Interkom: Velký výlet Jihozápadem USA

Podzimní semestr mi nenechal mnoho času na zábavu, taxem se rozhodl si to vynahradit během vánočních prázdnin. Když jsem byl na jaře v Kalifornii, slyšel jsem hodně o Údolí smrti a dalších pouštních divech, které se nedají kvůlivá horku navštívit v létě. Teď jsem měl šanci. A když už jsem přemýšlel nad cestou autem do Kalifornie, nebylo důvodu nenavštívit další zajímavá místa po cestě. Vrhnul jsem se na průvodce Novým Mexikem, Arizonou, Kalifornií a Nevadou a výsledkem byl plán pro dvoutýdenní cestu.

Plán asi není to správné slovo, měl jsem hrubý obrys prvních osmi dnů a pak jsem prostě hodlal nějak dorazit domů. Pevným bodem bylo, že jsem chtěl být na Silvestra v Las Vegas, je tam jedna z nejznámějších oslav. Snažil jsem se vždycky pokrýt velké vzdálenosti během večera a strávit dny prohlížením zajímavostí. Největším problémem byl fakt, že většina atrakcí v USA má otevírací dobu 10-5, čili pokud jsem něco nestihl, musel jsem to buď vynechat a nebo kvůli tomu ztratit extra den. Ani věci přírodní nebyly lepší, díky zimě slunce začalo zapadat kolem 5:30. Přesto se mi nakonec nějak podařilo spotvořit rozumný plán.

A hned jsem jej i zkazil. Vyjel jsem o den později, než jsem plánoval, protože jsem dostal pozvání na večeři, které jsem nechtěl odmítnout. Bál jsem se, že bych musel vynechat San Diego, ale zachránilo mě něco, na co jsem ke své hanbě nepomyslel během plánování. Cestou na západ jsem dostal obden díky přechodu do nového časového pásma extra hodinu a ony dvě strategicky umístěné hodiny mi ušetřily den. Cestou zpět jsem je ztrácel, ale to už mi nevadilo. Tak tedy nasedejme a jedem.

Vzhledem k tomu, že střední Texas můžu prohlédnout kdykoliv, zcela jsem jej ignoroval a během prvního dne jsem hodlal dojet až na jeho západní konec, k městu El Paso. El Paso je vlastně na půl cestě z Austinu do Kalifornie, což jen potvrzuje, že Texas je velký stát. Ale aby zase nebyla taková nuda, chtěl jsem se zastavit v městečku Midland, kde má základnu Confederate Air Force. Plán vyletěl oknem v okamžiku, kdy jsem se vzbudil v devět místo v šest. Ta večeře den předtím se protáhla do ranních hodin a to moc nepomohlo. Hbitě jsem spočítal, že bych se do Midlandu dostal těsně před pátou, což je pozdě, viz výše. Jako cenu útěchy jsem se tedy rozhodl zastavit v Fredericksburgu kousek od Austinu.

Rodina německých přistěhovalců jménem Nimitz tam vlastnila hotýlek, který je teď přeměněn na velmi vkusné Museum Admirála Nimitze, jenž byl vrchním velitelem amerických sil v Pacifiku. Exhibice jej následuje životem a po Pearl Harbouru se promění v pěkné museum druhé světové v Pacifiku. Fotografie, artefakty z války, velmi se mi to líbilo. Hned vedle hotýlku byla Japonská zahrada míru, vytvořená Žaponci a „darovaná japonským lidem americkému“. Má láska pro černý humor mě nutí dodat, že dvě atomovky dokáží udělat divy pro dobré vychování. Fuj, to byl hnusný vtip. Stydím se.

Nejvíce mě ovšem zaujal přilehlý plácek, kde byla spousta bojové techniky z Pacifiku. Radost mi udělal Avenger, který byl ve velmi dobrém stavu a mohl jsem si jej prohlédnout zblízka. Velmi mě překvapila přítomnost plovákové stíhačky Kawanishi N1K1 Kyofu, pak tam také byl Wildcat a velmi poškozený Val. Tanků tam byla fůra, včetně nejpočetnějšího japonského tanku typu 95 Ha-Go a amerického M3 Start, který měl stále na předku díru po střele, která zmrzačila řidiče a vyřadila tank z boje. Další zajímavosti: plášť atomovky „Fat Man“ (tohle nebylo umístěno v Japonské zahradě míru, aby si někdo nemyslel :-)) a japonská miniponorka typu použitého neúspěšně v Pearl Harboru. Tady ji rozřízli na čtyři kusy a řezy zakryli plexisklem, takže se návštěvník mohl podívat dovnitř. Vtipný trik.

A to je vlastně všechno pro první den. Pak už jsem jen jel a jel a jel, tachometr se stal pojítkem s realitou a kazeťák ochranou před nudou. Když už jsem nic nenavštívil, snad bych se tu mohl stručně zmínit o tom, co mě čekalo zeměpisně. Západní třetina USA je pokryta Kordillerami. U Kanady se hlavní pásmo rozdělí na dvě větve. Ta západní se plazí coby řetěz vyšších i nižších pohoří podél pacifického pobřeží, na mnoha místech lezou kopce přímo z moře a tak je to velmi pěkné, hlavně v Kalifornii. Asi nejznámější částí Západních Kordiller je Sierra Nevada, ohromné hory se slavným Yosemitským národním parkem, obecně považovaným za nejkrásnější kus hor v USA. Český divák zná Sierru například z pěkného filmu High Sierra s Bogartem, dávali to kdysi v TV.

Východní řetěz Kordiller je znám coby Rockies (Skalisté hory) a byl jednou z největších překážek při pohybu Američanů na západ. Mezi Rockies a Západními Kordillerami je ohromná oblast plná plání, pohoří a pouští, tam jsem strávil většinu výletu. Prakticky jediným významnějším zdrojem vody v této oblasti je řeka Colorado, jejíž voda je rozparcelovaná mezi Kalifornii, Nevadu, Utah, Arizonu a Mexiko. Amíci se museli trochu uskrovnit, protože Mexikánům už skoro nic neteklo. Dalším zdrojem jsou jezera, která v oblasti zbyla po původním vnitrozemském moři. Mnoho z těchto jezer je dávno vyschlých a jen solné pláně ukazují, kde kdysi byly. Na jiných se pečlivě pracuje. Jedním z nejkrásnějších jezer v oblasti je Lake Mono, které leží přímo pod Sierra Nevadou. Zásobuje potrubím Los Angeles, za posledních 50 let jeho hladina klesla o 12 metrů.

Přitom celá oblast se nadále bouřlivě rozvíjí, např. okolí Phoenixu má jeden z největších růstů v USA, a nikdo neví, kde se za pár let vezme voda. Jak je v demokraciích obvyklé, nikdo s tím nic nedělá, protože z rozvoje jsou peníze a z omezování odběru vody se ztrácejí hlasy. Situace je podobná té s důchodovým zabezpečením, kdy je známo, že za nějakých padesát let systém určitě krachne, protože vysoký počet důchodců prostě výdělečné obyvatelstvo nebude schopno uživit. Opět, nikomu se do reformy systému nechce, protože z utahování opasků ubývají hlasy. Mnozí mladí Američané, se kterými jsem se bavil, počítají s tím, že až budou staří, vláda jim dá kulové (teď jim ovšem strhává z platu pro důchodce současné), a snaží se ulít prachy u soukromých důchodových společností. Jakpak to bude v Čechách? Nechme se překvapit, já už mám také účet u jedné americké důchodovky :-).

To jsem se zase zakecal, zpět k cestě. Jak jsem pokračoval na západ ke Kordillerám, cesta se zvedala výše a výše. Krajina se postupně měnila z kopcovité (okolí Austinu se říká „hill county“, okres kopců) v zajímavou krajinu, která prakticky vyplňuje celý střed Kordiller. Je to plochá země, ze které tu a tam čouhají hory, ale ne povlovně a přirozeně, nýbrž náhle. Je to asi jako byste vzali „normální“ hory a pak vyplnili údolí pískem do poloviny. Navíc většina hor nejsou příkré roztrhané štíty, ale spíše vypadají jako hromady štěrku - barvou, texturou i povlovnými tvary. Hlavním dojmem byl pocit nekonečné rozlohy.

A také sucha. Jak jsem se blížil k El Pasu, začala poušť Chihuahua (čti „čiuaua“). Většina jí leží v Mexiku, pouze okraje zasahují do Texasu a Nového Mexika. Je vysoce položená (El Paso je asi 1150m.n.m), relativně suchá a chladná. Pomáhá to tomu pocitu rozlehlosti, když kolem sebe vidíte pláně od obzoru k obzoru, ploché a porostlé žlutou trávou (teď v zimě) a čímsi nízkým, připomínajícím kříženec mezi zakrslým stromem a kaktusem. Jmenuje se to „century plant“. Z té pláně občas vylezou hory, kterým se cesta úspěšně vyhýbá, místa má dost.

Po 590 milích (950km) jsem se vyspal v „rest area“ před El Pasem. Tahle odpočinková místa jsou oblíbenými zastávkami na noc pro kamiony i obyčejné výletníky. Nabízejí záchodky a hlavně bezpečné parkování přes noc. Spaní v autě nebylo úplně pohodlné, hlavně kvůli zimě. Ačkoliv přes den obvykle pálilo slunce jako v Čechách v červenci, v noci teploty padaly k nule i níže. A to je pro dnešek dost povídání, atmosféra je snad navozena. Abych dodal trochu romantiky, doplním ještě, že během cesty jsem mohl obdivovat téměř dvě hodiny červánků tak krásných, že to vypadalo kýčovitě. Možná jsou tu takové častěji, možná jsou i pěknější západy slunce v Čechách, ale já nepamatuji, kdy jsem měl naposledy dvě hodiny k prosezení a čumění do nikam.

Tento den byl ve znamení El Pasa a problémů. Jak už jsem napsal, Rockies se táhnou od kanadských hranic skoro až k Mexiku. El Paso leží přesně tam, kde je to „skoro“, tedy na jednom z mála míst, kde se dá relativně pohodlně přejít na západ. Navíc je tu voda, El Paso je na břehu Rio Grande. Místo tedy bylo od nepaměti důležitou křižovatkou a jméno je určitě povědomé čtenářům kovbojek. Z dob Divokého Západu tady ale prakticky nic nezbylo.

Jedna věc zůstala stejná: El Paso vypadá jako typické špinavé, polorozpadlé mexické město pokryté prachem. Polorozpadlé tedy není, ale působí takovým dojmem. Architektura je současná, ale město přesto dokáže vypadat sešle, a to i přes snahu o opak od slunce a pěkných hor kolem. Moc nepomohou továrny a kamenolomy, kterých je tam opravdu hodně. Já jsem měl v plánu podívat se na Fort Bliss, jednu z nejvýznamnějších pevností na jihozápadě. První tam Amíci postavili hned po Mexické válce (1846-1848), kdy US Army naplácala Mexikánům a USA si přivlastnila Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko, Utah, Nevadu a kus Colorada. Amíci si tedy měli kde hrát a tím se hravě vysvětlí, proč se tehdy neúčastnili hry na kolonie spolu s evropskými velmocemi. Samozřejmě Američané věří, že jejich země nemohla mít kolonie, protože je to země demokracie a svobody. Tahle teorie nějak nedokáže vysvětlit, proč USA, když jí koncem století došly hračky na pevnině, začala zabírat ostrovy v Pacifiku a Karibském moři a účastnila se hry o Čínu.

Mapa i průvodce ukazovaly dvojí Fort Bliss, jednu „starou“ a pak novou. Samozřejmě jsem se vydal za starou a nastal první problém, nemohl jsem ji najít. Když už jsem našel příslušnou tabuli ukazující vlevo a zahnul jsem, skončil jsem v lomu. Nakonec jsem vybádal, že jsem měl zahnout asi 100m PŘED tabulí, z té vzdálenosti ji ani nebylo vidět. To mě příjemně naladilo a moc tomu nepomohlo, když jsem dojel na místo a ukázalo se, že jediné, co z „Old Fort Bliss“ zbylo, je jedna dřevěná budova, která byla navíc mezitím přestavěna.

I vydal jsem se do nové Fort Bliss, která je stále činná. Jak je v USA obvyklé, voják na bráně mě bez řečí pustil dál a já zamířil k Museu armádní protivzdušné obrany, viditelné zdály díky háječku několikastupňových protileteckých raket kolem. Museum bylo malé ale pěkné a já se hned cítil lépe. Pak jsem zajel k reprodukci originální Fort Bliss, kterou jako dar vojáčkům postavili vděční obyvatelé El Pasa kolem roku 1946. Rekonstrukce je relativně věrná, včetně vnitřního zařízení, a vypadá to velmi pěkně. Několik budov do obdélníka, budovy samotné natřeny na červeno a v dobovém stylu. Nejlepší vysvětlení tohoto stylu je asi následující: zavřete oči a představte si kovbojku z mexického pomezí. Teď zaostřete na baráček. Prostá krychle, tlusté zdi bez ozdob, plochá střecha nesena kůly, které vyčnívají z čelní a zadní stěny. Asi je to klišé, ale když jsem u té Fort Bliss stál na malé planině pokryté jen sem tam kaktusy a shora na mě pražilo slunce, jiné domy jsem si ani neuměl představit. Fort Bliss se mi tedy líbilo a já jsem radostně zamířil na západ.

Nejprve jsem se ale musel dostat na správnou dálnici. El Paso je pořád dopravním centrem, tři dálnice se tu sešly na jednom fleku a ještě se navrch pár ulic rozhodlo připojit ke hře. Nájezdy se kroutily v několika patrech a vytvořily strukturu, která by to klidně dotáhla do musea moderního umění. Samozřejmě jsem hned blbě zahnul kvůli tabuli, která se objevila na poslední chvíli, a musel začít znovu. Vjel jsem na dálnici, chci změnit pruh, abych z ní zase hned nevypadl, a škrknul jsem se s druhým autem. Jel jako blázen, byl schovaný za zatáčkou a tak jsem ho neviděl, najednou se mihnul kolem mně a už to bylo.

Jak je v USA zvykem, zastavili jsme, vyměnili si čísla řidičáků a pojistek, obhlédli škodu a bylo to. Měl jsem pokrčený přední blatník, blokovalo to dveře, takže se daly otevřít jen napůl. Maminka říkávala, že až přijdou zlé časy, tlustý budou mít z čeho přežít, ale já vždycky věděl, že je lepší být vychrtlíkem. Na téhle cestě se to opět vyplatilo. Byl jsem taky rád, že jsem si koupil pojistku, sedm dolarů denně, teď se to vyplatilo. Zavolal jsem půjčovně a oni mi řekli, že stačí nehodu nahlásit po návratu. Problémy jsem tedy neměl, ale stejně jsem byl naštvaný jak blázen. Jednak na tu pitomou nehodu, druhak na to, že jsem ztratil čas a plán byl v háji. Rychle jsem si spočítal, že musím onoho dne půl věcí vynechat, a v náladě nevyrovnané jsem vyjel z El Pasa do Nového Mexika.

Dlouho jsem se tam nezdržel, všechny zajímavé věci v Novém Mexiku jsou buď daleko na sever nebo vysoko v horách, kde to v zimě není nejlepší. Přejel jsem do Arizony a pokračoval směrem na Tucson. Kousek před ním je Pima a v ní letecké museum. Více než polovina vystavených letadel byly roury (tryskáče) a většina jich stála na prachové planině připékané sluncem. Byly tam prakticky všechny americké stroje, jak stíhačky tak bombardéry včetně obřích B-52, a taky nějaké MiGy. Než jsem tímhle pláckem prošel, byl jsem připečen. Palmy a modré hory tyčící se nedaleko doplňovaly atmosféru, můj první dojem z pouště byl docela silný.

Já se ovšem zajímám hlavně o druhou světovou a tady museum moc nevyniklo, vlastně tam byly jen B-26 Invader a P-63 Kingcobra. Před museem pak stál trup B-29 a také B-17G, do které jsem si mohl vlézt. Bohužel, většina jejího vnitřního vybavení chyběla, například z kulometů tam byla jen břišní věž. Nebyl jsem zklamán, bral jsem to jako předkrm. Když jsem odjížděl, uviděl jsem ohromný letecký hřbitov. Bohužel jsem se nedostal dovnitř. Byla to ohromná oplocená parcela plná letadel v různých stupních rozpadu, typy šly od malých civilních letadýlek přes velká dopravní letadla po vrtulníky a stihačky z vietnamského období.

Pokračoval jsem do Tucsonu a zároveň do Sonorské pouště. Tato poušť pokrývá jihozápadní čtvrtinu Arizony a prý je to poušť s nejbohatší vegetací a zvířenou v USA a zároveň ta nejnebezpečnější. Má nejvíce vodních srážek, díky čemuž tam roste spousta nízkých křovin a kaktusů. Mezi těmito kaktusy je slavný saguaro kaktus, který vypadá trochu jako člověk. Tlustý „stonek“ a přibližně v polovině se oddělují tlusté ruce směrem nahoru, určitě to znáte z kovbojek. Tento kaktus je státním symbolem Arizony a kupodivu je dost citlivý, jakmile trochu vyroste, nelze jej přesadit. Od narození mu to trvá kolem 75 let než vypustí první „ruku“. Jedním z nejkýčovatějších obrázků z Arizony je černá silueta saguaro proti rudému východu slunce, taky jsem si takovou fotku udělal :-).

Proč je ta poušť tak nebezpečná? Vody tam sice je dost pro rostliny, ale cestovatel z ní nic nemá. Křoviny znesnadňují pohyb a než se nebožák dostane k civilizaci, slunce jej vysuší. Každým rokem tak zahyne několik desítek lidí, většinou Mexikánů, kteří se snaží dostat ilegálně přes hranice. Je to jen pár dnů pěšky, ale i když si vezmou vody, kolik unesou, často to nestačí. Jinak pouště zabírají dvě třetiny Arizony a je to stát s největším počtem místních názvů obsahující slovo „hell“ - peklo. Arizona jich má 55, na druhém místě je Utah s 46. Když jsem se o tomhle zmínil jednomu známému, hbitě poznamenal, že to možná nesvědčí ani tak o hrozné krajině jako o tom, že Arizoňáci jsou srabi :-).

K večeru jsem se dostal do Tucsonu, který má také za sebou pohnutou střílecí historii. Jako obvykle, nic autentického po ní nezbylo. Já jsem zamířil k památce na dřívější dny, kdy tato oblast patřila Španělům a církev měla zlaté časy. Hned pod Tucsonem totiž stojí mise San Xavier del Bac, což je nejstarší funkční mise v USA (založena 1711). Jejím centrem je překrásný kostel, který je považován za nejzdobnější a nejrozkošnější kostel ve španělském stylu v USA. Vypadal opravdu pěkně a jeho bílé zdi krásně měnily barvu během dalšího hádherného západu slunce. Uvnitř se konala vánoční mše, takže jsem měl i nějakou tu vánoční atmosféru. Jedna zajímavost, pravá věž nebyla dokončena. Nikdo neví proč, nejvíce přijímané vysvětlení je, že prostě došly peníze.

Bohužel jsem se nedostal do dalších budov mise. Španělské mise vypadají jako kříženec pevnosti a kláštera. Ne náhodou, ke kostelu vždy patřila vojenská jednotka. Pánbíčkáři evidentně neměli iluze o své popularitě. V Novém Mexiku dokonce došlo k všobecnému povstání Indiánů, když je přestalo bavit pracovat na panském a být zavírán do vězení za úlitby místním bohům. Kněží byli zmasakrováni, vojáci a osídlenci, kteří přežili, utekli zpět do dnešního Mexika. Dlouhou dobu se pak bílí v oblasti neukázali. Nakonec přitáhli pod ochranou mocné armády a Indoše „zpacifikovali“, přesto to povstání nebylo nadarmo, Španělé už jim nezakazovali domorodé obřady.

Tohle je pro Amíky ten opravdový Štědrý den. Zatímco Češi a podobní pronárodi pětadvacátého odpočívají po předvánočním úklidu a snaží se strávit štědrovečerní večeři, v Severní Americe je to naopak první den volna, 24. prosince se normálně pracuje. Santa Klaus a jeho ODS-boys zapřaženi do saní rozvezou přes noc z 24. na 25. dárky, které jsou ráno nalezeny v punčoše. Protože Claus má chodit komínem, nevím, jak to dělají v domech bez krbu. Asi ušetří na dárcích :-). Většina obchodů a podobných záležitostí je pětadvacátého zavřena. Já se chtěl podívat do leteckého musea na předměstí Phoenixu jménem Mesa, jehož leták měl zavírací dny vypsány a Den Vánoční mezi nimi nebyl.

Phoenix leží v Sun Valley, Údolí slunce, které leží mezi horským pásem na hranici mezi Arizonou a Novým Mexikem a horským pásem na hranici mezi Arizonou a Kalifornií. Je to část Sonorské pouště a je to peklo. Skoro žádná voda, slunce jak blázen (Phoenix má v průměru 91 dní v roce, kdy teplota vyleze nad stovku, tj. 37.8 celsiů), a občas trčí z toho nadělení vysoká hora se sněhem nahoře, takže do Phoenixu přijíždějí v zimě jak milovníci zimních radovánek, tak lidé, kteří naopak utíkají od zimy za sluncem.

Jel jsem k Phoenixu, kaktusy kolem, pak jsem vjel do předměstí a nemohl jsem neobdivovat půvab těchto městeček. Všechny stromy, které tu rostou (mezi nimi hodně palem), přežívají jen díky zavodňování. Všechna zeleň tedy vypadá spořádaně a domy taktéž. Většina míst, kterými jsem projížděl, byla velmi pěkně vystavěna, domy sladěny se stromy, jejich styl s krajinou, a všechno působilo dojmem péče a snahy o pěkné místo k žití. Možná jsem měl jenom štěstí, že jsem nezapadl do špatné čtvrti, ale líbilo se mi to. Asi by bylo fér se zmínit, že mám slabost pro domky tropického stylu zářící bíle mezi palmami, takže za nestrannost svého úsudku neručím :-).

Přijel jsem na letiště v Mese a čekaly na mne dvě zprávy. Dobrá byla, že tam byla také základna Confederate Air Force, což mi průvodce zatajil. Špatná byla, že jak základna, tak Champlinovo museum stíhacích letadel byly přece jen zavřeny. Naštěstí jsem neztratil moc času, stejně bych přes Phoenix musel, takže jsem skočil do auta, zařval, protože se rozpálilo jako žehlička, než jsem došel k museu a zpět, a pokračoval na západ, do Kalifornie. Strávil jsem tam čtyři měsíce na jaře a bylo to jedno z nejhezčích období mého života, je to ráj na zemi.

Zatím to tak ale nevypadalo. Jel jsem Sonorskou pouští, slunce pálilo, já se rozhlížel a napadlo mne, kolik odvahy museli mít osadníci, kteří tudy šli pěšky za Kalifornským (nebo jiným) snem. Křoviny a kaktusy zpomalovaly jejich vozy, pohoří se jim stavěla do cesty, občas nějaká návštěva od Navajů, Apačů či Komančů, voda jen občas. V cíli je čekala divočina, ze které museli vydobít pole. Velká část amerického národa pochází z těchto lidí a já jsem si uvědomil, že se tím dá přinejmenším částečně vysvětlit mnohé rozdíly mezi nimi a Evropany.

Jak jsem tak jel, všiml jsem si náhle tabule „pozemek na prodej“. Špatný vtip, pomyslel jsem si, když jsem se rozhlédl po prachovité poušti prosté civilizace. A jak jsem se tak díval, uvědomil jsem si náhle, že se podél dálnice táhne plot. To mě zaujalo a jal jsem se jej sledovat. Plot se táhl a táhl, občas vjezdová branka, občas tabulka „na prodej“, po asi 40 kilometrech jsem začal přemítat, kdy to skončí. Vzpomněl jsem si na ten vtip, jak se Američan a Rus baví, jak dlouho jim trvá objet v autě farmu. Přiznám se, že jsem sledování plotu vzdal po asi 65km, pořád ještě nekončil. Cestou jsem jen občas zaznamenal, že plot je pořád podél cesty, až do nitra Kalifornie a pak cestou zpět až do Texasu. Musí to být tisíce kilometrů plotu, osmý div světa.

Blížil jsem se ke Kalifornii a hory kolem mne se zvedaly výše a výše, lezly k sobě, až se cesta musela začít prokousávat úbočími. Bylo to překrásné a pustil jsem si k tomu Atom Heart Mother a Echoes od Floydů. Pak hory zase trochu polevily, přišla hranice a s ní budka. Nikolivěk pohraničníci, ale kalifornská zemědělská policie tu hlídala, zda nepřevážíme nějaké ovoce do Kalifornie. Mají ohromný strach z nemocí, ovoce tvoří velkou část Kalifornské produkce. Z podobného důvodu není dovoleno přivážet jídlo do Kanady, u nich je to kvůli obilí. Měl jsem nějaké pomeranče, naštěstí měly nálepku „California grown“ a tak jsem je nemusel vyhodit (popř. sníst na místě). To když jsem letěl do Kanady, spořádal jsem na letišti skoro celou bábovku a málem jsem praskl.

A pak už jsem byl v zahradě boží, jen to tak nevypadalo. Z pouště Sonorské jsem přejel do puště Coloradské, která je položená níže než Sonora a je to jedna z nejsušších pouští v USA. Pokrývá velký kus jižní Kalifornie, hned na sever od ní je pro změnu poušť Mojavská. Ta pokrývá kus Kalifornie a taky leze do Arizony a Nevady. Leží výše a má více vody (i když méně než Sonora), takže je tam více rostlin. Nejslavnější mezi nimi je Joshua Tree (Jošuův strom), který tak pojmenovali mormoni, prý jim jeho větve připomínaly vztyčené ruce proroka. Asi ti mormoni byli v poušti nějakou dobu bez vody, než je tohle napadlo. Strom totiž vypadá, jako by se pokusil větvemi uplést vánočku a drobet se přitom zapletl.

Přesně na pomezí Coloradské a Mojavské pouště leží „Joshua Tree National Park“, národní park Jošuova stromu. Rozkládá se na území San Bernardinských hor. Nepředstavujte si štíty, poušť se prostě zvedne pár set metrů a na tom hrbu jsou spousty malých kopečků hustě vedle sebe. Přes tohle vede cesta severojižním směrem. Já tam vrazil od jihu, od Coloradské pouště, a bylo to úžasné. Autíno šplhalo do kopce a slunce na nás pražilo jako zjednané. Pak jsem se konečně dostal nahoru a drandil jsem si to klikatě mezi vršky, občas se rozestoupily a nabídly pohled na vyprahlou pláň, to vše řídce porostlé velmi vychrtle vypadajícími kaktusy a šedými křovisky.

Na několika místech byl podzemní zdroj vody a pár zajímavějších kaktusů zpestřilo cestu. Mezi nimi byl „cholla“, zvaný taky „medvídek cholla“. Ten má bodliny tak hustě, že to vypadá jako kožich. Jiný zajímavý kaktus je „ocotillo“. Je to několik tenkých kaktusů, skoro vypadajících jako stvoly, které lezou ze společného kořene. Vypadá to trochu jako veliký (2 metry) kořen vzhůru nohama.

Bavil jsem se náramně, jen mě mrzelo, že se neobjevil žádný zástupce pouštního života, před kterým mě varovaly průvodci (neživotní, tedy knihy, to abyste si nemysleli, že mám blbě y). Rád na svých cestách potkávám roztodivnou zvířenu, když jsem byl předtím v Kalifornii, viděl jsem kolibříka. Tady jsem doufal v chřestýše, štíra nebo alespoň nějakou odpornou ještěrku. Neviděl jsem ani ocásek.

Když jsem byl asi v polovině parku, dostal jsem se do Mojavské pouště a nastoupily Jošuovy stromy. Také hory se drobet změnily, začaly se objevovat balvany šílených tvarů, některé z nich ohromné velikosti. Tady jsem si během západu slunce udělal malý výlet na jeden vršek, bylo to moc krásné. Pak se ukázalo, že je přeci jen prosinec, jakmile zalezlo slunce, uhodila zima. Vlezl jsem zpět do teplého auta a vyjel z parku, bylo to absolutně úžasné. Vřele doporučuji, ovšem jen v zimě. A i tak se doporučuje vzít si s sebou nejméně čtyři litry vody.

To už se setmělo a já jsem rychle projel kolem Palm Springs, což je oáza uprostřed pouště přeměněná na ráj důchodců (bohatých) i mladých, kteří si to mohou dovolit. Fůra golfových hřišť a tip-top hotelů, samozřejmě palmy. O nic jsem tedy nepřišel, když jsem to neviděl. Uháněl jsem dále na jihozápad, kde na nejjižnějším cípu Kalifornie leží San Diego. V jeho středu leží levný hotýlek, na který jsem našel v cestovní brožuře lístek na slevu. Do města jsem dojel kolem devíti a byl jsem docela unaven, měl jsem problémy zaostřit na cedule. Naštěstí jsem je moc nepotřeboval, ne poprvé a jistě ne naposledy se mi vypaltila grafická pamět na mapy, která mi umožňuje se na mapu kouknout před výletem a pak už jenom podle ní jdu.

Hotel byl pěkný. Konečně jsem se vysprchoval a jak jsem tak čekal, až mi usne hlava, pustil jsem TV. K mé nevýslovné radosti jsem na MTV našel vánoční speciál Beavise a Butt-Heada, což je absolutně nepopsatelný kreslený seriál. Musí se to vidět v originále a ještě znát Ameriku. Je to nepředstavitelně idiotské a blbé, až je to srandovní, znám docela normální a vzdělané lidi, kteří to žerou. Já jsem B&B neviděl už od srpna a stýskalo se mi, takže jsem si letošní Vánoce opravdu pochvaloval. Nejprve ten pouštní park, teď Beavis and Butt-Head, co víc bych mohl chtít.

Začal jsem malou vycházkou po centru San Diega. Je to velmi pěkné, vůbec jsem se necítil jako v centru amerického velkoměsta. Mělo to takovou domáckou, téměř evropskou atmosféru, které pomohl kostel ve španělském stylu. Slunce svítilo a vily zářily na stráních kopců, v jejichž středu San Diego leží. Pak přišla desátá a já jsem odjel do Balboa parku hned vedle centra, což je velmi vkusný park plný koncertních hal, kulturních center a museí. Zamířil jsem rovnou do Aerospace Hall of Fame (Vzduchokosmická hala slávy :-)), kde mě očekávala rozsáhlá kolekce letadel. Zejména mě potěšily stíhačky z první světové, jako Fokker Dr.I, Albatros D.Va, Nieuport 17, Nieuport 28, S.E.5A a další. Většina byly repliky, ale jejich SPAD VII.e.1 je 95% původní, nejautentičtější letadlo z první světové na světě. Jako malou chuťovku měli originály medailí von Richthofena, Bishopa a Rickenbakera.

Druhá světová byla zastoupena originálním Zerem, dále tam byl Hellcat, Dauntless, P-40E, Spitfire a Messerschmidt Bf.109K-4. Tryskáče jsem jen proběhl. Centrální roli v museu hrála replika Lindbergova Ryanu, na kterém přeletěl Atlantik. Měla otevřené dveře, takže se dalo krásně vidět do kabiny. Měli tam také speciální místnost se stovkami modelů, většina v mém měřítku 1/72, a hodně mi to zvedlo sebevědomí. Já bych se mnohé z těch vystavených ani neodvážil ukázat kamarádům, natož strčit do musea. Jedna věc mě ale přece jen ohromila: neskutečně detailní model letadlové lodi USS Yorktown v 1/96, včetně příslušných letadel na palubě i v podpalubním hangáru. Konečně, jejich exposice vesmírného programu byla nejméně tak dobrá jako Starship Gallery v Houstonském Vesmírném středisku.

Ze San Diega jsem se vydal na sever, do Los Angeles. Cesta vedla shrzevá kopce porostlé palmami a jinými stromy, mezi kterými se krčily vily většinou světlých barev. Jak už jsem předznamenal, pacifické pobřeží Kalifornie je lemováno pásem vysokých kopců, které většinou trčí rovnou z moře. Občas je u moře ploché místo, kde začala města, ale většina z nich se už dávno rozprostřela i do přilehlých kopců. To platí i o San Diegu a Los Angeles. Od San Diega vede cesta po úbočí kopců hned vedle pobřeží, táhne se na sever až do San Jose u San Franciska. Je to občas docela obtížné řízení a cesta trvá asi dvakrát tak dlouho než po dálnici vedoucí rovnoběžně dále ve vnitrozemí, ale prý to stojí za to. Později jsem touhle cestou jel asi 30km a bylo to moc pěkné, srázy na straně jedné a oceán na straně druhé.

Zatím ale pořád jedu ze San Diega na sever, cesta příjemně ubíhá, povolená rychlost 75, všichni jedou obvyklých 85 (asi 120 a 135km/h). Sjíždíme tak dlouhým klesáním, když tu náhle vidím zpětným zrcátkem motocyklistu, jak se proplétá mezi auty. „Zase nějaký blázen,“ pomyslel jsem si a dále jsem si jej nevšímal. Motocyklista dojel na mou úroveň, zpomalil, aby si sladil rychlost, a pak na mě houknul houkačkou. On to byl policajt! Kouknu napravo, on na mě významně kouká a ukazuje na tachometr. Přikývl jsem, ubral plyn, takže mě všichni začali předjíždět, a polda zmizel vpředu. Proč si vybral mě, nechápu, ostatní jeli stejně rychle. To byl jediný případ, kdy policie projevila zájem o to, že se překračuje rychlost, jinak to ignorovali. Nepsaný zákon je, že se může „o deset“ (asi 15km/h).

Jedno z jižních předměstí Los Angeles je Chino, kde jsem se rozhodl strávit zbytek dne. Je tam totiž Planes of Fame Museum (Museum letadel slávy), které shromažďuje historická letadla a snaží se je uvést do letuschopného stavu. V současnosti mají asi 140 letadel, zhruba 30 z nich je letuschopných a účastní se leteckých dnů po celých Státech. Jejich A6M5 Zero a Boeing P-26 jsou jediné letuschopné originální exempláře na světě.

Heinkel He.162A-1, Messerschmidt Me.163B, Messerschmidt Me.262A-1a, F6F-5 Hellcat, A6M5 Zeke 52, J2M3 Raiden (jediný přeživší na světě, nedávno jsem koupil model a tak jsem si s chutí prohlédl originál), J8M1 Shusui, P-39Q Airacobra, P-38J Lightning, P-40N Warhawk, P-47D Thunderbolt (razorback), P-51D Mustang, F4U-1 Corsair, SBD-5 Dauntless, TBM-3 Avenger, B-17G Flying Fortress, B-25J Mitchell, B-26 Invader.

V jednom hangáru tam zrovna restaurovali Val a Spitfire PR.XIX do letuschopného stavu. Samozřejmě jsem je ukecal, ať mě pustí dovnitř. Hned vedle byl oplocený plácek s hromadou šrotu. Dalo mi hodně práce poznat, že to kdysi byla Airacobra. Jeden chlápek se tou hromadou probíral, hledal nepoškozené části, které by mohli použít pro jejich restaurovanou Airacobru. Nemyslím, že toho mnoho našel. Prý to dovezli odněkud od Murmanska. Po pádu komunismu se bývalý SSSR stal rájem fandů na letadla, spousta se jich tam povaluje zamrzlá na severu v relativně dobrém stavu, od vzácných německých stojů po americké stíhačky, kterých tam bylo dost dodáno.

Vedle restauračního hangáru byla místnost s dalšími modely, mnohé ještě horší než ty v San Diegu. Já jsem vlastně docela dobrý modelář. Nakonec jsem zašel do odděleného komplexu, kde měli tryskáče a závodní letouny. Potěšila replika Bellu X-1A a Spitfire S.6. Obzvláště mě šokoval F-104 Starfighter. Věděl jsem, že měl extrémně malá křídla, ale opravdu to na mě dolehlo, až když jsem stál vedle toho obrovského nadzvukáče, jehož křídla byla asi jako dva kuchyňské stoly. Jako bombónek tam také měli malou expozici kosmického programu.

Museum bylo skvělé a pere se o prvenství mezi leteckými exposicemi, které jsem zatím viděl. Mezitím se poprvé od začátku cesty začalo škaredit počasí, ale moc mi to nevadilo, protože příští den jsem hodlal strávit v museích. Chtěl jsem přespat poblíž v Malibu na sever od L.A. (ať jsem ráno kousek od musea) a tak mi nezbylo, než se ponořit do nechvalně známé Los Angeleské dopravy.

Byl to blázinec. Los Angeles samotné je naprosto nepřitažlivé město, podle jednoho průvodce zabírají asi 30% rozlohy města dálnice. Vetšina dálnic má pět a více pruhů v jednom směru, dokonce i normální městské ulice (s chodníky, semafory atd) mají mnohdy čtyři i pět pruhů v jednom směru. Dojmu moc nepomůže živelný způsob, jakým se dálnice chovají. Normálně se k dálnici připojíte pruhem zprava a ten pruh zase časem odleze. Pokud chcete na dálnici zůstat, prostě poodjedete doleva a je to v pohodě.

To ovšem nesmíte být v Los Angeles. Tady se k dálnicím něco napojuje či odpojuje v jednom kuse a to zprava i zleva, občas se oddělí dva až tři pruhy. Pokud chcete zůstat, musíte stále měnit pruhy doleva, jak trochu zaspíte, jste náhle na pravém okraji a jedete jinam. Měnit pruhy ve špičce není žádná radost. Hustota přípojek a odpojek navíc způsobuje, že orientační tabule lítají ještě častěji než reklamy, pořád na vás někdo řve, že jste v blbém pruhu. Jednou jsem takhle nejprve změnil dvakrát doleva, pak dvakrát doprava, a než jsem zase stačil odjet doleva, byl jsem v háji. Přesněji řečeno v hodně špatné čtvrti.

Věděl jsem, že bych se z toho místa měl zkratkou dostat k cíli, ale cesta, kterou jsem zkusil, byla po pár kilometrech slepá. Požádat o pomoc? Rozhlédl jsem se. Spoluobčané tmavé pleti a chatrného oblečení se ploužili ulicemi, osvícenými jen občas lampami. Vymlácená okna zakrytá deskami, žádný obchod v dohlednu. Za takových okolností se nedoporučuje ani zastavit a stáhnout okýnko, otázka na cestu může být signálem k nemilým překvapením. Já jsem měl zatím štěstí a přežil jsem pěší túry špatnými čtvrtěmi všech měst, kde jsem v Americe žil, ale teď jsem se na experimenty necítil. Raději jsem se vrátil zpět na dálnici a nakonec nějak dojel do Malibu.

Tam jsem zajel na pláž a zase si jednou sáhl na Pacifik. Chybělo mi to. Pláž, palmy, vůně moře, příslib bohatství linoucí se z nedalekých vil, nekonečné prázdniny. California Dream, zaplacený obvykle pracovní dobou deset hodin denně. Myslím, že to stojí za to. Za chvíli se ztratily i poslední červánky, pěna příboje se stříbřitě leskla pod měsícem a byl čas se vyspat. Žádná „rest area“ v okolí Los Angeles není a kalifornský zákon zakazuje noční parkování u cest (obojí záměrné, hotely si musí vydělat), taxem z Malibu odbočil do hor a přespal v kempu nahoře. Doufal jsem v báječný výhled na ranní Pacifik.

Vzbudil jsem se do deště a toho dne jsem se jej již nezbavil. Doufal jsem, že se mi podaří projít za jeden den dvě umělecká musea, tak jsem nechtěl ztrácet čas a přesně v deset stál u brány J. Paul Gettyho Musea. Getty byl bohatec, který sbíral evropské umění a rozhodl se o ně podělit s lidem. Nechal si tedy pro svou sbírku vybudovat v kopcích nad Pacifikem kopii římské vily jménem Villa dei Papiri, kterou zničil výbuch Vesuvu. Vstup je zdarma, ovšem nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo.

Pán na bráně mi oznámil, že mají málo parkovacích míst a je třeba se objednat, čekací list měl délku 160 lidí. „Já už zaparkoval jinde,“ povídám. On na to, že „walk-ins“ nejsou povoleny, tj. není možno tam jen tak přijít. To mě šokovalo, průměrný Američan chodí akorát tak od gauče na záchod a k autu a tady mají pro chodce speciální pravidlo, které navíc nedává smysl. „Co mám dělat?“ ptám se. Řešení bylo Kocourkovské, zašel jsem zpět k pobřeží, kde jsem v hotelu Chart House zaplatil čtyři doláre za autobus, který mě odvezl zpět do Musea. A ten autobus prý nepatří k museu, tj. nemají z toho žádné peníze. Nevím, nevím, ale co, viděl už jsem v Américe šílenější věci.

Pak už jsem vlítl do musea a rázem zapomněl na všechny nesmysly. Byla to opravdu římská vila se vším všudy: zahrady, sochy, fontánky, mosaiky, v místnostech se skrývaly poklady. Začalo to v přízemí Řeky, Římany, Egyptem z attického období a podobnými kulturami. Vázy, sochy, šperky, bylo to úžasné. Vše bylo pěkně vysvětleno, dokonce i řecké mýty, aby návštěvník pochopil výjevy na amforách a talířích.

V prvním patře přišla pozdější Evropa. Hlavně malba, od středověkých oltářních panelů po renesanci, včetně Rembrandta a Tiziána. Hodně z obrazů jsem znal z té skvělé série Dějiny umění, ale originály jsou mnohem větší a rozdíl v působivosti je ohromující. Kromě obrazů se také vystavují středověké rukopisy otevřené na stránkách s obzvláště vyvedenými ilustracemi, sochy, porcelán a další dekorativní objekty. Ohromily mě řezby, jedna dřevořezba obsahovala miniaturní rostliny a ptáky vyvedené do posledního detailu, včetně peří.

Bylo to naprosto úžasné a strávil jsem v museu několik hodin, mnohem více, než jsem čekal. Nelenil jsem tedy a uháněl k Los Angeles. Na jeho severním konci leží v kopcích Hollywood a kousek od něj je Los Angeles County Museum of Arts, Museum umění Los Angelského obvodu (LACMA). Leží hned vedle dalších tří museí na Wilshire Boulevard, což je hlavní ulice Los Angeles táhnoucí se přes celé velkoměsto a soustřeďující velkou část kulturního života. Já vletěl na Wilshire od severu a za chvíli už byla „Museum Mile“ inzerována velkými tabulemi podél bulváru. LACMA bylo ještě větší, než jsem čekal, byly asi dvě hodiny a já už viděl, jak to nestíhám. Došel jsem ke vchodu a co nevidím: „V pátek zavíráme až v devět.“ Rychle jsem odpočítal dny zpět (hned na začátku cestu jsem ztratil ponětí o datu) a on byl pátek. Somebody up there likes me. Měli by to napsat do průvodců, určitě by to pomohlo mnoho lidem (třeba mi).

Náhle jsem měl fůru času, tak jsem nejprve zašel na oběd do Japonské vývařovny na sukiyaki hovězí (skvělé) a pak do Museum of Miniatures (museum miniatur) hned naproti LACMA. Bylo to rozlohou malé museum, ale díky druhu exponátů toho ukázalo hodně. Bylo to úžasné, nebojím se to srovnat se všemi Řeky a Rembrandty a Monety, které jsem viděl u Gettyho a v LACMA. Pro začátek, je tam sbírka figurín znázorňujících šlechtu francouzskou a anglickou z doby okolo Francouzské revoluce, včetně významných milenek francouzských králů. Také tam měli posledních pět generací ruských carů. Všechny figuríny byly asi 20cm vysoké, velmi dobře udělané, včetně zdobných šatů.

V jiné místnosti měli superpropracované modely letadel (moje sebedůvěra vzala za své), lodí a aut. Pak tam také byly různé scenérie (rybářská vesnice, jižanský dům z dob otroctví) v měřítku, které dělalo lidi asi 10 cm vysoké. Mě obzvláště zaujaly dvě. Jedna byla z Divokého Západu. Typické město, tj. prachová cesta s pár domy kolem včetně baru a bordelu, na jehož balkóně stály „dámy“ ve velmi vyzývavých šatech. Na ulici se stříleli kovboji, za městem zlatokop rýžoval zlato. Pak byl kus pouště a Indiánská vesnice. Velmi pěkné.

Nejpropracovanější bylo dioráma představující venkovskou krajinu z přelomu století. Pár domů, cesta, auta, řeka s loďkou. Ovšem to hlavní, bylo to znázorněno během bouřky. Dioráma stálo v tmavém koutě s patřičnými zvukovými a světelnými efekty, ale to by nic nepomohlo, kdyby povrch nebyl upraven nějakým mne neznámým způsobem, takže to opravdu vypadalo jako za deště. Dojem byl tak silný, že jsem měl tisíc chutí se uvelebit s dýmkou, lahvinkou vínka a oblíbenou knihou u krbu, což ostatně jeden gentleman zrovna dělal v jednom z domů v diorámatu.

Tím se dostávám k tomu, co se mi líbilo nejvíce. Měli tam snad přes sto místností, propracovaných do nejmenších podrobností. Měřítko podobné (člověk cca 10cm vysoký) a jedna stěna byla z plexi, aby šlo vidět dovnitř. Náměty byly velmi rozmanité, od římské vily přes klášter přes benátskou restauraci z minulého století po holičství. Detaily byly nepředstavitelné. V restauraci měli kompletní sadu kuchyňského náčiní, vešla by se na dlaň. Na servírování měli servis z porcelánu, talíře o velikosti nehtu na malíčku byly po okraji zdobené květinovým motivem (ještě že dobře vidím na blízko). Úžasné byly barokní místnosti, neuvěřitelně přezdobené.

Tohle všechno vyvrcholilo v modelech tří paláců: Chateau de Fontainbleu, Hampton Court palace a dóžecí palác z Benátek. Tyto měly přední stěnu a boky pečlivě znázorněny a zadní stěna byla opět ze skla. Paláce byly zrekonstruovány do podoby, jak vypadaly v době své slávy (např. nábytek dnes viděný v opravdickém Chateau není originální, ten původní je roztroušen po museích). Všechny místnosti byly pečlivě udělány, od luxusních hal po místnosti služebnictva. Bohatství detailů bylo nepředstavitelné. Hudební nástroje, svícny, lustry, dokonce malby na stropech a zdech. Rovněž umělecká díla byla pěkně předvedena, v jednom z paláců dokonce visel na zdi obrázek, jehož originál jsem viděl o pár hodin dříve v Gettyho museu.

Bylo to absolutně úžasné a já litoval, že tam nebylo dovoleno fotit. Na druhou stranu, fotky by moc nepomohly, v suvenýrech měli pár obrázků oněch místností a vypadalo to jako fotky opravdické věci, rozměr se zcela ztratil díky propracovanosti modelů. Krátce, pokud zavítáte do L.A., rozhodně doporučuji.

A pak už byl čas navštívit LACMA. Jako předkrm jsem navštívil jejich Pavilón japonského umění. Soustřeďoval se hlavně na malby tuší, což se mi velice líbilo. Pár jednoduchých čar a jak působivý výjev se z toho dá udělat. Expozice byla velmi pěkně připravena a popsána. Měli tam také barevné dřevotisky, vázy, sochy a jiné věci.

Odtud jsem zašel na dvě dočasné výstavy. Jedna byla profil prací Chagalla. Co jsem od něj viděl předtím se mi moc nelíbilo a byl jsem potěšen, že jsem konsistentní, tato přehlídka mě také nenadchla. Zato druhá putovní výstava bylo něco úžasného. Šlo o sbírku rodiny Shumei, 155 předmětů z let 2500BC po 1500AD, pocházejících ze starého Egypta, Iránu, Řecka a Říma, Afganistánu a Číny. Bylo to moc pěkné.

Poté jsem se vrhnul na hlavní expozici musea, zabírající tři velké budovy. Nejprve jsem zůstal u exotického a prohlédl jsem si jejich oddělení staré Číny a Korei, což pěkně doplnilo věci od Shumei. Rovněž předměty (hlavně sošky) z před-kolumbovské Ameriky byly velmi zajímavé. Zato novější Amerikou jsem jen prolétl, byl to většinou nábytek a nádobí z posledních tří století.

Jedním z největších zážitků pro mne byla jejich sbírka umění staré Indie a přilehlá exposice z islámského světa. Indové se hlavně vytáhli sochami. Většina představovala bohy různých tvarů i patvarů, nechyběly ani tři sochy bohyně Kálí, která vyžadovala lidské oběti. Vypadaly neméně hrůzně než v Indiana Jones filmu. Mnohé sochy představovaly páry v pozicích, které by určitě školní rada neschválila pro učebnice umění či dějepisu, možná tak pro biologii osmé třídy. Z islámského umění se mi nejvíce líbila rozsáhlá sbírka iluminovaných rukopisů.

Pak jsem se vrhl na naši kulturu. Začal jsem u kořenů, to jest u Eypťanů, Asyřanů a podobné havěti. Ani zde museum nelenilo a vytáhlo se, mimo jiné je k vidění egyptský sarkofág, ohromné kamenné reliefy z paláce Asyrského krále a hliněné tabulky z Mezopotámie. Byly u nich překlady, většinou šlo o dluhopisy a obchodní transakce. Rovněž staří Řekové a Římani byli velmi dobře zastoupeni amforami, sochami a dalšími předměty. Pak expozice pokračovala středověkým uměním, renesancí a tak dále, až po devatenácté století.

Zde jsem vybočil z toku času. Měl jsem nashromážděnu spoustu krásy a tak jsem se cítil dostatečně silný k prohlídce moderního „umění“. Bylo to asi tak hrozné, jak jsem čekal, líbily se mi snad jen dvě nebo tři věci. Já nevím, černý čtverec uprostřed bílého plátna mě prostě nevzruší. Utvrdil jsem se v dojmu, že jakmile vás nějaký kritik podpoří, můžete vydávat za moderní umění cokoliv. Co říkáte třeba na tohle: osm kuchyňských nožů v řadě, připevněných na tyče, ty jsou pak připojeny na klikovou hřídel poháněnou motorem, takže ty nože jdou střídavě nahoru a dolů. Co jsem slyšel z uměleckého zákulisí do tohoto přesně zapadá, všechno je to business a reklama.

Krátká (a přesto příliš dlouhá) návštěva u expresionistů mi jen dodala a tak jsem byl opravdu rád, že jsem si to nejlepší nechal na rozloučenou. Nejprve jsem zašel na další speciální expozici zvanou Ruce Rodinovy. Jde o soukromou sbírku nějakého boháče, který je blázen do Rodina. Rodin byl zase blázen do rukou a vytvořil mnoho soch, u kterých ruce hrají významnou roli, občas dokonce modelil jen ruce samotné. Bylo to moc pěkné a občerstven vydal jsem se do oddělení impressionistů. Dle mého skromného názoru jsou impresionisté vyvrcholením evropského malířství, pak už to šlo jen z kopce. V LACMA mají spoustu Monetů a Renoirů a dalších, strávil jsem tam pěkně dlouhou dobu. Byl to opravdový balzám na duši a jak se tak blížila devátá, odcházel jsem zcela spokojen.

Součástí pátků v LACMA je živá hudba, a protože do deváté zbývala půlhodinka a já byl po celodenním chození drobet unaven, šel jsem si sednout do jejich koncertní haly. Toho dne tam byl jazzový kvartet a bylo to velmi pěkné zakončení celého dne. Odjel jsem do Hollywoodu a přespal jsem v jednom velmi levném hotelu.