Lidštiny: Mobil nás zachrání?

Traduje se – nevím, jestli to tak bylo, ale v hodně životopisech Vladimíra Majakovského se píše, že než si prohnal hlavu kulí, tak před tím volal svým přátelům. Volal marně. Nikde nikdo, anebo prostě telefon nezvedali či se nechali před ním zapřít? Možná nastaly všechny varianty, možná, že opravdu jen nikdo nebyl doma. Změnilo by se něco v životě básníka, kdyby už tenkrát existovaly mobilní telefony? Určitě by se k některému příteli dovolal a ten pocit opuštěnosti, prázdnoty, beznaděje… marnosti by Majakovský vykřičel do mikrofonu a sebevraždu by neuskutečnil. Možná. To nevíme. Mobil ještě nebyl snad ani v představách fantastů.

Nyní jej třímáme v rukou jako šaman svůj magický talisman a jako k takovému se k němu i chováme, milujeme ho, chlubíme se jím, bojíme se a nenávidíme ho. Když odcházíme ven, kontrolujeme, jestli ho máme v bundě nebo kabelce. Někdo ho raději téměř nespouští z očí – není to pouze nějaký přístroj, je to náš šém, který z nás dělá nadčlověka – bytost kdykoli komunikující s kýmkoli na světě. Právě tato jeho funkce z něj pro nás udělala opravdu nepostradatelný předmět. Urychluje a zjednodušuje nejenom práci a dostupnost informací, ale i ovládání domácnosti na dálku a třeba kontrolu dětí. Navíc, člověk se s ním v kapse cítí tak nějak bezpečněji. Je znám případ, že si lavinou zasypaný lyžař zpod vrstvy sněhu přivolal záchranu, anebo pokud je přístroj aktivní, tak operátor najde ztracenou osobu… Další dobrou věcí jsou SMS a MMS. Pokud z nějakých důvodů neradi voláte nebo prostě dotyčnému nemůžete zavolat, ale potřebujete se omluvit ze schůzky, stačí napsat. Spěcháte na rande a vidíte, že to prostě nestihnete – jedna poslaná zpráva a jako důkaz silniční zácpy poslané foto, a je zažehnán partnerský konflikt.

Pokud někde čekáte nebo sedíte v kavárně, tak vám mobil může posloužit jako takové odrazovadlo dotěrů – toto se týká paní a dívek. Prostě dotyčná buďto dělá, že čte smsky nebo je opravdu čte a píše a má tak zaručený klid od okolí.

To jsou klady mobilních telefonů. A zápory? Pokud máte zapnutý mobil, jste vlastně neustále v práci – na horách, ve vaně, v posteli, což může vést až ke zhroucení se a k nenávisti vůči tomuto přístroji. K nenávisti vede i strach, že kdykoli obdržíme i špatnou zprávu. Také se někomu nemusí líbit, že kdo má technické prostředky, dokáže přesně lokalizovat aktivní přístroj.

Závislost na mobilu je i taková, že jeho ztráta vede až k psychickému zhroucení zoufalého majitele. Ono se totiž jedná hlavně o ztrátu telefonních čísel, někdy i nenahraditelnou, protože kdo z nás si je ještě píše do notýsku. Na druhou stranu sami z adresářů vymazáváme kontakty na ty lidi, kteří nás nějakým způsobem zklamali, nebo naopak si tam jejich čísla vkládáme, abychom nikdy jejich hovor nepřijali. Tímto je jakoby rituálně vymazáváme i ze svého života. Kdo z nás to nikdy neudělal? Kolik lásek už také skončilo pouhou jednou SMS – je to tak jednoduché – napíše se něco jako „…už tě nechci“ a je konec. Zdá se, že mobil zjednodušuje mezilidské vztahy a odstraňuje z nich emoce. Jeho klady se tak převracejí v zápory. Zavoláte, napíšete a vše je okamžitě neosobně vyřízené, do doby, než onoho člověka potkáte. Proto možná také není takový zájem o videotelefony a výrobci jim nevěnují takovou pozornost. Chtěli byste vidět volaného a být viděni? Většinou ne, proto přece jen voláte, protože je to jednodušší než si s někým povídat tváří v tvář nebo dokonce se s ním vidět osobně. Začali jsme se bát emocí? Jenže pokud člověk bude už od útlého dětství vše takto jednoduše a tím pádem neosobně řešit zavoláním nebo spíše přes SMS anebo Internet, tak už mu takovéto řešení jakýchkoli vztahů bude připadat normální a žádné výčitky svědomí, stud, soucit … prostě žádné emoce ho nebudou zatěžovat – do jeho života pouze přijde jedno telefonní číslo – člověk odejde, nahradí ho jiné číslo… přístroj určený ke komunikaci by mohl vést k odcizení lidí. No po pravdě řečeno nejen mobil… doba je taková.

Jita