Petra Neomillnerová: Vlastní krev

Povídková sbírka této neobyčejné autorky by možná šla zařadit do kategorie fantasypunku – kdyby nějaká taková kategorie existovala.

Více než třetina sbírky je tvořena pěticí povídek navzájem propojených osobou Moiry – čarodějky, nepodřizující se příliš nařízením Cechu, všemocné autokraticky řízené firmy, která má na magii monopol. Povídky jsou řazeny na přeskáčku, raději bych je četl v pořadí podle časové osy, takto ale knihu otvírá ta téměř nejsilnější z nich, Hněv řeky. Moira a Desmond, druhové v řemesle, se potkávají po dlouhých letech a konečně se navzájem poznávají, jací jsou doopravdy.

Vlastní krev, titulní povídka sbírky, je z cyklu o Moiře tou nejpůsobivější. Už není první (přesněji: je třetí v pořadí), kouzlo novosti však nahrazuje velmi propracovaným popisem osobního života a vztahů obou hlavních postav, vybuzeným impulzem zvenčí – Desmondova bývalá žena za ním přijde pro pomoc, jejich dcera odešla k sektě. A dostat ji zpátky vyžaduje spolupráci víc než dvou čarodějů. Čas, kdy klasy dozrají, je smutným příběhem královského smilstva, spíše než na dramatické síle tu autorka staví na kontrastu mezi morálkou Moiry a krále. Lístek cesmíny je odpočinkové úsměvné zastavení, a U každého dubu je ze všeho nejvíc rozmarná připomínka toho, že studenti Institutu hermetických studií v Donbergu se od těch současných pražských v podstatě moc neliší.

Moiřiny příhody jsou psané v ich-formě – ovšem ne tak zcela. První tři povídky jsou psané stylem, který bych označil jako „duální ich-forma“ – pravidelně se tu střídají ich-formy Moriy a Desmonda, někdy se jejich vyprávění v čase překrývají, a je zajímavé sledovat, jak se liší jejich pozorování a interpretace.

Další povídky jsou již těmto dvěma protagonistům vzdáleny a odehrávají se v jiných místech, než Moiřin cyklus. I tady jsou hlavními hrdinkami dívky a ženy, některé nadané magickými schopnostmi, vždy ale samostatné, se samorostlou morálkou a nezávislé nebo alespoň o nezávislost bojující. Žlutoočka, příslušnice lidmi téměř vyhubené rasy, se nakonec s lidskými šamany pustí do složitého usmiřování vlastních bohů, a - možná - tím do budoucna zachrání i své vlastní soukmenovce. Cesta k pravdě je složitá – dospívající dívka se během této povídky promění z královy souložnice v cílevědomou mladou ženu.

Havranice je příběh čarodějky, která sdílí osud všech nestandardů - když ji lidé potřebují, podbízejí se jí, když potřebují najít viníka svých chyb, ukáží na ni. Děti, které najde ve válkou zpustošeném statku, se k ní zachovají stejně. Ale Havranice dokáže odpouštět – stejně, jako se mstít. Ve Stínu divokého je hlavní postavou opět čarodějka, chránící posvátný vrch s pramenem i s vesnicí pod ním proti útoku jiných čarodějů, a s ní se do boje zapojí Erich, mladík, který kdysi z vesnice odešel do žoldu a teď – kromě vzpomínek – se svými bývalými spoluobyvateli toho už moc společného nemá.

Petra Neomillnerová své příběhy situuje do drsných společenských prostředí. Dívky a ženy, její hrdinky, jsou nestandardní, žádné buchty dodržující zákony, nařízení a všeobecně uznávaná morální pravidla. Moira stále balancuje na hraně vyloučení z Cechu, Žlutoočka nezkrotně bojuje s lidmi, vrahy svého národa, nezletilá prostitutka Anne, vycházející vstříc přáním krále (blíže nespecifikovaným, tolik poznámka pro chlípníky) a tak dále. Ale všechny mají svoji vlastní morálku a osobnost, jsou pevné a dokáží si i v prostředí, kterému jsou vlastní podvody všeho druhu a vraždy, uchovat zdravý rozum a pravidla, která nepřekračují.

Antonín K. K. Kudláč v doslovu mluví o obdobě kyberpunku či drsné detektivní školy ve fantasy. S fantasypunkem souhlasím, to druhé přirovnání mi příliš nesedí, i když by se dalo použít. Spíše si myslím, že Moira či Anne mají blíže k Arséne Lupinovi než k Philu Marlowovi - ale i v tomto přirovnání je vzdálenost mezi nimi a lupičem gentlemanem dost značná. Žádná z nich si nehraje na drsného ochránce zákona, nestojí nohami pevně na „té správné straně“, naopak jsou spíše obyvatelkami té druhé strany plotu. Jejich postoje nejsou podepřeny nějakými oficiálními regulemi, místo toho svět a dění okolo sebe hodnotí z pozice přirozené morálky a snaží se ji prosazovat – když mohou.

Není to splatter, mnohé drsné scény (například výslech pomocí kleštiček) jsou podány v náznaku dostatečném pro to, abychom měli představu, co se dělo, aniž bychom byli zaliti krví a ohlušeni jekotem obětí. Tato až řekl bych literární elegance je věcí, za kterou je třeba autorku pochválit. Výsledkem je drsná až krutá, ale přitom literárně výrazná kniha, která si určitě zaslouží nejenom pozornost, ale i přečtení.

Petra Neomillnerová: Vlastní krev, obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná, doslov: Antonín K. K. Kudláč
Triton, edice Trifid, 2006, 413 stran, 209 Kč (členové klubu Trifid 149 Kč), brožované, ISBN 80-7254-796-8

Pagi