Tatracon 2006 – Deník špiona 025 (29. 7. – 5. 8. 2006)

Tak jako každý pátek, vyvrcholil i tento návštěvou Whisky shopu. Tentokrát však s předstihem, abychom já a Marvin mohli koupit skotskou whisky pro pobyt ve Slovenském ráji a taky abychom si mohli odložit nadité gemmy s věcmi na týden. Navíc v šest začínala speciální ochutnávka značky Macallan, prý jedné z nejlepších skotských whisky na světě. Měli jsme v klimatizovaném sále Reduty k dispozici pět druhů – tři originální plnění Fine Oak 18 yo (years old), Thitries a Forties a dvě nezávislá plnění Duncan Taylor (mezi námi více známé jako Whisky Galore) 10 yo a Coopers Choice 11 yo. Třicátá a Čtyřicátá napodobovala chuť whisky Macallan, jak se vyráběla v oněch letech minulého století a byla v půllitrech, ostatní běžně dostupné v sedmičkách. Osobně favorizuji plnění Coopers Choice a originální Fine Oak 18 yo, ale i ty další měly něco do sebe. Kromě jedné to byly typické whisky zrající v sudech po sherry, sladké chuti a ovocné vůně, ale právě ty odlišné detaily, o kterých nepíšu, rozdělovaly ochutnávané kousky na dobré, lepší a vynikající. Takto posilněni 5 +1 malými panáky jsme se kolem osmé vrátili zpátky do WS pro batohy, trochu střízlivěli u místní fontánky s vodou a dělali si legraci z Katky, dcery paní Lady, která zakrývala tmavými brýlemi klasickou modřinu pod okem, vzniklou při pádu ve sprše.

Náš vlak měl asi půl hodiny zpoždění a navíc nám hlásili objížďku do Přerova přes Olomouc z důvodu technických problémů na trati, nejspíš horkem zkřivené koleje. Poučeni loňským hledáním našich míst na druhém konci vlaku jsme nepanikařili a v klidu čekali na připojení místenkového vagónu č. 370. Podle blokace na dveřích měli v osmisedadlovém kupé kromě nás dvou sedět ještě čtyři lidé, ale po celou dobu jízdy se neukázali – asi se omylem mačkali v předních nemístenkových vozech. Proto jsme mohli pustit sednout dvě mladé, civilizovaně vypadající Rómky, putující z práce v Českých Budějovicích na pár dní za rodinami do Ružomberku. Povídal jsem si s nimi hlavně já, Marvin brzo po vyjetí nasadil sluchátka a chvílemi dřímal. Lena měla tak 40 kilo a husté kučeravé vlasy jako lví hřívu, Maja byla po otci z poloviny bílá, postavu tak akorát a měla nádherné šedomodrozelené oči, co mění barvu podle počasí, o kterých si myslela, že nejsou hezké. Byla pěkně od rány a tak když se k nám do kupé postupně z chodby nastěhovali tři cikáni a jeden z nich se do ní pustil rómsky a nešetřil nemravnými návrhy, nenechala si to líbit. Maja sice rómsky rozumí, ale moc nemluví, takže mu odsekávala slovensky a bylo znát, že ten parchant pořád přidává na tvrdosti, až ho začali okřikovat i jeho dva kamarádi. Jenže huba mu sklapla až v pět ráno, kdy Maja s Lenou vystoupily a až tehdy jsme s Marvem mohli trochu pospat. Ten debil se divil, že jsem nevystupoval s nimi, protože nabyl dojmu, že k sobě s Majou patříme, ale ujistil jsem ho, že jsme jen kamarádi. Co by dělal, kdyby si to nemyslel, raděj ani nedomýšlet.

Úplně grogy jsme se už za bílého dne vymotali ve Spišské Nové Vsi z vlaku, počkali do půl sedmé a koupili si lístky na EC na příští sobotu do Bohumína. Na autobusové zastávce do Čingova už postávala Jana Šturmová z Prahy, která obvykle přijíždí s Rampasovými; ti ovšem letos na Tatracon nejeli. Začalo se mi chtít na malou, ale na vlakovém i autobusovém nádraží měli WC zavřené a Hypernova otvírala až v osm. Zachránila mě až benzínka poblíž – ať žije automobilismus. Koupil jsem ještě pár drobností a bagetu k snídani a když jsem se vrátil zpět čekat na bus v osm, přijel 7:20 podobný minibus, o kterém nebyla na plechové tabuli u nástupiště ani zmínka, a vzal nás na rozcestí k hotelu Čingov.

V hotelu Trio se ještě staří hosté nezačali balit, ale ochotný šéf nám nechal věci u nich ve služebním pokoji a tak jsme se už lehkým krokem mohli vzdálit na parkoviště u restaurace Lesnice a dát si tam to nejlepší, co se v okolí točí – slovenského Kelta do sklenic, připomínajících chladicí věže jaderného reaktoru. Po druhém pivu – u Jany po druhém bavoráku – jsme museli řešit dilema, zda si dát třetí a jít na oběd do Lesnice či Salaše a nebo udělat krátký výlet lesem na vytrávení a až pak jít na oběd. Druhá varianta zvítězila, i když jsme se museli dlouho přemlouvat k odchodu. Na prvním rozcestí jsme ovšem volili cestu po rovině a na druhém z kopce, takže jsme se ocitli na dalším parkovišti u ocelového mostku přes Hornád. S úžasem jsme zjistili, že legendární stále zavřený bufet Ihla má pod směrovkou ceduli OTVORENÉ, a zamířili jsme tam na oběd. Sedli jsme si dovnitř, protože žlutá vlnitá střecha nad zahrádkou propouštěla příliš mnoho slunce. Jana si dala pirohy s bryndzou, já s Marvem polívku a kotlíkový guláš. Bohužel jsme nedbali varovné totožné ceny za oba chody a tak jsme měli na stole polívky rovnou dvě – kapustnicu (resp. fazolovou) a gulášovou. Snědli jsme jeden a půl kotlíku, ale pak už bylo té vody příliš, tak jsme dopili Šariš a vydali se po rozpálené asfaltce přes Lesnicu a kolem Salaše zpátky do Tria. Letos nebylo včas blokované Hradisko a tak první známky Tatraconu jsme našli na velitelské alpině za Parkhotelem, který se na levé straně přestavuje. Přivítali jsme se s Miem, LKT, Krtkem, Luckou a dalšími (seznam možná najdete na webových stránkách Tatraconu) a Mio nás šel ubytovat do Tria. Jana byla přidělena do přízemí k nějakým dvěma se stejným příjmením, které jsme posléze identifikovali jako Renatu Pisklovou se synovcem, Marv a já jsme dostali pokoj v prvním patře na druhé straně bez balkónu, což sice znamená střešní okna, ale i absenci smradu od balkónových kuřáků a i jinak je v pořádku – čisťounká koupelna se sprchovým koutem a záchodem, televize a příjemná dvoumetrová postel s pevnou rovnou matrací, což je pro mne a pro dobrý spánek důležité. Zatím to taky vypadá, že nedostaneme spolubydlícího na přistýlku a to nám vyhovuje, pro tři by to už bylo malé. Vysprchovali jsme se a vytuhli po probděné noci. Asi v pět odpoledne jsme se opět začali hýbat a šli se dolů do baru najíst, smažák s hranolkama docela ušel a taky licencovaný Kozel se kupodivu dal pít, proti loňské špatné zkušenosti s Kozlem ze Salaše výborné pivo. Pak nás našel Mio, že nám dá na alpině trička a materiály, ale než jsme zaplatili večeři, dostal se na zahrádce do sporu s Máriem ohledně separování skupinek (skupiny se tvoří pokaždé, do jedné místnosti či pokoje se všichni nevejdou, s tím se nedá nic dělat) a když jsme trávili u alpiny ve společnosti dalších tatraconských dinosaurů další hodinu, došlo nám, že se Mia jen tak nedočkáme. A opravdu; našli jsme ho s Máriem na baru u piva, tak jsme trička pro tento den vzdali a dali si taky škopek. To už se zahrádka slušně zaplnila – Včielka, Mamča a Šimon ode mne dostali Krach 2005 jakožto zahraniční členové PN a byla tu i Pagíčata, Veronika Halienová s tmavomodrými vlasy a další mladí i zkušenější jako manželé Talašovi, Heňka Galgociová a tak dál. Plkalo se, pilo pivo a pomalu se stmívalo a ochlazovalo. S Včielkou jsme probírali CKČ a zdá se, že spolupráce bude fungovat, její nápady se mi docela zamlouvají, ale rozhodně to neznamená, že někdy připustím omezení počtu papírových kopií pro porotce. To ostatně ani Dáša nechce, jen rozšířit možnosti.

Kvůli rostoucí zimě jsem se šel taky převléct, ale nakonec jsem zpátky na zahrádku nedošel, neboť jsme probírali život s Krtkem na baru. A když jsem se rozhodoval, zda bojovat s únavou dalším pivem, přišel Marvin ze zahrádky a podotkl, že na Markíze začíná Rambo III., což jsem uvítal jako dobrou záminku k odchodu. Pravdou je, že jsem z Ramba viděl jen první polovinu, ale fór s modrým světlem jsem ještě nezaspal. Po probrání na konci titulků jsem provedl nutné úkony a konečně šel spát. Marvin si ještě chvíli četl Dobrá znamení (podotýkám poprvé), ale když jsem se vrátil z koupelny, už spal, tak jsem otevřel okno kvůli dusnu a šel spát taky.

V šest mě vzbudila naléhavá potřeba a při té příležitosti jsem si všiml mléčně šedé oblohy. Spali jsme tak do půl deváté (to jsme ještě nevěděli, že naposled v klidu) a vzbudili jsme se do deště, který trval s pauzami do dvou odpoledne. Tím pádem padl krátký výlet, který jsme v rámci aklimatizace chtěli s Marvem podniknout. To Šimon si docela užil – ráno při snídani nám pověděl, že musel spát v autě, neboť přišel k ránu a nevšiml si zvonku na noční službu a do Tria se nedostal. Dobrá vizitka bezpečnosti hotelu. Po vydatné snídani – miluju švédské stoly – a z nedostatku dalších možností jsme se vrátili na pokoj, Marvin dál četl Dobrá znamení a já jsem sepisoval zážitky z nočního vlaku. Pak jsme si znova schrupli a když už to na obloze chvilku vypadalo nadějně, rozhodli jsme se jít na oběd do Lesnice. Jenže než jsme stihli vyrazit, rozpršelo se pořádně a tak jsme dole skončili u hráčského stolku před jídelnou a dali jsme si dvakrát Carcassone (s katedrálami, ale bez draka a bez pravidla lehání na louku) s Renatou a jejím synovcem; první hru jsem dokonce vyhrál.

Když konečně přestalo pršet, zašli jsme za Miem pro trička, DVD z loňska (kombinace Miova a Mamčina videa) a visačky, doplatili jsme pár drobných, co si strhly banky při převodu peněz do zahraničí a vyrazili jsme na oběd, ovšem jen do hotelu Flóra; co kdyby zase zapršelo. Dal jsem si kebab a Marvin beskydské kuře a po Šaríši jsme zašli na keltský digestiv. Pozorovali jsme turisty a turistky, letos se objevilo hodně štěňat a Maďarů, i Miro Párička si dovezl štěně, smetanovou fenku labradora jménem Paška. Je legrační pozorovat, jak Paška útočí na babičku Daisy Talašovou, ovšem Daisy si už hrát nechce a nevrle odráží neohrabané štěněcí útoky. Když už jsme u mláďat; Jitka Holanová si vzala včera večer místo svých obvyklých beztvarých mikin černobílý příčně pruhovaný svetřík a pánům včetně mne mohly vypadnout oči z důlků. Trochu ten dojem kazí piercing pod dolním rtem, ale když chce mít rychle falešné zuby, je to nejlepší cesta, jak toho dosáhnout. Potvrdí vám to čtyři z pěti zubařů.

Když jsme se vraceli zpátky, potkali jsme Talašovy na procházce s Daisy a v klidu, jen s občasnými útoky hovad, kterých se opět letos hodně urodilo, jsme došli do Tria, než začne slavnostní zahájení. Přijel i Ifan s Daškou a jejich malé uřvané batole Tomáš taky, spletli si nástup o den. Na celý týden přijel taky Martin Macášek s přítelkyní Danielou (mimochodem neskutečně krásnou štíhlou černovláskou s bílou pletí, pár rozkošnými pihami a hlubokýma tmavýma očima, do kterých se nesmíte dlouho dívat, jinak jste ztracení), ale z důvodu naplnění Tria už bydleli v Parhotelu. I tak je to na počet účastníků nejslabší Tatracon posledních let.

Po večeři, kdy jsme seděli s Vlastíkem a Michelle, jsme si jako včera sedli na terasu Tria a během družného hovoru a vtipkování na adresu nevinné servírky přišel večerní chlad a čas přesunout se dovnitř na slavnostní zahájení Mia Butory a video z loňského Tatraconu. Bylo na něm krásně vidět, jak může být dobrý střih zavádějící. Podle videa totiž nejvíc na přípravě guláše makal Marvin a u kotle jsem míchal hlavně já, což obojí není pravda. Ověřil jsem si, jak směšně vypadá mé oplácávání ramen kšiltovkou, ale když jde o dotírající hovada, image je na nic. Ostatně mě letos nebodlo jediné hovado, jen do lýtka nějaký jiný potvor. Po videu Mio všechny v jídelně upozornil na oslavu 50. narozenin Mira Páričky u něj na druhé alpině. Po nezbytném oblečení do chladné noci jsme absolvovali gratulaci i sfouknutí dortu, ale ještě jsme se s Marvem a Ifanem vrátili pro další skleničky na ochutnání lahvových darů, na alpině jich bylo pro všechny málo. Sešli se tam skoro všichni a nechtějte po mně, abych pátral, kdo chyběl. Nic proti darům pro PaMira, sám jsem si dal panáka Jacka Danielse, ale měli jsme s Marvem svůj desetiletý Laphroaig a kdo chtěl ochutnat, měl možnost. Nejvíc to asi ocenil Pagi a trochu i Ifan, ostatním to připomínalo dezinfekci z nemocnice. Inu každý whisky z Islay pít nemůže. Kromě talířů se salámy, korbáčiky a dalšími sýry připravil Igor vynikající maso na dřevěném uhlí, v první várce vepřovou krkovičku na propečené kousky (to bylo kua žrádlo, ještě teď, když si na to vzpomenu, se mi sbíhají sliny), ve druhé kuřecí stehna i křídla, opět dobře naložené a správně propečené. Když nám zbývala asi polovina lahve a bylo kolem jedné, rozloučili jsme se a vytratili se na Trio spát, přece jen nás čekal první výlet na Košiarny Briežok.

Vstali jsme až kolem deváté a měli jsme co dělat, abychom na švédských stolech ještě našli snídani, ale kávu, mléko, vajíčka i vánočku mi nechali a to stačilo. Po snídani jsme se vrátili nachystat na výlet; já jsem obrátil menší batoh naruby a našel jsem něm neuvěřitelné věci, co vážily aspoň kilo navrch. Takže už mnohem lehčí (s vodou, peněženkou a náhradním tričkem) jsme sešli před Trio, kde nás bylo pár, a po chvíli k velitelské alpině, protože Mio pořád nechtěl vyjít ven. Nakonec vyšel a potutelně prohlásil, že ti od Tria musí za námi, neboť jdeme na druhou stranu. Se čtvrthodinovým zpožděním (10:15) jsme konečně vyrazili ve složení stáda já, Marvin, Lucka, Mio, Igor, Ondro, Lacika, Macášek a jeho Daniela, 3x Talašovi, Jana, Mamča a původně taky Renata se synovcem, ale po kilometru si vzpomněla, že má špatné boty a došla nás spolu s Máriem a PaMirem až během pauzy na bufetu v Košiarnom briežku. Dal jsem si tam Zlatého bažanta a kofolu najednou a pil to střídavě, Marvin k pivu ještě párek v rohlíku, Mamča a Martin Macášek neodolali nabídce a dali si kapustnicu alebrž zelňačku. Během půlhodinového odpočinku mi proschlo propocené modré tatraconské tričko z roku 2004, ale na cestě na Soviu skalu jsem ho propotil znovu (taky trochu zmoklo, ale pršelo jen pár minut) a když jsme se doklouzali ze svahu k bufetu Ihla, měl jsem zepředu solnou mapu, která všem připomínala obrys Slovenského ráje. Mně osobně spíš velikonočního beránka. Po cestě jsem chvíli šel za Vlastou Talašem a na jeho kšiltovce se usadil motýl a asi kilometr se vezl. Pak chtěl přesednout na Michelle, ale vlasy se jí moc hýbaly, tak to vzdal a odletěl. Mimochodem Igor a Lacika se na Soviu skalu už nevydali a vrátili se kratší cestou zpátky do Čingova. Ještě jsme chvíli čekali, až se na konci svahu objeví poslední opozdilci a vydali jsme se na oběd do Lesnice. Za mostem přes Hornád mě doběhla Daniela, jestli s námi není její Martin, což nebyl, protože se někde zapomněl při focení. Když jsme začali uvažovat, že ho půjdeme hledat, přešel přes most. Daniela nasadila tvrdý výraz a šla mu vynadat a pak už nic nebránilo obědu. Lesnica je dost předražená restaurace, ale dělají tady nejlepší strapačky s kyslou kapustou a oškvarkami v okolí a já jsem si je musel dát, to je tradice. Byly opět skvělé, jen jsem asi vytočil číšnici, když jsem požadoval na zapití minerální vodu Evian, kterou měli na nápojovém lístku, ale ve skutečnosti o ní nikdy neslyšeli. Než jsme stihli zaplatit, dalo se do deště, tak jsme jen přešli parkoviště a zakotvili na Keltovi, tedy já a Marv, Martin si dal kofolu a Daniela zelený mátový čaj. To se už rozpršelo pořádně, ale než jsme dopili, tak bylo po dešti. Při odpočinku a sprše jsem dočetl další Koniášovo dobrodružství (výborné, ve sbírce Legendy české fantasy, stejně jako ostatní zmiňované příběhy) a pak přišla pořádná bouřka s větrem a pršelo tak šikmo, až jsme museli zavřít střešní okna.

Na večeři jsme měli palačinky a byly velmi chutné, ale řeknu vám, že mě ta přání dobré chuti od všech okolo začínají lézt na nervy, jeden musí odpovídat a nemá ani čas polknout sousto. Vzhledem k počasí jsme další aktivity omezili na televizi na pokoji a ulovili jsme perlu televizních katastrofických filmů – Marabunta: Vraždící mravenci. Něco tak pitomoučkého jsem už dlouho neviděl a s Marvem jsme se dost nasmáli. Chtěl jsem se ještě večer oholit, ale spínač v koupelně k zásuvce u zrcadla nefunguje, takže jsem se holil až ráno před snídaní a naslepo, což nesnáším, protože mi vždycky někde zůstanou neoholené vousy.

Ráno u snídaně – tentokrát už před devátou – se nás Ifan ptal, jestli Tomášek nebudil. Ani ne, když ječel, byli jsme už v polospánku. Pobavila mě Ifanova hláška přes zeď: „Tomášku, tak tohle už je rozjívenost!“ Tak ostrá slova na adresu dvouletého dítěte jsem od něj nečekal. Po snídani jsme ještě chvíli relaxovali, ale to už byl čas na dlouhý výlet na Kláštorisko. Potkali jsme cestou pod alpinami Veroniku s knížkou v ruce; té se evidentně na túru nechtělo. Ale v jejím věku jsem taky s rodiči nechodil na podobné výlety, zůstával jsem na chatě s kamarádkami a kamarády a zkoušeli jsme kouření, pití a sex. Naši teenageři ovšem hrají deskové hry, inu jiná doba. Vyrazili jsme až 10:45, protože si až teď někteří vzpomněli, že nemají pojištění na úraz a při jeho vyřizování v Parkhotelu děsně zdržovali. Delší túra však vyděsila víc lidí a navíc Mio, Lucka a asi i jiní jeli nakupovat suroviny na zítřejší guláš, tak nás šlo jenom 10 – já, Marvin, Mario, Martin, Heňa, LKT, PaMir, Božka, Slavo a Ondro.

13:35 – obědová pauza u Bufetu na Letanovskom mlyně. To je poblíž cikánské osady a taky nás tři cikáňata otravovala na Kartuziánském mostě, že nám ukážou, kudy jít. Nenechali si vymluvit, že většina z nás jsou Slováci a že si víme rady (navíc čím blíž takovým cikánům jste, tím větším rasistou se stáváte). Nejvíc nadávala Božka Páričková, ale stejně udělala chybu, když tomu nejmenšímu dala padesátku, pak měli Páričkovi co dělat, aby se ho zbavili. Od tohoto okamžiku cesta pokračovala Kláštorskou roklinou, tedy potokem, do kopce a po pěti žebřících. Ondro byl stále vpředu a na žebřících se utrhl docela, až jsme si mysleli, že se někde ztratil, ale čekal nás nahoře na Kláštorisku. Roklina a hlavně potok je vysypaný bílými kameny různé velikosti, ale jedno mají společné – nejsou místní, byly dovezené, aby vylepšily koryto a schůdnost pro turisty. Docela často jsem si musel mýt ruce v ledové vodě, abych si je vzápětí na dalším žebříku znovu umazal. Ovšem proti průchodu kolem Hornádu, který jsme absolvovali tam i zpět, to byla brnkačka, protože rošty nad vodou na tom byly zase malinko hůř a občas byly děravé a tyčky ve skále, ke kterým jsou přikovány řetězy, se na několika místech vyviklaly a tak to bylo víc horolezectví než pochod.

15:55 – končí pauza na Kláštorisku. Chlapi nadávali, že je zase Bažant za 40, ale stejně si dali. Chtěl jsem kofolu, ale neměli, beztak taky za čtyřicet. Převlíkl jsem se do náhradního trička a Marvin zjistil, že udělal velkou chybu, když si další nevzal. Naštěstí měla Božka Páričková taky náhradní a nepotřebovala ho, tak ho Marvovi půjčila. Na hřebenech docela foukalo, tak se vážně hodilo, že se vám na kůži nelepí ledově studený mokrý hadr. Sestup do lesa mně dal ovšem docela zabrat a někde v polovině klouzání a zastavování o stromy jsem nevěřícně sledoval, jak kolem mě proběhli drobným poklusem brloháři Miro a Heňka. Trochu riskantní způsob, ale přežili to.

18:15 - návrat do Tria. Konečně. Byl jsem tak zpocený, že jsem i to druhé tričko mohl rovnou ždímat. Zkusil jsem to a vážně to šlo. Mimochodem při sestupu z Kláštoriska jsem řekl tolik sprostých slov, že mi došla slovní zásoba a vymýšlel jsem úplně nová. Vraceli jsme se s Marvem a Martinem Macáškem, který si zavolal a u Salaše na křižovatce mu přišla naproti Daniela. Nabídli nám, že bychom místo přípravy guláše mohli zajet na dva blízké hrady či zámky a jelikož my autem nedisponujeme a širší okolí neznáme, rádi jsme pozvání přijali. Chtěli jsme ještě do auta přilákat Lucku (abychom my chlapi nekoukali jen na tu jednu), ale když jsem se jí zeptal, odmítla, protože se prý těší na přípravu guláše. Já to chápu, příprava guláše je fajn práce, ale jednou se to nezblázní.

Když jsme si po vydatné večeři na chvilku sedli k omladině – Janě, Veronice a Ondrovi – hráli zrovna scrabble a Jana nás pak chtěla vtáhnout do další hry. Jenže jak pravil Marvin, scrabble zásadně nehraje, protože obsahuje slova, která kromě scrabbleového slovníku nikde neexistují – určitě ne v češtině. Za půl hodiny nás vyhnala Pisklová, protože měla se synovcem a sourozenci Holanovými rozehranou partii Osadníků z Katanu. Marvin, než přišli, studoval pravidla a já si prohlížel kartičky a pinďoury, tak doufám, že jsem všechno vrátil na původní místa. Večer nás kupodivu potěšila televize, neboť na Markíze dávali Monka a ještě jsme viděli větší zbytek filmu Talentovaný pan Ripley, takže jsem napotřetí konečně viděl závěr; vážně depresivní kousek, ale výborný. Během Monka nás navštívila Daniela s přítelem, abychom se napevno domluvili na zítřejší odjezd za památkami.

Macášek řídil modrou felicii (půjčenou od Danieliny mámy) cestou, která protíná Slovenský raj od severu na jih, ale podle kompasu byste se orientovat nemohli – je to silnice plná serpentin, zhruba tak 25 kilometrů jedna za druhou. Naštěstí bylo relativně sucho a provoz minimální, takže cesta ubíhala příjemně. V zimě bych tudy nejel ani za milión. První jsme navštívili zámek Betliar, který leží v nádherném anglickém parku, bohužel dost poničeném nedávnými přívalovými dešti, ale i tak byl krásný. Vesnice, kde zámek stojí, je stoprocentně orientovaná na cestovní ruch – každý, koho jsme po cestě potkali, byl buď turista nebo vybíral parkovné, ukazoval cestu a rozdával letáky místních restaurací. Tak to má být. Samotný zámek byl ohromující – 44 místností a 400 obrazů za pouhých 100 slovenských korun. Když to srovnám s hlavním okruhem na zámku v Hluboké nad Vltavou s pouhými 8 místnostmi za stovku českých před pěti lety, ani nemůžu uvěřit. Ovšem restaurace Penzión pri kaštieli Betliar, kde jsme si dali oběd, kazí dojem. Čekali jsme 50 minut na objednávku a to je fakt moc. Aspoň že ten přírodní kuřecí řízek s americkými brambory a dvěma kofolami stál jen 145, to ujde. Ale ani tak tuhle restauraci nemohu doporučit. Mimochodem Betliar je kaštiel, ale pro mne je to zámek, je rozhodně větší a nacpanější památkami než kterýkoliv zámek, co jsem kdy navštívil.

Hrad Krásna Hôrka byl v podstatě pokračováním exkurze po stopách rodu Andrássy, ale byl hodně na kopci a místností bylo méně, zato o dost větší a víc schodů. Více zbroje a méně umění, inu obranné účely hradu byly prvořadé. Navíc měli krásnou rodinnou kapli, se kterou by leckterý barokní kostel prohrál. Měli jsme slovenskou průvodkyni, ale hned za námi šlo pár Němců a za nimi Maďaři, kteří nás před sebou hnali a neměli jsme tak čas všechno dobře prohlédnout. Navíc jsme byli poslední výprava a než jsme se vydali dolů, předběhla nás i naše průvodkyně, protože už měla padla. Pak to má nějak vypadat. Martin si posteskl nad úrovní služeb, tohle by se stávat nemělo. Dole pod hradem se rozpadal zchátralý katapult, starý několik let, kousek dál na parkovišti vyřvávaly kolotoče, ale nikdo na nich nejezdil. Z obou památek mi tak v paměti utkvěl jenom nejschopnější z rodu, Julius Andrássy, nejvyšší představitel Uher po rakousko-uherském vyrovnání. Byl to on, kdo korunoval Sissi za uherskou královnu a o něm se špitalo v souvislosti s nevěrou císařovny. Na dobových obrazech jsem ho označil za jediného hezkého chlapa z rodu, aniž bych věděl, o koho jde. Tady jsem pochopil, proč by Sissi mohla vzplanout; mezi všemi vyobrazenými šlechtici, včetně jejího manžela Františka Josefa II. zamlada, to byl jediný normálně vypadající muž.

Zpáteční cesta se od ranní lišila, jeli jsme víc dokola, ale časově to vyšlo stejně, protože jsme měli míň kilometrů serpentin. Zastavili jsme se ještě na výhledu nad Dobšinou a pojmenovávali okolní kopce podle nainstalované fotky a Daniela na Martinův popud natáčela na svůj Canon PowerShot A620 video silnice v obci Mlynky. Než tam totiž vjedete, silnice hraje čtyřmi barvami asfaltových záplat, na ceduli vjezdu do obce začíná úplně nový asfalt jako ve filmu Auta a na ceduli výjezdu z obce pokračuje zase hrbolatý tankodrom. Mimochodem koupil jsem mámě taky Canon PowerShot, ale A430 (4 Megapixely proti Danieliným 7). Neměl jsem ho s sebou, ale asi si ho půjčím na Parcon.

Večeři jsme stihli asi na sedmou, guláš byl hotový tak v šest a čekali s ním na nás u ohně, ale dali jsme si ho až druhý den jako svačinu před večeří. U doutnajícího popela ještě pár lidí sedělo, ale několik nadšenců sportovalo (kromě pochodů je sport jev nevídaný). Lucka s Dárečkem hráli badminton, Slavo, PaMir, LKT, Mamča, Ondřej Holan, Renata, Mio a Igor zkoušeli házet dvěma plastikovými bumerangy a ověřili si v praxi, že to není žádná sranda. Občas se to některým točilo dobře, až to mělo lehkou tendenci se vracet, ale většinou se to jen tak motalo halabala vzduchem a sem tam se někdo pokusil ulovit spoluházejího nízkým ostrým hodem těsně nad nebo kolem hlavy. Vypečená taškařice. Raděj jsme se vrátili relaxovat k jednomu dílu pozdější řady CSI: Las Vegas a teprve potom jsme vzali i naši láhev a vydali se společensky vyžít. Dole na baru Tria okupovalo asi sedm žíznivců jedinou unavenou barmanku, která má celý týden čtrnáctihodinovou službu, tak jsme nechtěli přidávat práci, jen jsme Krtka počastovali Laphroaigem. Ocenil, ale pravil, že pro něj je to škoda. I přes přítomnost Veroniky jsem Marvovi navrhl návštěvu pětatřicátých narozenin Mira Lakatoše na velitelské alpině. Mirovi jsme se podepsali na plastikový lesní traktor, označení LKT 35 (jak jinak), pobyli jsme půlhodinku a vrátili se s krátkým mezipřistáním na baru, kde se právě braly poslední objednávky, zpět na pokoj č. 25. Vedle u Gajdoštínů už byl klid, taky bylo po půl jedenácté. V bedně kromě filmu Nebe nic nedávali, jen na RTL2 ukázku z mých oblíbených Švábů (alias Joe´s Apartment). K půlnoci jsme tedy zalehli.

Tomášek od vedle začal békat už v 7:17. Marvina neprobudil, ale já už se jen tak převaloval a chvíli si četl Mosteckého Štěňata vlků. Trochu zdlouhavé a poněkud dokola, ale mělo to pěknou pointu, i když očekávanou. Docela mi to připomnělo Stín modrého býka, víc než romány Vlčího věku. Ke snídani už nezůstal pomerančový džus, ale jinak všeho dost, jen číšnice/barmanka už byla viditelně unavená a na jakýsi Šimonův požadavek odsekla, že není chobotnice. S Marvem jsme vyrazili Macáškovým autem, navíc s Dárečkem, kterého jsme posadili dopředu, tak jsme mezi sebe vzali štíhlounkou Danielu a jelo se nám fajn. Dokonce si už za těch pár let pamatuju cestu na bowling, tak jsme bez potíží navigovali, jen na jedné křižovatce musel Martin rychle vyměnit pruh, protože se držel za autem, kde seděl Igor, který ale už z Tatraconu odjížděl a odbočoval jinam. Zase se na druhou stranu objevila v Triu Iveta Fillová, ale jestli byla i na bowlingu, to už nevím. Letos měli jednu dráhu vadnou, tak se hrálo na třech, ale bylo nás 18, tak by to vyšlo, kdyby se už po zadání nezjevila Včielka, se kterou nakonec Marvin gentlemansky sdílel jednoho hráče, protože cítil, že loňská forma, kdy byl třetí, už mu do letoška nevydržela. Ostatně taky Heňa a LKT tvořili pár, tak nás hrálo vlastně dvacet. Původně jsem si říkal, že bych Dášu mohl pustit občas i já, ale pak jsem si to rozmyslel, protože Vlastík Talaš letos na bowling nejel (jako poloprofík nemá ty dráhy rád, jsou už zničené a to je fakt) a Mio většinou sebe do pořadí nepočítá, tak jsem cítil šanci na umístění. A opravdu; koulely se dvě kola, Mio nahrál 229, Šimon 217 a já s Krugem seniorem 188, Macášek 176. Nejlepší mezi ženami byla Jana Šturmová se 185 body. Vzhledem k tomu, že Mio se opravdu vzdal výhry, dělil jsem se s Ondro Krugem starším o druhé místo. Užili jsme si spoustu legrace, hlavně když koule zčistajasna změnily pár metrů před kuželkami směr i bez rotace a nebo když někdo hodil kouli, co už tak úplně kulatá nebyla a při valení nadskakovala jako vlak na starých kolejích. Nejvíc jsme se nasmáli při odchodu, kdy Jarko Lupečka nemohl najít svoje boty, které si schoval do botníku č.20. Našel tam nějaké, které nevypadaly jako jeho, ale aspoň něco, jenže těch se vzápětí zmocnil LKT, že tam bylo prázdno, tak si je tam dal. Když už to vypadalo, že půjde bosý, zjistil, že s jeho botami celou dobu hrál Ondro Krug senior, který je objevil a měl za to, že jsou bowlingové. Dost dobře nechápu, že si je spletl, byly černé a hlavně měly úplně černou podrážku, ale šmouhy nedělaly a seděly mu dobře.

Po obědě v hotelu Čingov, kde jsme na celé kryté zahrádce byli sami (prošla kolem jen omladina koupit cigára) a oba jsme si dali vynikající pánev Steffi, jsme opět dali siestu a pak se šli najíst toho guláše, co nám nechali ze včerejška. Na alpině byla i Iňa Butorová se třetím synem, jen na pár hodin na procházce, tak nám oběma talíř ohřála a naložila, no málem jsem puknul a to jsem ještě měl do dvou hodin večeřet. V šest Mio slavnostně vyhlásil výsledky bowlingu a já jsem se o druhé místo i cenu za něj musel dělit s Krugem starším. Zachoval se mile; prohlásil, že nemůže tolik pít a že chce za svůj díl frankovky Knieža Svätopluk jedno pivo, tak jsem mu ho hned po večeři nechal natočit k Osadníkům z Katanu, které hrál. Macášek za třetí místo dostal bonboniéru, ze které později nabízel a Šimon za vítězství bublinky, které ihned rozdělal, takže asi jediný já jsem svou výhru dovezl domů. Večer na terase Tria jsem seděl až do půl dvanácté ve společnosti LKT a manželů Talašových, kteří si spolu povídali o úskalích podnikání a růstu s.r.o., ale vedle byli i jiní a ti si vykládali i vtipy a dokonce občas i o scifi. Nějaké dvě dámy středního věku z Prahy, co bydlely v přízemí a k nám nepatřily, si potykaly s PaMirem, Slávkem, Máriem a jinými a zjistilo se, že SF docela čtou. Inu dost možná byly na Tatracon přihlášené, ale jinak s námi nic nepodnikaly. Párička pronesl hezký starý bonmot, který asi vykládá často: „Kto nepije a nefajčí, má na víno a cigarety.“ Číšnice Miška má zítra volno a tak si s námi dala tequilu a cigárko a nechala se ukecat k prodloužení zavírací hodiny, která pro tento denní bar je už v deset. Miška se prý bude účastnit Miss Slovensko a myslím, že se dostane daleko. Postavu modelky má, upřímně vypadající pohled, dokonalý úsměv a milou povahu; většinou (ovšem na Danielu nemá). Ondro Krug senior, ač na to nevypadá, je odborník na ženskou krásu, odjíždí o den dřív kvůli nějakému castingu, jak jsem vyrozuměl. Krtko říkal, že mu rukama prošla nejedna Miss a spousta modelek. Kdo ví, jak to myslel. Může to být zajímavá práce, ale nechtěl bych to dělat dlouho. Když jsem před lety trénoval ženský volejbal, různé týmy od žaček po starší dorostenky, přišlo mi po osmi letech tréninků 3x denně, plných víkendů a kratších letních prázdnin kvůli soustředění docela vhod, že jsem kvůli práci musel s trénováním skončit. Dostal jsem se tak daleko, že jsem všechny ženské upřímně nesnášel, aniž by za to mohly. Občas se mi zasteskne, ale už se mi nestává, že okukuju děvčátkům velikost bot, abych odhadl budoucí výšku nebo že starším dívkám koukám na ruce a jak mají vypracované svalstvo.

Snídani chystala jiná servírka a bylo to znát – chyběly vidličky, takže jsem klobásu nabíral lžičkou, došel džus a nebylo mléko na bílou kávu. Že došlo kakao a chleba ani neříkám. Nakonec jsme se všeho dočkali, ale většinou nesnídám s půlhodinovou pauzou. Bohužel počasí se poněkud zhoršilo a místo plánované procházky na Tomášovský výhľad jsme leželi na pokoji a četli si, Marv dočítal Dobrá znamení a já přečetl novelu o Kenu Woodovi (nic pro mne, ale jsou vydávány mnohem horší věci). Za oknem se střídal déšť a mraky a když už chvíli vypadalo, že slunce vydrží a my se oblékli, začalo znova pršet, tak jsme výlet definitivně odpískali a vyšli si jenom na oběd do Parkhotelu (blíž už to nešlo). Vaří tam docela dobře. Na dvoukeltový digestiv jsme zašli tam jako obvykle, oficiálně se to jmenuje „Bufet Čingov Dulák Sylvester“. Po návratu jsme zastihli omladinu hrát na terase BANG!, přátelskou hru, kdy na sebe všichni střílejí, zavírají se do vězení a podávají zapálený dynamit. Barmanka Miška je opět zpátky, kvůli nám jsme všichni rádi, ale vůči ní to není moc fér, nemohla si vůbec odpočinout. Chtěli jsme po ní večeři o půl hodiny dřív než je obvyklý začátek, ale udělala to pro nás a nakonec jsme to ani nepotřebovali, protože slíbený výlet do kina se nekonal – Martina ani Danielu jsme nenašli, ještě večeřeli v hotelu Čingov a začátek si spletli o půl hodiny, tak jsme poseděli na alpinách a na zahrádce (Miška se divila, že kino tak brzo skončilo) a nakonec jsem zašel pro Laphroaig a na baru jsme ho dopili. I Miška trochu ochutnala, ale nejvíc to šmakovalo Milošovi Lacikovi. S Marvem jsme si povídali na baru s Miškou, ale jinak se z toho stalo hráčské doupě – pět lidí sedělo u mariáše (asi se střídali), omladina s Krtkem a Včielkou hráli jakousi žumpu a další šestka (Brloh, Kunďo, Renata…) hrála zase BANG!. Asi v jedenáct jsem se rozloučil a šel na pokoj, kde už Marvin notnou chvíli sledoval něco s Brucem Lee, ale dlouho jsme nevydrželi.

Přípravy na odjezd začaly o půl osmé balením, zatímco Marvin bral ranní sprchu. Některé věci jsem ani nepoužil, i když v polovině týdne jsem myslel, že mi budou chybět, holt rozmary počasí. Do kamarádovy gemmy se vešlo všechno, ale bylo toho nějak víc, nejspíš za to můžou ty lahve vína, karpatské brandy a plechovky Kelta. Martin nám slíbil odvoz do Spišské na EC, tak jsme se rychle rozloučili, napsali krátce do kroniky a přesunuli se před Parkhotel, kde jsme strávili další hodinu čekáním, až se Martin s Danielou sbalí a nasnídají. Mezičas jsem využil k návratu do Tria, kde jsem ještě speciálně poděkoval barmance Mišce za svatou oddanost profesi a rozloučil se s těmi, co vstávali později. Naposledy na Tatraconu jsem se zasmál, když Iveta Fillová couvla do skalky, zarazila se o smrček a při vyjetí zpět urvala jeden úchyt zadního plastového nárazníku o největší balvan v okolí. Odjet s tím mohla v pohodě, snad ho neztratí na nějaké nerovnosti.

Na nádraží jsme se opět shledali se Slávkem a Janou, kteří jeli s námi a taky s Jarkem Lupečkou, který cestoval do Košic. Slávek bohužel už nedostal místenku (my i Jana jsme ji kupovali s předstihem) a tak jsem ho někdy v polovině cesty viděl putovat za volným místem. EC Košičan měl už v SNV 5 minut zpoždění, které dále do hranic narostlo na půl hodiny a do Bohumína, kde jsme měli přesedat na rychlík, jsme dojeli s 45 minutami sekery. Naštěstí dráhy zareagovaly vstřícně a náš rychlík do Brna na nás čekal a dokonce z deseti minut zpoždění ubral pět. A pak něco povídejte o výhodách EC. Během cesty jsem dočetl další novelu z Pohraničí o Rogeru Schniregovi, velmi povedený příběh, jen škoda, že v doslovu Šlechta naznačil, že po dokončení Gordonovy země už další velký román z Pohraničí nenapíše, jen pár povídek nebo novel. Novelu o Krakovi si nechám na později. Můj další vlak z Brna jel až za hodinu, tak jsem zakončil cestu stejně, jak započala – gáblíkem v KFC u nádraží, kde mě obsluhovala opět blonďatá Slovenka, možná dokonce i ta samá. A to je taková krásná tečka za tím naším případem.

Miles Teg

Ale přece ještě něco – příští rok už bude Parkhotel v Čingově kompletně přestavěný (patrová nadstavba úplně všude, společenská místnost s kulečníkem atd.) a pokud nás bude na jubilejním 20. ročníku Tatraconu přihlášeno dost, dostaneme v hotelu dobrou cenu. To je poznámka pro ty, co letos nemohli nebo nechtěli přijet.