Interkom: Zprasitelé Duny (tip na Koniáše)

Četba mě zklamala - a jazyková bariéra na vině nebyla, ostatně Herbertův jazyk je vcelku obyčejný a srozumitelný. Jestliže podle Duny byl natočen velkofilm, pak Spasitel má nejblíž k divadelní hře. Okruh jednajících postav je úzký, kulisy i rekvizity skromné a akce nahradil dialog. Ten tam je panoramatický záběr dějinných událostí hýbajících Galaxií, ty teď autora zajímají jen jako pozadí k dosti komorně pojatému líčení osudů císaře Paula, který přes všechnu svou moc stále více pozbývá kontroly nad během věcí... Ne, tohle není ta do detailu propracovaná epopej, však také Spasitel nemá ani polovinu rozsahu Duny. O Džihádu, Kvizarátu a vůbec celkové situaci v Impériu se dozvíme minimum a podrobněji vylíčené reálie působí dojmem, jako by pocházely z dočista jiného světa, než je ten v Duně. Herbert je ovšem velmistr žánru a spisovatel první třídy, kompozice díla je dokonale rozvržená, bez jediné chybičky nebo hluchého místa. Kniha býří originálními nápady, a čte se - snad s výjimkou úvahových pasáží - jedním dechem: no prostě jeden každý prvek, který Herbert ve svém románu použil, je perfektní, a přesto celek zůstává hluboko ve stínu svého předchůdce. Což však nic nemění na tom, že Spasitel Duny se výrazně odlišuje od běžné SF produkce a čtenářské přijetí zřejmě bude odpovídat spíš pětihvězdičkové recenzi v Ikarii.

Tedy... kdyby nebylo překladu. (Nebo spíš kdyby bylo něco, co se překladem dá nazvat.) Zdá se, že po odchodu Richarda Podaného ovládla Svobodu-Libertas spiklenecká klika, usilující o likvidaci vydávané sci-fi a její znechucení všem potenciálním čtenářům. Prostředkem jim je úprava obálek (v.t. Kouli) a hlavně zadání překladu „překladatelům“ tak mizerným, že si musejí navzájem vypomáhat dva. O kolektivním překládání jsem si nikdy nemyslel nic dobrého (pánové Blažek a Smékal jsou velečestnými výjimkami) a dvojice Bojar-Jakubcová mě v tom jen utrvzuje. Netuším, co jsou zač, ale vím jistě, že dosud se neprokousali učebnicemi ani k instituci předpřítomného času (na s. 118 nemá být „měl jsem plné zuby...“, ale pochopitelně mám) a zjevně si nemohou dovolit ani slovník, aby se přesvědčili, že „speaker“ není mikrofon, ale právě naopak reproduktor (13). Co víc, oni ani nerozlišují plurál od singuláru (130 má být nevinní nevěří, 46 celé moto má být v množném čísle), jak by tedy mohli porozumět něčemu tak složitému, jako je souslednost časová? (lidé budou hovořit, a ne „by hovořili“, 206). Nebohý čtenář je atakován doslova od první stránky do poslední: Fremeni nechodí „nazí nebo oděni vlastním potem“, 5, nýbrž ve filtršatech, které regenerují většinu jejich tělesné vlhkosti. Ze s. 208 pak vhrknou hořké slzy do očí každému, kdo se aspoň trochu vyzná v angličtině, ani nepotřebuje originál: dvojici podstatních jmen slovesných „wailing, giving water to the dead“ (tj. kvílení, dávání vody mrtvému) pochopili B&J jako rozvité substantivum a přebásnili „nářek, jenž odevzdává vodu mrtvému“. Že tomu chybí smysl? Prosímvás, na to jste si měli dávno zvyknout. Můžete se vsadit, že všude, kde původní text je jen trochu složitější, se z české verze stalo totální blábolení. Jeden příklad za desítky jiných: „obelstívačové moduly k protirutinním vyšetřovatelským návykům“ (ughh?) byly autorem zamýšleny jako zrazovače vzorců, které jí bránily vytvořit si zjistitelné zvyky. To se už dotýká další vlastnosti B&J, totiž snové lehkosti, s jakou tu pár slov přidají, tu pár vynechají (na s. 76 a 174 vypadly celé věty) a What will you do with her? zamění za „Jaké s ní máte úmysly?“ (45). S nevšedním talentem slona v porcelánu přitom vytvářejí pravé opaky původních vět: Chani v hádce neříká „Vy to jednou dotáhnete daleko“, nýbrž Jednou zajdete příliš daleko (53), neopičí se po tanečnících, ale je jimi napodobována (81), ryby se „nezachrání tím, že se chytí“, ale utečou i s návnadou (62), nehrozí úder „proti Velkému Domu“, ale úder Velkých Domů (155)... Vysvětlit jen ty nejvíce matoucí chyby by zabralo jedno zvláštní číslo Interkomu.

Udivuje mě ovšem, že na hrůzné zmrzačení textu neupozornil nikdo přede mnou. Jistě, Jaroslav Petr neměl s čím srovnávat, ale devastované větné stavby a jazyk zbavovaný významu musí praštit do očí každého. (Nejkurióznější příklad je na s. 188: z věty In one gestalten spasm, he had it se stalo: „Došlo k tomu v celostátním spasmatu“...) Důvodem nejspíš bude celkově malá recenzentská pozornost a to, že se čtenáři - asi - nechali ošálit archaicko-vyumělkovaným slohem, který B&J knize vnutili. S velkým úsilím se snažili zrýmovat místa, psaná původně volným veršem, a vyměnili tak většinu obsahu za formální prázdnotu. (Epigram ze s. 91 je úplně naopak: samozřejmě napřed byla stavba podstavce, a až potom svrhávání.) Jenže co si může soudný člověk myslet o těch, kteří verš „Mysterious, lethal“ v Epilogu přeloží onomatopoickým „Je taj a skon“?

Spasitel Duny je v tomto ohledu skutečným Mesiášem, který na svých bedrech odnáší tíži hříchů všech současných nakladatelství, jež bez rozdílu obsazují místa odpovědných redaktorů jen formálně nebo vůbec ne a překládat nechají každého, kdo rozezná yes od no. Jenže do ráje, potažmo na Parnas, nemáme ani o krůček blíž a jen sám Bůh ví, je-li aspoň šance se tam někdy dostat. Proti zvůli farizejů, či spíš chudých duchem, kteří - jak vidno - už pronikli do „kamenných domů“, totiž nemáme jinou obranu, než jejich výrobky nekupovat (což v tomto případě nejen doporučuji, ale výslovně k tomu nabádám pod hrozbou věčného zatracení) a skandovat svou vůli, co nejhlasitěji dovedeme - třeba prostřednictvím ankety, organizované jedním z mála poctivých redaktorů, bohužel už bývalým, který by tohle jistě nikdy nedopustil...