Civilizační šok: Vyprávění pojaté jako příručka pro potenciální emigranty

O učení cizích jazyků kolují různé mýty. Většinu vytvářejí jazykové školy v rámci reklamní kampaně, ale přidají se i emigranti. Třeba povídáním, jak se zařekli, přestali používat češtinu a během tří měsíců v nové zemi rozuměli každému slovu. Zlatý voči.

Další pověra je, že děti jsou malé houby a nasávají nový jazyk téměř okamžitě a bez problémů. Nespoléhal bych na to. Z vlastní zkušenosti i od kamarádů vidím, že je to záhul v každém věku. Děti vyrůstající v dvojjazyčném prostředí jsou dost zmatené a začínají mluvit o půl roku až rok později než jejich vrstevníci a ještě v pěti – šesti letech se jim jazyky prolínají. Jestli chcete vycestovat s ratolestmi ve školním věku, počítejte s tím, že jim bude trvat rok, než se mezi vrstevníky rozmluví. Celou tu dobu vám budou doma nadávat, do jaké tramtárie jste je to zatáhli.

Krutá pravda je taková, že jakkoliv intenzivní průprava klasického střihu s memorováním slovíček, nablblými doplňovacími větami a minimální konverzací vás na jazykový šok nepřipraví. Můžete se snažit deset let, ale málo platné. Získáte určitou pasivní znalost, přečtete si nápisy na letišti (a díky za to), jenže to je málo. Hodiny konverzace s anglicky mluvícím lektorem jsou lepší, ale ne dokonalé. Lektoři totiž na hodinách automaticky mluví pomalu, nepoužívají hovorové fráze a omezují (i podvědomě) svůj slovník. Na lekci se vám zdá, že rozumíte všemu, jenže když si s lektory sednete v hospodě a oni začnou švitořit po svém, jste mimo. Zvykejte si na ten pocit. Budete si tak za hranicemi připadat následující čtyři roky.

Je známé, že mozek lze přepólovat na novou strukturu jazyka nejlépe v dětství. Kdo emigruje jako dítě do šesti let, bude mluvit jako domorodec. Mezi šesti a dvaceti už to tak snadné není. Někdo se naučí dokonale, někomu zůstane znatelný přízvuk (i když jinak mluví bez chyby). Od dvaceti nahoru už se těžko přijímají jiné vzorce řeči. Občas chybí fráze a přízvuk nedokážete zamaskovat, ať se snažíte sebevíc. Od třiceti nahoru, což byl můj případ, je to na draka. Struktura mateřského jazyka je na pevno zadrátovaná do šedé kůry. Člověk otrocky překládá fráze z mateřštiny a nikdy si není úplně jistý jestli to, co řekl, je správně. Elegance veškerá žádná, o jazykových hříčkách a vtípcích si můžete nechat zdát. Zůstanete nadosmrti omezení (doslova), ale až zvládne základní konverzaci, dá se s tím přežít.

„Cože,“ zaječeli teď někteří z vás. „Konverzace je ti málo? Kdybych já uměl tak anglicky, budu si vyskakovat!“ Taky jsem mě podobný pocit, když si kamarádka po ročním pobytu v Kanadě (bylo jí dvacet) povzdechla nad svou chabou angličtinou. Rozdíl mi došel, až když jsem se přesunul za oceán sám. Je to prosté. Když je člověk jen na dovolené, pak má nižší nároky. Jenže získat práci, byt, usadit se a zapadnout mezi domorodce, to chce trochu víc. Jak rostou vaše jazykové schopnosti, budou narůstat i vaše očekávání. Zvlášť jestli v cizích krajích hodláte zůstat do důchodu.

Nedávno jsem pročítal své pracovní deníky z prvních dnů v laboratoři. Angličtina byla docela srozumitelná, vzpomínám si, že jsem byl schopný lámaně konverzovat se spolupracovníky. Taky si však pamatuju, že jsem vyjednával zavedení telefonní linky a ani po pátém zopakování jsem nebyl schopen pochopit, co po mně operátor chce. Když už to bylo příliš trapné, všechno jsem odsouhlasil a doufal, že to nějak dopadne.

Druhý měsíc po příletu jsem měl první odbornou přednášku, diskuse byla místy zoufalá. Ať už máte zdravého sebevědomí sebevíc, v takových chvílích na vás handicap dosedne. Naštěstí je Amerika zemí přistěhovalců. Amící jsou zvyklí na ledacos a chápou, že každý není perfektní. Kostrbatý projev se toleruje, hlavně že si rozumíme, výzkumná zpráva s příšernýma hrubkama je OK, hlavně že to je věcně správné. Nenechte se však ošálit, projev je důležitý. Schopnost přesně se vyjádřit a popsat podstatu problému je důležitá pro vědu, i pro kariéru. Kdo se naučí jazyk, má postup k vyšším funkcím otevřený. Kdo mluví i po letech posunky, systém se před ním uzavírá. Jednou si mi čínský kolega posteskl, že ho nepovyšují. Bylo těžké mu vysvětlit, že to má svůj důvod. Nebyl schopen mi rozumět.

Počítejte s tím, že začátky budou krušné. Já chodil první rok z práce plačky. Občas jsem měl dojem, že jsem se chytil, aby mě následující den vrátil do reality. A v okamžiku, kdy budete bojovat s depresí, vám příjde email z domova, ve kterém vám kamarádi budou vaši angličtinu závidět.

Zhruba za rok nastává první zlom. Začnete rozumět dostatečně dobře, abyste sledovali seriály v televizi. Za rok a půl jsem byl poprvé v kině. Do té doby to nemělo cenu, bylo lepší půjčit si DVD, tam jsou titulky a vždycky je možné vrátit scénu kousek zpátky. Po dvou letech jsem si nemusel pečlivě připravovat každou otázku, než jsem se odvážil zeptat na pracovní poradě. Třetí rok člověk začne rozumět starým písničkám v rádiu a s překvapením zjišťuje, že texty jsou neuvěřitelné koniny. Po čtyřech letech se znalost jazyka stabilizuje. Pořád vás překvapují různé věci a když začnou Amíci drmolit, tak se nechytáte. Nicméně jste schopní zařídit si nezbytné věci pro život a další motivace pro učení mizí. Pokud aktivně nečtete, nemusíte v práci neustále konverzovat a doma mluvíte česky, vaše angličtina stagnuje. Pasivní znalost se ještě zlepší, ale smiřte se s tím, že i po dvaceti letech budete mluvit stejně kostrbatě a s tvrdým přízvukem.

Dokud jsem to nepocítil na vlastní kůži, nevěděl jsem, že zmatení jazyků nás zasáhne i přes děti. Můj první syn se narodil v Massachusetts a až do tří let vyrůstal doma s maminkou, tedy v česky mluvícím prostředí. Koukal sice na pohádky v televizi, tak nějak jim rozuměl, ale anglicky nemluvil. Až jsme měli strach, že bude mít ve škole problém. Sotva přišel do školky, začalo se to obracet nevídanou rychlostí. Za dva měsíce začal používat doma anglické fráze. Po roce už mu jdou od huby lépe, než čeština. Když mu připomemene, aby doma mluvil česky, začne odmlouvat anglicky.

Můj mladší syn je na tom ještě hůř. Po vzoru bráchy začíná mluvit přímo anglicky. Tuhle situaci známe z ostatních českých rodin, funguje to všude podobně. Mladší sourozenec česky sice rozumí, ale mluví „mateřštinou“ minimálně. Když mu domlouváte, dívá se nechápavě. Proč by mluvil jinak než všechny ostatní děti kolem? Počítejte s tím, že je to nezvratný proces. Vaši rodiče budou brblat, že se s vnuky nedomluví, budou vám slzet na rameni, ale nedá se s tím nic moc dělat.

Před pár lety mi kamarád v emailu radil, že pokud mě nechají, ať raděj ještě pár roků zůstanu v Americe. Problém však není zůstat, ale vrátit se. Bohužel, okno k návratu se přičiněním dětí rychle přivírá. Kolem šestého roku začnou se školou v angličtině a nebudou znát spoustu ekvivalentů v mateřském jazyce. To není maličkost. Já jsem se naučil biochemii a genetiku až v Americe a teď i v Čechách raději přednáším anglicky, abych si neuřízl ostudu. Někdy kolem osmi-deseti let děti usoudí, že ten pitomý mateřský jazyk (ve kterém si nejsou jisté) je nějaký trest, který na ně rodiče seslali. S příchodem puberty ho (je) začnou nenávidět a zařeknou se úplně. Můžete se snažit, ale z češtiny zůstanou jen trosky. Pokud je navíc posíláte na povinné prázdniny do té divné země v Evropě, můžete v nich vypěstovat dávivý reflex. Návrat domů? Těžko. Vaše ratolesti jsou doma v Americe.

Nakonec dostane zmatení jazyků každého, i vás. I když se po třicítce člověk nikdy novou řeč opravdu nenaučí (Kundera je výjimkou), začne v izolaci trpět jeho mateřština. Že se mateřský jazyk nedá zapomenout, je další mýtus. Tak jako neobratně překládám fráze z češtiny do angličtiny a vychází z toho legrační zpotvořeniny, začíná to fungovat i opačně. Když si děcka snaží něco vyřvat, žena jim odsekne „Takhle to nepracuje“. To je doslovný překlad z angličtiny: „It does not work that way!“ Správně se česky říká: „Takhle to nefunguje!“ Moji kamarádi často používají spojení „Deset roků zpátky…“, „Ten years ago…“, a já si vzpomenu na hodiny ruštiny „Děsjať gadóv tamů nazád…“ Ať to je rusizmus nebo anglicizmus, správně to má znít „Před deseti lety…“

Jestli už máte koupenou letenku a já vás svými prognózami vyděsil, tak se uklidněte. Třeba máte výjimečné schopnosti. Nebo jste žena, ty využívají řečová centra efektivněji než muži. I mojí polovičce sedí angličtina líp než mně. Někomu to prostě jde a vy můžete být ten šťastný případ. Občas mě fascinuje česká výslovnost „Tzér íz…“ a to, že někteří jedinci nejsou i přes desítky let praxe schopni strčit jazyk mezi zuby a vyloudit ze sebe příslušný zvuk. V průměru však Češi mluví dobře. Asi jsme přece jen muzikální národ a slyšíme se víc než Indové, na jejichž kulometnou angličtinu jsem trochu alergický, nebo Číňani, kteří navíc nerozeznávají rody.

Takže nezoufejte. Don’t panika. Jde to pomalu, plíživě a nezřetelně, ale nakonec budete v ourajtu (hybrid OK a All right). Vaše schopnosti se časem lepší a nakonec si začnete s novým jazykem i hrát. Co třeba doslovně překládat vlastní jména? Víte, kdo je Jiří Křoví, Pavel Novák a Eliška Krejčí? No přece George Bush, Paul Newman a Elizabeth Taylor. Lze to aplikovat i na zvířata, beruška (ladybug) je slečnabrouk a motýl (butterfly) máselná moucha. Nakonec dojde i na indiány. Historie tvrdí, že Ameriku objevil Kolumbus. Kolumbus tvrdil, že objevil západní Indii. Karibské ostrovy, kde přistál, si dodnes uchovaly název Západní Indie (West Indies) a původním obyvatelům Ameriky se stále říká Indové (Indians). Když bylo jasné, že se Kolumbus spletl, musela angličtina řešit lingvistický problém. Aby rudokožce odlišila od skutečných Indů, použila adjektivum American Indians -  američtí Indové. A rázem bylo jasno.

Jazyk vás nepřestane překvapovat nikdy. Mně až při četbě dětských leporel došlo, jaký je zmatek v říši zvířat. Náš pes štěká haf, haf, americký arf, arf. V Čechách žába kuňká kvak, v angličtině je to citoslovce rezervované pro kachny. Žába dělá ribit, ribit! Přesmyčka nastává u ovcí a koz. V češtině bééé a mééé, v Americe naopak. Fakticky, ovce mééé, koza bééé. Česká kráva dělá bůů, americká můů. Výslovnost nemají perfektní, ale alespoň se snaží. Zato kohouti se domluví těžko, český dělá ky-ky-ry-ký, americký ko-ko-důdl-dů.

Nakonec se nový jazyk stane vaší součástí, i přes některá omezení. My Češi třeba špatně rozlišujeme mezi V a W. V Češtině je to stejný zvuk, v Angličtině se však V vyslovuje ostře s tenkými rty a W se rty do koužku jako UW. Jestli se vám ten rozdíl zdá minimální, tak si zkuste požádat v restauraci o vodu (water). Když vaše „votr“ vyloudí jen zmatený výraz v číšníkově tváři, zkuste „uwode“.

Vodu vzal čert, setkáte se i s horšími problémy. V Čechách si dívky namlouváme. Slovní základ napovídá, že verbální projev při tom hraje důležitou roli. Zkuste si však namluvit dívku v cizím jazyce. Měli jste vždycky v zásobě sarkastické hlášky, rychlé repliky, vtipné narážky? Ten svět se pro vás právě uzavřel. Až začnou vaše hormóny po pár týdnech v cizině řádit a budete hledat výpomoc na víkend do postele, může to být až víkend napřesrok. Mně trvalo dva roky, než se mi v konverzaci podařil první vtípek a dotyčná se zasmála. Dodnes jsou takové chvíle vzácné. Můžete být velice dobří, můžete mít projev skoro bez přízvuku a bez chyb, a přece to není ono. Trefné hříčky se rodí ve vyšších sférách lingvistických struktur. Smiřte se s tím a naučte se flirtovat jinak. Nebo si přivezte z domova manželku.

S tím, jak se budete učit novému jazyku, začnete víc přemýšlet i o tom mateřském. Na Harvardu probíhal kurz českého jazyka. Někteří jeho absolventi se rozjeli vyzkoušet nově nabyté schopnosti do Čech. Když se vrátili, překvapili nás zajímavými postřehy. Měli třeba problém s nespisovným jazykem. Spisovným výrazům rozuměli, ale když jim někdo řekl, „To je hezký“, byli mimo. Nám to připadá jako jednoduchá změna koncovky, která by neměla ubrat slovu na srozumitelnosti, ale Amíci byli totálně mimo. Nebo se divili, proč jezdíme do Itálie, do Ruska, do Polska, ale taky na Slovensko. Proč ne do Slovenska? Nevěděl jsem, co jim mám na to říct.

Přijetí nového jazyka je příjemné, ale má i své záludnosti. Kamarádka mi vyprávěla následující příhodu. Žila v Americe už dlouho a zvykla si, že všechny Čechy ve svém okolí zná. S nimi mluvila česky, zatímco na ostatní (nové tváře), automaticky aplikovala angličtinu. S tímto pevně zafixovaným zvykem se jednoho dne vydala do Čech. Na Ruzyni se ještě chytala, ale na Hlaváku jí došlo, že jí nikdo nerozumí. Zpotily se jí ruce a s bušícím srdcem, protože ho neznala, zkusila oslovit stánkaře v mateřštině. Fungovalo to! Rozuměl česky! Ten dobrý muž jí naservíroval párek a netušil, proč ta ženská tak září štěstím.

Faktem je, že existuje na světě jen pár zemí, kam se dá emigrovat a najít nový domov. Zkušení světoběžníci tvrdí, že jsou to končiny patřící do bývalého britského impéria, USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Možná je to dané historií, prázdnými prostorami nových kontinentů, nebo tím, že anglosaská společnost je otevřenější než ostatní. Řada našich kamarádů prošla různými štacemi (Německo, Švýcarsko, Rakousko, Francie…), a přestože se zkoušeli začlenit, nějak to nešlo. Buď za to mohly přísné imigrační zákony, nebo sveřepé civění domorodců. Po čase se všichni zmínění sebrali a putovali o dům a kontinent dál. Skončili až v zemi zaslíbené, v Americe.

Anglosaská kolonizace Ameriky začala v sedmnáctém století. V Massachusetts se první Poutníci vylodili roku 1620. Byla to parta puritánů v legračních kloboucích a z první stovky přežila zimu jen polovina. Ti ostatní vydrželi jen zázrakem a díky historicky fatálnímu omylu svých sousedů, amerických Indů, pardón, Indiánů. Ti špatně zvážili pro a proti a zbědovaným bílým tvářím dali trochu jídla a naučili je pěstovat kukuřici. S pomocí pořádné dávky náboženského fanatismu to nakonec puritáni dokázali a Novoanglická kolonie, v porovnání s konkurenční Virgínií, vzkvétala.

Angličané se neusidlovali v Americe sami. Z jihu pronikali Španělé, ze severu se přes Velká jezera tlačili Francouzi. Virginskou a Novoanglickou kolonii oddělovali delší dobu Holanďané, než se pod hlavněmi anglických děl dobrovolně zařadili a svůj Nový Amsterodam přejmenovali na New York (1664).

Dodnes je znát, že Amerika je zemí přistěhovalců. Často se mi stává, že se lidé (přátelsky) ptají odkud pochází můj přízvuk. Když jim to prozradím, říkají: „Já jsem třetí generace imigrantů z Polska, Itálie, Irska, Portugalska…“ a podobně. Na rozdíl od Čechů, kteří sedí na Vltavě od nepaměti, je každý Američan odněkud, a pořád si to pamatují. Podle údajů z roku 2000 uvedlo 15.2% obyvatel USA, že jsou potomci přistěhovalců z Německa, 10.8% z Irska, 3.2% z Polska, 3% z Francie, 1.6% z Norska a tak dál. V případě potomků Čechů-Slováků jsou méně jasné, protože 0.4% uvádí původ český, 0.3% slovenský a 0.2% československý. Když sečtu všechny dohromady a vezmu za základ 281 milionů obyvatel USA (r. 2000), vychází mi dva a půl milionu. Kdyby se všichni vrátili domů, byl by problém s vymíráním českého národa vyřešený. Teď jen jak je přilákat.

Byly doby před první světovou válkou (1880-1910), kdy přicházelo do Ameriky víc lidí z německy mluvících zemí než Anglosasů. To už byla angličtina tak pevně zakořeněná, že se nový jazyk v USA neprosadil. Možná i proto, že se pod těmi čísly skrývalo i hodně Čechů a Slováků z Rakouska-Uherska, a těm němčina k srdci nepřirostla. Ve třicátých letech dvacátého století se Československo dokonce vyhouplo až na desátou příčku v počtu přistěhovalců do USA. Za velké krize odešlo za lepším živobytím z našeho státu neuvěřitelných 492 tisíc lidí.

Imigrace dodnes nekončí. Každých 37 vteřin přijde do USA nový imigrant. V roce 2002 se legálně přistěhovalo přes milion duší (nelegálové se počítají hůř, ale klidně přihoďte další milion). Začínají s pracovním nebo studijním vízem, ale může se stát, že se stanou šťastnými držiteli Zelené karty (trvalé pracovní povolení v USA). O Zelenou kartu (která není zelená, spíš růžová se stříbřitými hologramy) může formou loterie požádat kdokoliv na světě. Stačí vyplnit pár papírů a poslat na federální vládu s kolkem. Každý rok se uděluje přes padesát tisíc povolení. Když vás vytáhnou z klobouku, můžete si balit. Je libo Florida, New York, Kalifornie? Vyberte si, kam vás srdce táhne, a zkuste polapit svůj americký sen. Najděte si práci a zůstaňte, jak dlouho chcete. Nejlépe navždy, daňový poplatníku.

Systém imigrace sice praská ve švech, ale funguje to. Respektive fungovalo. Mám pocit, že pár maníků jedenáctého září 2001 přisypalo do ozubených koleček hrst drceného korundu. Po desetiletích (vlastně staletích) relativní benevolence se Amerika zase uzavírá do sebe. Jedním z efektů je to, že je stále těžší najmout vzdělané pracovníky v technických oborech. Dosud si USA, kde každým rokem klesá počet vystudovaných matematiků, fyziků a chemiků, vypomáhaly importem. Teď federální vláda vymýšlí nové kvóty a podmínky pro udělování víz. I když si firmy najdou vhodného kandidáta ze zahraničí, ještě to neznamená, že na něho v dlouhé frontě čekatelů dojde. Já jsem se přesunul za velkou louži v létech konjunktury, teď už to tak jednoduché není.

Když jsem vypočítal, kolik Čechů se jen ve dvacátém století odstěhovalo do Ameriky, vypadá to, že bych je měl na ulicích potkávat v celých tlupách. Jenže to není tak jednoduché. V Texase se třeba pořádají české pivní slavnosti, při kterých krajani pečou kolaches (koláče, to s na konci je množné číslo :-), ale česky už nemluví. V Chicagu, městě českých a slovenských přistěhovalců, jsem nenašel jedinou českou hospodu. Vypadá to, že se krajani roztavili v gulášovém kotli beze stopy.

Existuje pár Masarykových klubů (i v Bostonu), kde si pokecáte česky, ale brzo zjistíte dvě věci. S většinou členů se míjíte o jednu až dvě generace a o komunistických pučích v letech 1948 a 1968 toho víte zatraceně málo. Jestli se chce člověk pobavit v mateřštině s vrstevníky, musí hledat jinde.

Když jsem si první den v novém zaměstnání potřásl rukou s indickým kolegou Manyvasakamem a prozradil mu, odkud jsem, plácl se do čela a radostně povídal: „Z Čech? Můj kamarád z Harvardu je taky odtud! Toho budeš znát!“

Chvíli jsem uvažoval, jestli i přes svůj doktorát z molekulární biologie není trochu pomalejšího myšlení, když si myslí, že budu znát každého Čecha. Jenže pak na mě vypálil: „Jiri Aubrecht!“

„No jo… Toho znám,“ zaskočilo mi.

Když jsem nastoupil na klinickou farmakologii na Karláku, v mém stole byl zamčený šuplík označený tímto jménem. Po dvou letech mi došla trpělivost a už jsem se chystal šuplík vypáčit. Naštěstí se Jirka pro své věci zastavil s tím, že odjíždí do Ameriky. Podruhé jsme se díky Manyvasakamovi potkali v Massachusetts.

Tahle příhoda ilustruje teorii, že každý zná každého. Řekněme, že máte stovku přátel. Každý z nich má stejný okruh lidí, takže přes jednoho prostředníka máte kontakt na 100 x 100, neboli deset tisíc jedinců. I lidé v druhé vrstvě mají samozřejmě své známé, a tak to jde dál, až do pátého kolena. To už jsme v řádu  deseti nul, takže získat kontakt na každého živáčka na planetě je možné přes pouhé čtyři prostředníky. Podle mých zkušeností tahle teorie funguje bezchybně. Když si budete budovat v cizině síť spřátelených Čechů, musíte získat jen první kontakt. Zbytek se nabalí sám.

Američané nejsou tak homogenní jako Češi. Například není tak samozřejmé být bílá tvář. Naivně jsem si myslel, že promíchané rasy jsou jen v Americe a možná v Brazílii, ale návštěva Stockholmu mě vyvedla z omylu. I kouty Evropy se už začínají prolínat se zbytkem světa. Žít v takové mozaice odstínů kůže mi dnes přijde normální a zajímavé. Zvykl jsem si natolik, že mě na návštěvě v Čechách rasová čistota zaráží. Jak je možné, že kromě cizinců a kapsářů v tramvaji číslo 22 vypadají všichni tak zatraceně česky? Začínám mít podezření, že někde za humny máme soustřeďovací tábory (concentration camps), kde ty snědé a šikmooké šikovně přemlouváme, aby táhli dál. Nemyslím si, že by Češi byli větší rasisti než ostatní, ale přistěhovat se do Čech dá asi větší práci než do jiných zemí.

Na koncertě v Bostonu jsem pozoroval školou povinné holčičky v konverzaci. Jedna bílá, druhá žlutá, třetí černá. Nebyl mezi nimi žádný rozdíl. Všechno rodilé Američanky, bezchybná angličtina, stejný civilizační základ, stejné džíny, iPod, mobil. Byl jsem možná jediný, komu se na té trojici zastavily oči. Pro všechny ostatní to byl všední pohled. V Čechách se však takový hlouček hned tak nevidí.

V naší čtvrti na malém městě bydleli ještě před pár lety samí Amíci a pár Asiatů (s americkým pasem, pochopitelně). Po nás se tam začali hromadně stěhovat Indové. Nejdřív jedna rodina, pak tři, deset, a teď už je to skoro polovina domů. Začíná to připomínat předměstí v Bombaji. Je to taková naše cikánská čtvrť, jen s tím rozdílem, že Indové jsou příjemní a většina má doktorát v počítačových vědách, nebo gynekologii. Pokud vám však pohled na snědé děti drásá nervy a pobrukujete si při jejich povykování refrén Bílá liga, ještě to stěhování za oceán rozmyslete. Sdružení Kuklux klan (vyslovuj kju klax klen) a jiná podobná už beznadějně vyšly z módy.

Martin Gilar

Poznámka korektora: Mj. jsem opravil psaní velkých písmen „Anglicky“ a „Čeština“ – takhle to nepracuje...