Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

       Se skloňováním podstatných jmen nebývají problémy. Jen občas čtu špatný tvar některého přejatého slova (razítka s datumem - správně s datem), nebo slova nářeční (slyšel dupot okovaných botů; ozýval se klapot jeho sandálí). A také chybné tvary odvozenin ze slova „moc“, jako by někteří autoři chtěli napodobit naše státníky (neznalé gramatiky). Nikoliv tedy nemoce, ale nemoci, pravomoci, bezmoci...; vzor kost.

       O něco horší je to se jmény přídavnými, zvlášť přivlastňovacími. Jednak se často 3. pád (komu, čemu) nahrazuje 6. pádem (o kom, čem) (zamířil k přítelově domu - spr. k přítelovu; Boží dar se nevyhýbá ani vladařově rodu - spr. vladařovu) a jednak se dalekosáhle pomíjí sama existence přídavných jmen přivlastňovacích, zřejmě vlivem cizích jazyků. - Přivlastňujeme-li osobám rodu mužského a ženského v čísle jednotném, neužíváme 2. pádu (bez koho, čeho) (špatně: povídky Asimova), ale zásadně přídavného jména přivlastňovacího (spr. Asimovovy povídky). Za všechny (mnohé) chyby jeden příklad: Nic ho nemohlo zviklat v odhodlání dovést přání Jeana ke zdárnému konci. Správně: ...Jeanovo přání...).

       I stupňování vyvolává nesnáze. Často se spojuje stupňování pozitivní a negativní: méně lepší (spr. méně dobrý). Například: Byl jsem mnohem lehčí a méně rozměrnější (spr. méně rozměrný; a ještě lépe menší). Nebo se stupňuje jaksi dvojmo: Ty se mi zdály více dokonalejší. (Je třeba buď vynechat slovo více, nebo dokonalejší změnit na dokonalé.) Četla jsem i: Byl třikrát tak delší než... Správně buď: třikrát delší než... nebo (hůře) třikrát tak dlouhý jako...

       (Stupňují se také příslovce vytvořená z přídavných jmen, většinou pravidelně /pomalu - pomaleji/. Nepravidelné tvary: blíž/e/, dál/e/, hůř/e/, lépe /líp/, níž/e/, výš/e/; donedávna i úže, šíře. Dva poslední tvary jsou nyní pokládány za knižní a běžně se píše úžeji, šířeji. Ač mě to dosud tahá za uši, proti kodifikaci bývalých chyb nesmím nic namítat.)

       Zájmena. Slovní druh, v němž se chybuje nejčastěji, přestože lingvisté spoustu bývalých chyb už kodifikovali. Dovolili, aby se po předložkách kladly i užší tvary osobních zájmem a zájmenu „ono“ přidali do 4. pádu i tvar rodu mužského. Dříve pouze: Vidím je (dítě). Dnes i: Vidím ho (dítě); jej je tu dosud nespisovné. Dříve pouze: Čeká na mne. Dnes i: Čeká na mě.

       Ovšem docela libovolně nelze širší a užší tvary zaměňovat, jak je to například v téhle větě: A ti cizinci zase říkají svišťovi, co chtějí říci mi, a on to říká Beaslymu a ten zase mi. (Stará školní pomůcka, že si zájmenné tvary odpovídají - tebe/mne, tobě/mně, ti/mi, tě/mě..., by patrně autorovi nepomohla; jde o nářečí.) Stále platí, že při důrazu se kladou výhradně širší tvary, a v postavení bez důrazu a bez předložky tvary užší: Dej mi to.

       Zájmena přivlastňovací bohužel velmi podléhají vlivu cizích jazyků (Ich habe gern meine Mutter.). Zapomíná se, že podmětu přivlastňuje zájmeno „svůj“, a tak čteme: Udělám z vás mé rádce (spr. své). Vyhodil jsem ho z mého (spr. svého) psince. Vaším (spr. svým) primitivním způsobem jste duchaplný. Týmová práce se chylí ke konci, ale vzhledem k mému (spr. svému) úsilí jsem získal předstih. Jediný dům, ve kterém mohli najít vybavení nutné ke stavbě jejich (spr. svých) přístrojů... Zopakujte váš (spr. svůj) zákrok. A někdy je věta nejasná: Vědec pojednal o tomto jevu podle jeho (tj. jevu) vnitřního ustrojení. Ale jde-li o vnitřní ustrojeví vědcovo, musí být: podle svého...

       Cizí jazyky ovlivňují i četnost přivlastňovacích zájmen. Je až zarážející, jak je tahle chyba rozšířena. A nejen v překladech. Například: Stočil svůj pohled ke dveřím a chytil ji za její ruku. (Spr.: Stočil pohled ke dveřím a chytil ji za ruku. Nemohl přece stáčet cizí pohled a chytat dívku za ruku někoho jiného. Čeština je úsporný jazyk, nic zbytečného do ní nepatří!)

       Také zájmena ukazovací mají svůj kámen úrazu: týž, tentýž. Nejen že je vytlačováno lidovou náhražkou „ten samý“; dokonce ho řada autorů nedokáže skloňovat. Takže čtu tvary: těchže (spr. týchž), těmže (spr. týmž), tomuž, tomuže (spr. témuž), týmže (spr. týmž, tímtéž), touže (spr. touž)... Celé skloňování najdete ve Stručné mluvnici, snad ji všichni máte. (Případně dopíšu).

       Je tam i skloňování vztažného zájmena „jenž“, které je na tom ještě hůř než „týž“. Donedávna jsem netušila, že je lze pokládat za neohebné, ale nedávno vyšla kniha (překlad), v níž se vyskytuje - nesčetněkrát - v jediném tvaru: „jež“. Například: ... opěrný bod, jež (spr. jenž) mu dodával energii... - ...pocit uspokojení, jež (spr. jenž) se jim usídlil v hrudi... - ...neboť fyzici, jež (spr. již, lépe kteří) byli vysláni... -pohled, jež (spr. jenž) na něm spočinul... proud strážců, jež (jenž? jejž? - smysl věty nejasný) tvořil řetěz pozorovatelů... atd. atd. V jiné knize: Já, jenž (spr. jež) jsem vaší bohyní...

       (Všechny tvary zájmena „jenž“ odpovídají osobnímu zájmenu 3. osoby všech rodů a obou čísel: jeho/jehož, jemu/jemuž... jich/jichž, jí/jíž, ji/již, jimi/jimiž, je/jež. V 1. pádě jsou tvary jenž, jež, jež; již, jež, jež. V nejistotě vezměte zavděk zájmenem „který“.)

       Zbývá zájmeno „sám“, s významem vymezovacím (vytýkacím). Lidově se zaměňuje s přídavným jménem „samotný“ (= osamělý). Například: Bydlení samotné (spr. samo) tvořil čtyřpokojový byt. - Koně rád neměl, ale samotnou jízdu (spr. jízdu samu) ano. - Poplujeme až na samotný (spr. sám) konec světa. - ...pohyb, jenž je a bude jím samotným (spr. samým, tj. právě jím). (Složený tvar „samý“ znamená „jenom“: samá voda, samé výmluvy.)

       Asi už toho máte dost. I já. Příště číslovky a slovesa.