Stroncium

Tři předlouhé roky uběhly od vydání posledního díla Jiřího Kulhánka. Jeho netrpěliví čtenáři už mezitím přeložili jeho práce do prozódie časoměrné, okousali si nehty k loktům a kolenům, oloupali kůru, oškrabali omítku ze zdí a snědli psy (i ty se zabudovaným plamenometem). Teď se konečně dočkali, čeká je slastný den a další roky utrpení. Pro ty, kteří už neleží s pěnou u úst za gaučem, ani nebloumají s prázdnýma očima po magistrále, je tu pár poznámek.

Stroncium je měkký, stříbřitě bílý kov ze skupiny kovů alkalických zemin. Pojmenován je podle skotského města Strontian, poblíž nějž byl v olověném dole v roce 1790 objeven. Formou perovskitu SrTiO3 živí milióny fyziků po celém světě. Zhruba ve třetině knihy pochopíte, že nejde o stroncium. Zhruba ve dvou třetinách pochopíte, že nejde ani o Titan. Na konci zjistíte...

... že tam nikde nebyli upíři! Zato jsou všude zombie – ve vesmíru, na mořském dně, v modrém sektoru, ve žlutém sektoru, dvě jsou dokonce za dveřmi a pokoušejí se roztrhat nějakou nánu v neprůstřelné vestě, takže hlavní hrdina nemůže pro její ječení usnout. Zprvu to totiž vypadá, že hlavním problémem budou „velcí červi“. Vida, jak jsou hlenky pro sci-fi podnětné!

Již od druhé kapitoly je jasné, že problémem nejsou velcí červi, ale velcí šmejdi, a těch je i v malém světě dost. Totiž, globální oteplování skončilo (v červenci 2015) globálním sněžením. Skoro všichni zmrznuli a jen na jediném místě se jakýmsi vrtochem daří lidstvu vegetovat; ve městě Majesty ukrytém mezi ledovci. Pro Majesty sbírají na mořském dně výše zmiňované zombie konkrece, z nichž se pak separuje stroncium a tím se topí.

Všichni jedí řasy a šváby. Jobugella! Nový řasový jogurt s extra velkými kousky tykadel. Myšleno všichni ve městě, protože všichni mimo město jsou Svobodní a jedí nesvobodné, případně těží umrlé. Také mají velké zuby, aby se jim lépe chroupalo promrzlé maso. Leč velké zuby si dělá i leckdo ve městě, takže protřelejšímu čtenáři je zápletka již jasná.

Archeolog Longin Kandinsky se aktivně proplétá mezi válkou Svobodných a městských i mezi válkou jednotlivých národností ve městě. Podívá se i na Titan, na který se původně lidem vůbec nechtělo, protože v nějaký vesmír vůbec nevěřili. A tehdy vystoupila Britney Spears a řekla, že si na vesmír pamatuje a že Titan je náš cíl.

Ostatní postavy jsou celkem vedlejší a překvapivě i celkem dvojznačné. No, hlavně že hlavní jistota zůstává: Na odhalené lebce se usadila plíseň. Oslňuje mě. A včera ráno mi něco jako půlmetrová žába ukouslo prsty na noze i s půlkou chodidla. Ba dokonce se i zjistotňuje, neboť mám pocit, že formy a metody nesmrtelnosti hlavního hrdiny jsou již tak daleko, že i Terminátor oproti nim připomíná nemehlo schopné umřít uprostřed sledování zpráv na přejedení hruškami.

Je to řež. Umírají živí a umírají mrtví. Střílí se ze všeho možného, ale používají se i roztodivné chladné zbraně a nástroje. Probíhají honičky i seriózní válečné operace. Zkrátka členitost formy i obsahu je bohatě zaručena v duchu tradičních Kulhánkovských hodnot. Autor odvedl dobrý, očekávaný kus práce. Znalci, kteří se na knihu těšili, nebudou zklamáni, ale takové jako poprvé to nebude. Noví čtenáři se rozdělí podle stejného klíče, jako se rozdělili čtenáři děl předchozích: na obdivovatele a odpůrce. Ono to jinak ani nejde.

Ostřílení scifisti, pro které není tisíc stran žádná míra, naleznou bezpochyby desítky odkazů a podobností. Namátkou uvádím: Druhá planeta smrti, Barvy praporů, Záblesk paměti, Půjčovna masa (pan Takeši), Buch! (Longin dělá: „Hummmpf!“, jako hroch), Enderova hra, Mazací hlava, u dalších třech si nemůžu vzpomenout na název, a bezpochyby mnoho dalších.

K některým formám autorovy imaginace mám doposud rezervovaný vztah (přistání na Titanu se mi podařilo vytěsnit, vůbec o něm nevím). Stále nevím, co si mám myslet o výhodnosti použití rtuťových trubek při teplotách kapalného metanu. Prozatím jsem stáhnul z internetu šest článků, pro jeden se vypravím do sklepa a pro další do plesnivého SuII. To bude zase plodně využitý týden! Já toho člověka zabiju...

Pokud se vám bude zdát množství náhod podezřele vysoké, nezoufejte, autorovi také, a na konci vám pomůže zamáčknout slzičku.

Závěrem poslední varování: I přes záhadné zombie a rozkošatělé technologie je Stroncium především o síle médií.

Jarek Kopeček

Vydal Klub Julese Vernea – Poutník v roce 2006.