NEHVĚZDNÝ NEBULVÁR,
čili cestování, Parcon  a Den horníků,

který v Mladé Boleslavi - a v Krásnovsi taky – vůbec neznáme. O Parconu budou psát mnozí z nás, zasažených specifickou atmosférou tohoto ojedinělého setkávání. Ač jsem se Neratovicemi jen mihla, osud mi dopřál zřít  jak veličiny, tak přátele a známé. Podotýkám, že zrání jádra fandomu je pozoruhodné, neboť nějak souvisí s doposud neobjevenou teorií jakési superspeciální relativity. Oni totiž  někteří snad vůbec nestárnou a já si ještě týden před Parconem myslela, že ano!

Opustila jsem krásnoveské bezpečí a ihned začala zaznamenávat zvláštnosti našeho světa. Snadno unikají člověku, přemisťujícímu se soustavně. Pronikla jsem až daleko, až na sever naší zemičky. Most je podstatně větší, než jsem se původně – už od devítiletky – domnívala. Je dokonce větší, než čtyřicetitisícová Boleslav. Donedávna jsem podstatnou část severních Čech chápala jako oblast z větší části neznámou, ba neprozkoumanou. Taky začouzenou, nezdravou a rozloženou pod těžními věžemi a kouřícími komíny elektráren. Informace jsem postupně načerpala z hromadných sdělovacích prostředků. Avšak  v získávání poznatků jsem  nějak ustrnula, protože současné Mostecko je oblast náramně pohledná. Hlavně chválím pěkně boubelaté, obzor lemující Krušné hory. Můžou směle konkurovat Krkonošům nebo Jizerkám.

Most mě zaujal, neboť je to místo pohodlné,  sdostatek nakombinované se zelení a parky. Je vybavené spoustou hypermarketů a kruhových objezdů. A natolik přehledné, že mezi bloky, jak se tamní paneláky jmenují, bloudím jen nepatrně a sama se i najdu. Dominantou výhledu ze sídliště je hrad Hněvín, který nevypadá jako památka. Stojí na kopci, je úpravný, z devatenáctého století a je v něm restaurace. Zbytky starého Mostu jsou stejné jako obdobné čtvrti v jiných městech. Tam, kde stávala většina původního města, je rozměrná díra. Povrchová vrstva zeminy je pryč, uhlí rovněž. Už tam není šachta. Vytěžené povrchové doly se rekultivují. Vznikají i jezera. Na místě původního Mostu má šplouchat vodní plocha větší než Mácháč.

Most je šachtami obklopen. Jejich jména mým středočeským uším nic nového neřeknou až na to, že ze Švermy, kterého já znám jako hrdinu s vazbou na Mn. Hradiště, se v mosteckém podání stává ta Šverma. Asi proto, že v blízkosti se nachází šachta Armáda, tedy opět název rodu ženského a vůbec – ženského rodu je i podstatné jm. šachta. Zpočátku jsem se  udatného Švermy a jeho mužství zastávala, ale moje uši už si zvykly.

Vysledovala jsem i jiná jazyková specifika. Kdo by se, stejně jako já, domníval, že fáračky jsou kalhoty či dokonce montérky, ten je na omylu. Jsou to pracovní boty. Tenhle výraz neznal nikdo z dotázaných krásnoveských. Housenka, to je v Mostě buldozer, představte si. Šachta je totéž, co je pro boleslavské povrchový důl. Hlubina je  to, co v Boleslavi chápeme jako šachtu, tedy  hlubokou díru do země, vzniklou kvůli kopání uhlí. Perličkou je z němčiny  zkomolený výraz vant, tedy stěna v dolovaném území, a to stěna buď hliněná, nebo i z uhlí. Jsou vytvořeny několikametrové schody, protože  obrovský stroj to všechno najednou nevyhrabe. Posunuje se a já, když jsem šachtu spatřila na vlastní oči, pomyslela jsem si, že tak nějak by mohlo vyhlížet peklo. S tímhle názorem se iniciativně  ztotožnila i část mé středočeské a automobilovým průmyslem rozmazlené rodiny.

Kromě severních Čech zabrousila jsem i do západní části naší země. Nepřipadala jsem si jako prezident na inspekci, protože já vím, že u nás je hezky všude. Taky jsem ve vesnici přibližně velké jako  moje milá Krásnoves dokázala zabloudit snadno a rychle. Zmátla jsem domorodce, kteří se domnívali, že k nim jde návštěva. Já jen hledala správnou cestu. Vyběhli, kulili oči a málem by postavili na kafe. Takovým šokem jsem pro ně byla na pěšině, která  končila v houští a nikam dál do civilizace nevedla.

Přesto  přiznávám, že nejvíc mě okouzlily mostecké paneláky. Při prvním pohledu na město, kde se  sídliště bělostně vyjímalo na pozadí hor, jsem netušila, jak prozaický bude  pohled zblízka. Podél domů poházené odpadky se smutně vyjímají na trávníku, který ani náhodou nehodlá vyrůst do venkovské bujarosti. Zaznamenala jsem, že pohled na Chanov je úděsnější, než pohled na Matiční ulici. V Chanově by  mohli filmaři bez větších nákladů natáčet SF o temné vizi budoucnosti naší planety, případně vesmíru.

Strana, která nás vedla v druhé polovině minulého století, aby nás pak nahonem opustila, dokázala zbavit Most kostelů. Zbyl ten slavně přestěhovaný, se špatně otočeným oltářem.  V Mostě jsem taky potkala nejvíc hrdých bezvěrců. Jestli to nějak souvisí s absencí svatostánků, to tuším jenom matně. A nakolik se všeobecný atheismus váže k nepořádku a projevům vandalismu, nedokážu odhadnout. Tento  jev by mohl zasahovat až na pole SF, či dokonce  k odborníkům.

Strašákem, který ze všeho nejvíc připomíná slovutného Freddieho, je pro mostecké pejskaře tamní městská policie. Pochopila jsem, že její hlavní specialitkou je udílení pokut. Stačí dopadnout třeba i maltézáčka bez vodítka a je to. Vyprodukuje-li domácí mazlíček hromádku na místě k tomu neurčeném, je to za peníze. Pejsek je přistižen, majitel platí. Místa ke konání psí potřeby neurčená jsou  vlastně všechna, tudíž jsou psí tentononc i tam, kde by to člověk zaručeně nečekal. Nostalgicky jsem zavzpomínala na krásnoveské, soustavně někde pobíhající a při každé příležitosti kopulující psy. Tady se s pejsánky procházíme pěkně spořádaně dokolečka kolem paneláků a to až do úplného zblbnutí chovatelů i zvířat.

Most má jednu velikou vadu. Je přespříliš sídlištní. Tady nenarazíte na plácek, kde táta hrával kopanou, neřeknete, že tamhle za rohem stávala hospoda, kam chodívali tancovat dědeček  s babičkou. Absence vzpomínek, zakletých do míst a zapsaných do kamenného zdiva, to je základní nedostatek Mostu. Můžeme předělávat budoucnost tím, že přehodíme výhybky současnosti, ale vzdávat se historických okamžiků, toho, co člověka poutá k jeho světu, to by se nám nemuselo vyplatit.

Mou  venkovem poznamenanou dušičku taky ohromilo, že pokutou se trestá i chůze po městské zeleni, tedy po tom, co ve své podstatě ani nějak zvláštní zelení není. Na dvoře ve Vsi na tom parkujeme auta. Jen po cestičkách, opakuju si a přeskakuju pohozené pet lahve a injekční stříkačky. Tenhle svinčík asi do kompetence policie nespadá. S feťákem by mohla být  větší fuška než s mírumilovným pejskařem.

Den horníků je třešinkou na mosteckém dortíku. Nehorník se k němu připlete jen náhodou. Dostane-li se do přízně oprávněné osoby, tedy zaměstnance šachty. Na mosteckém hipodromu foukalo, ale moje srdíčko bušilo pod dojmem čehosi nedefinovatelného a už jen vzdáleně přítomného. Vnímala jsem chlapské spojenectví, které tam bylo cítit úplně všude. Tento jev  pravděpodobně neunikl nedávným mocipánům. Možná to byl důvod oslabení, vyplývajícího z beznaděje nezaměstnanosti, která oblast mučí a deptá. „Muska“ mívala šestnáct tisíc zaměstnanců. Zbývají  jen čtyři. Nedávno si vůdčí osobnosti nepochybně uvědomily, že existují skupiny občanů, které by utahování opasků spravedlivě rozhořčilo. Tehdy nám shora namlouvali, že špinavé peníze neexistují. Během oné éry  malých českých gründerů se propagoval útlum těžby a přímotopy. Hornický den ale odstraněn nebyl. My, věci neznalí, si díky tak úžasné akci smíme alespoň v jediném odpoledni  připomenout potlačenou slávu stavu, příjemně provoněného testosteronem.

K dostání byla spousta věcí. Guláš mi chutnal velice. Nápoje byly k dostání na každém kroku, a to i pivo. Kulturní požitky se nabízely rovněž – a ne ledajaké. Mému infantilnímu založení nejvíc vyhovovali Maxim Turbulenc. Podtextem  svátečního odpoledne byla dobrá nálada, ale i nostalgické připomenutí epochy, mizící v nenávratnu.

Je to SF převedená do reálu. Moje oči viděly Most, jenž znamená šachty – a naopak. Co bude pak, za pár let, až naše civilizace spolyká veškeré uhlí? Kvůli neukojitelnému hladu po energii jsme změnili tvář Mostecka. Umíněně  předěláváme podobu všeho, co se dá – a někdy prý k lepšímu. V jednom z několika katastrofických proroctví bylo řečeno, že konec světa nastane, až bude Země obehnána dráty, nepoznáme léto od zimy, muže od ženy a vozy budou jezdit bez koní. O tom, že zem obrátíme naruby, se tam – zaplať Pán Bůh – nemluví.

Libuše Čermáková