu, kde jsem na ně už neviděla a nemohla je blíže poznat. Témat se semlelo mnoho, pro mě měla zvláštní význam otázka špičatosti elfských uší (zvláště pak to, že Michael i Leonard souhlasili, že tento fakt může autor ignorovat, nebo prostě nezmiňovat), Lívia si zopakovala nabíjení pistole s křesadlovým zámkem, Ian MacLeod se od Ondry a Lívie dozvěděl kompletní dějiny česko-slovenské vzájemnosti i mnoho o geografii naší vlasti, co hustil Richard do Kirsten, netuším, mně pouze vyčítal, že jsme na noc daly přednost Ondrovi před ním… Kolem druhé jsem pomalu iniciovala odchod naší trojky do ubytovny. Ondra naléhal na další setrvání. Argumentovala jsem zimou, pročež mi nezištně půjčil svou bundu (do které jsem se sice nevešla, ale i hozená přes ramena příjemně hřála) a dál seděl jen v košili. Asi za půl hodiny začalo pršet, tak jsme stůl přesunuli do stanu a pokračovali nerušeně v konverzaci, současně však začali rozjímat, jak v dešti dojít na nocleh a nezmoknout. Později déšť na chvíli polevil, tak jsme se rozloučili a odešli spát. Tomáš s Pavlem odcházeli o něco dřív a ve 3:22 mě Tom počastoval smskou, ze které jsem pochopila, že jejich bydlo je podobného ražení jako to naše: Inzerat: chcete zablesenou ukrajinskou ubytovnu? Levne pronajmeme, kontakt Koutsky, Nemec. Zn. Specha!!! (Později mi Tom k ubytování ještě napsal: Ubytování bylo natolik skvělý, že když jsem chtěl zalízt do postele a šel jsem k vypínači, Pavel se mě zeptal: „Opravdu chceš zhasnout?“, tak jsme se zase oblíkli a vydali se zpět na con, kde jsme ve společnosti těch nejbizarnějších opilých individuí strávili noc a v sedm ráno mazali domů, kde jsem se vykoupal v savu.)

Cestou nás naštěstí nikdo nezavraždil, ze záchodů nevylézaly podivné příšery, jak jsem čekala podle smradu, a domorodí spolubydlící se neproměnili ve žravé zombíky, jak jsme se s Lívií obávaly, když jsme dopoledne viděly několik vzorků. Pouze Ondra měl zrovna poledne a povídavou náladu, umlčet se nám ho podařilo až po další hodině. Když jsem se naposledy dívala na mobil, ukazoval, že je půl páté.

Vzbudila jsem se v osm, což mi přišlo neslušné. Podruhé se mi to poštěstilo ve tři čtvrtě na devět, což se vzhledem k tomu, že jsme chtěly na devátou dorazit do gymnázia, zdálo být snesitelné. Polomrtvého Ondru jsem vzbudila něžnými mateřskými dotyky až na druhý pokus. Po chvíli se stavil Richard, zda budeme chtít svézt domů, domluvily jsme se na „po desáté“.

Přednáška Martina Koutného „Jsem začínající genyjální autor…“ o průvodních dopisech, které se mu nasbíraly za léta administrování CKČ, přilákala na tak časnou nedělní hodinu neuvěřitelné množství lidí: třída byla narvaná! Po zábavné osvěžující přednášce jsme už jen vrátily klíče od bydla, zamávaly těm pár lidem, které jsme potkaly cestou, a odjely Richardovým ferrari do Prahy.

Strávila jsem s Lívií a jejím mečem ještě oběd a kousek odpoledne. Doma jsem našla velmi dlouhý pruh látky, který se zdál vhodný k obalení meče za účelem převozu, současně jsem na něm Lívii předvedla, jak se obléká indické sárí. Když jsem oba (Lívii a meč) posadila na autobus do Bratislavy, bylo mi těžko. Nevím, nějak jsem měla pořád absurdní dojem, že mi aspoň kousek toho krásného meče doma zůstane. Nezůstal.

Po návratu začal tvrdý návrat do reality: málem mi na hlavu spadla horní skříňka od kuchyňské linky, plná skla a porcelánu. Pohotově jsem ji vyklidila, a abych ještě na chvíli realitu oddálila, zalezla jsem do postele a začala psát tohle povídání.

Když jsem jela na Parcon v roce 2003 nechat se pasovat na lady fantasy, ze všech účastníků mě znali pouze dva lidé, přičemž jednoho z nich jsem si s sebou přivezla.

V roce 2005 jsem se zdravila tak s dvaceti lidmi a odjížděla s Mlokem. Přesto jsem se rozhodla pokračovat v zásadě nekontaminace, protože jsem měla nejasný dojem, že mi větší koncentrace fanoušků sf a f opravdu nedělá příliš dobře.

3. září 2006 jsem z Neratovic odjížděla se šťastnou kamarádkou a pocitem, že mezi ty podivné lidi patřím. Ještě budu muset zjistit, zda se mi ten pocit líbí, nebo zda přistoupím k tvrdé dekontaminaci.

Jana Jůzlová

3. 9. 2006, 21:22