Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Především: V Pohyblivých obrázcích se toto spojení opravdu vyskytuje, a to na s. 247 a znovu dvakrát na s. 249, navíc vmíseno mezi normální „občanská válka“, takže je nutno zavrhnout i dost nepravděpodobnou hypotézu, že bylo použito s rozmyslem na základě nějaké speciální, byť sotva představitelné argumentace. Leč popořádku: Viktor Janiš je sice inteligentní, sečtělý a sympatický člověk, ale marná sláva, Martin Klíma má pravdu - jeho práce se na něm podepsala. Viktorova profesionální deformace se projevuje kromě víry, že hodnotit při recenzi knihy i překlad nemá právo nikdo bez minimálně čtyř semestrů translatologie, mj. i přesvědčením o absolutní neposkvrněné dokonalosti překladů Jana Kantůrka. Hlavní teze jeho článku je: Kantůrek nedělá chyby, a pokud náhodou ano, tak jsou to výjimečné drobnůstky, jakým se nevyhnou ani ti nejlepší překladatelé, a upozorňovat na ně je s ohledem na celkovou Kantůrkovu perfekci nesmyslné, malicherné, ba nemístné.

       Nemohu než nesouhlasit. A nejde jen o můj jiný názor na to, zda věcné upozornění na chybu může kdy být ke škodě, ale hlavně o to, že můj dojem ze zpracování Zeměplochy se poněkud liší od obrazu spanilého úbělu „úlitby na oltáři češtiny“, který nanejvýš jednou za 3052 stránek pokazí pythonovský „maličký fuflíček“. Chcete-li, vezměte si Pohyblivé obrázky a listujte se mnou.

       Začnu lehčím kalibrem, za který nepochybně není zodpovědný ani tak Jan Kantůrek, jako spíš jazyková a technická redakce (které v tiráži nejsou jmenovány, takže podle známého magického pravidla jako by ani neexistovaly): Na s. 10 se vyjímá věta „Kdybychom řekli, že Dákinu Ribobemu přeběhl po tváři záchvěv paniky, protože jeho tvář se v tom okamžiku nacházela o několik metrů dál a nesla křečovitý úsměv, který jako by naznačoval, že konečně pochopila pointu celého vtipu.“ Ano, právě tak a ani o slůvko, natož větu hlavní, víc. Když už jsme u výpadků: na s. 62 stojí „co nejskroměji“, 117 „tajemsví“, 131 „nakládala sním po svém“, 142 „mě se líbí“, 195 „zakáznej“, 239 „vyslechntý“, na s. 173 dole chybí tečka, 327 nahoře uvozovka, 351 dole otazník, 358 uprostřed čárka před koncem přímé a 179 nahoře polopřímé řeči. Záměnky: 126 „chtějí se cítil“, 257 „s“ místo spojky „a“ (a tamtéž nahoře je před čárkou mezera), 31 je z Woodu Vood a 111 z Gaspody Gospoda. Pokud jde o čárky přebývající, nebudu vás obtěžovat citacemi celých vět, ale rád každému zájemci ukážu příslušná místa na s. 9 dole, 38 uprostřed, 45 nahoře a dole, 62 nahoře, 163 nahoře, 200 nahoře, 202 uprostřed, 313 nahoře a 317 dole.

       Ale k podstatnějším věcem: Dokonce i Viktor byl nucen připustit, že věta „A kvůli tomuhle minu oběd?“ (94) není nejšťastnější, ani nemluvě o „Nové domy, nové ulice, nová sousedství [kurzíva TP], to vše se objevovalo doslova přes noc“ (105; v tomto použití anglické neighbourhood koresponduje spíš s českým čtvrť). Už větší duchové než já vyjádřili své výhrady proti nečeskému spojování la „poradce v oblasti vyhazování-lidí-jejichž-obličej-se-panu-Kolíkovi-nelíbí“ (242, analogie v. t. 309, 348, 225; schválně zkuste, kolik vtipnosti by příslušná místa asi tak ztratila nahrazením pomlček mezerami, eventuálně ještě uzavřením celku do uvozovek) nebo nadbytečným přivlastňovacím zájmenům: „Ještě na své cestě dolů Věc bojovala“ (377). I větě „Vidíte, co si myslím?“ (341, evidentně you see what I mean?) by odstranění „si“ prospělo. Příliš poplatná angličtině se mi zdá vazba „To nebylo, jako kdyby byl chytrý troll“ (185), resp. „To není, jako kdybychom měli aspoň trochu slušný zisk“ (189). Stejně tak „mysli se v duchu pokoušely položit mentální prst na to, co je znepokojovalo“ (31); domnívám se, že „mentální“ je příliš doslovný překlad, „v duchu“ je rozumné řešení, ovšem pak není důvod pleonasmicky ponechávast i původní adjektivum. Viktor nám už vysvětlil, jak je to s využíváním nespisovnosti v přímé řeči; teď ho čeká těžší problém zdůvodnit, proč i do autorského popisu proniká nejspodnější vrstva hovorové gramatiky „kus břehu se sesulo“ (!!!; 59) a „uvnitř bylo tma“ (372, tamtéž najdeme i další častý nešvar ztotožňování šroubovice se spirálou). Ustálená česká transkripce himalájského skotu je s „j“, takže ne „yačí pudink“ (14); „pseudopódium“ (375) by se mělo psát krátce, když už nepoužijeme hezkého českého „panožka“. Divně mi zní i že cukr a sůl mají „totéž zrnění“... (221; abych nekritizoval nekonstruktivně, co takhle zrnitost, eventuálně struktura, velikost krystalků nebo cokoli jiného?)

       Zvláštní kategorii tvoří ty lapsy, které opravdu mohou potkat všechny překladatele díky chvilce nepozornosti a daly by se snadno napravit. Ukázkovým příkladem je vyšinutí z vazby (či jak to označit) na s. 396: „Objeví se nějaký divoký nápad a odněkud povstane zlatý muž, Oswald, nebo jak se jmenuje. Aby ji kontroloval, nebo co.“ V humoristické knize ovšem chybějící slůvko může pěkně nabourat gag: „Není správné, abys byl s dámou v jejím budoáru. - Nejsem sám, ona je tady se mnou. - V tom je právě ta potíž.“ (223). Podobně 354: „Vypadá to hůř, než si dokážeš představit! - Já si dokážu představit pěkně hnusné věci! - Proto jsem řekl horší!“ (opět kurzíva TP).

       Jak jsem se dozvěděl na jedné besedě, na rozdíl od ostatních hrdinů zůstal Thomas Silverfish nepřeložen, jelikož Janu Kantůrkovi se zdálo, že k filmům anglická jména patří. Budiž, do tvůrčích metod mu mluvit nehodlám, i když bych to víc chápal, kdyby šlo o jméno jako Orson Wélis nebo tak něco. Nicméně tento přístup není důsledný; studio United Alchymists (úpravu anglického „e“ na „y“ chválím) se střídavě vyskytuje i přeloženo jako Spojení alchymisté (např. 195), tamtéž narazíme na Studio borových lesů (Pinewood Studios je tuším jakýsi britský Barrandov) a něco zřejmě bude znamenat i Společnost plovoucí měchýř (floating bladder). Zrovna tady by byla improvizace na místě. Také by mě zajímalo, kolik z českých čtenářů, jimž se (prý) musejí vysvětlovat i naprosté samozřejmosti, bez dobrodiní vysvětlivky pochopí, že scéna s mužem ve lví kůži, účinkujícím ve filmu o mágovi, který neumí kouzlit (195), je narážkou na Čaroděje ze země Oz (tady se mnou Viktor nesouhlasí a odmítá připustit, že by „sick toad“ mohlo mít cokoli společného s „brick road“). Pokud se mi podařilo ověřit, píseň trpaslíků ze Sněhurky začíná „Hej hou, hej hou“ a ne „Hou a hou“ (108). Konečně je tu problém s opakovaným výrazem „Hollywood dreams, dreams for everyone“, který se dvouznačností blíží oblíbenému oříšku Michala Bronce „It is not dead, what can forever lie“ (mimochodem, v Pohyblivých obrázcích je tato věta citována), ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že jako poslední věta románu by dávalo více smyslu „Hollywood sní“ a ne „Hollywoodské sny“. Jsme-li už u dvojsmyslů - zdá se mi to, nebo je titul ankh-morporkské písně „Posloužíme vládou, i ve velkém“ (348) založen na tom, že první dvě slova lze v angličtině chápat jako „Sloužíme vládě“? Rovněž vtip s „briliantním úsměvem“ (167) v češtině, obávám se, míjí cíl. A nebylo by lépe ve větě „Legrační, že se ptáte zrovna na tohle“ (272) přeložit funny jako „zvláštní“?

       Pokud jde o nechvalně proslulé poznámky, tentokrát je poměr 23:5 pro Pratchetta a ty Kantůrkovy jsou díkybohu věcnější, i když ptáci mynahové (196) by se možná dali přeložit prostě jako špačci. Nepříliš vtipná mi přijde poznámka s „mágorlíkem“ na s. 37, ale to je záležitost osobního vkusu; mně spíše konvenuje slovní hříčka o kousek dál „To není společenská místnost, ale společenská nemístnost!“, bližší i původnímu „uncommon room“. (A vůbec jsem nepochopil - ovšem to už s Kantůrkovým překladem nesouvisí - s. 171, kde po větě „V sítinách u pomalé, kalné řeky neodbytně kuňkaly volské žáby.“ následuje autorova poznámka „Z dokončovací výroby však už byly staženy.“, Originální výraz je „bullfrogs“ a „they were edited out of the final production“, ale to není o nic jasnější. Vidí někdo ze čtenářů, v čem měla být podstata vtipu?)

       Jak shrnout? Vlastně opravdu jde o pouhé drobnosti, i když v nepříjemně hojném množství; a nepochybně jsou především výsledkem spěchu - spěchu na to vydat ročně čtyři tlusté knížky, respektive napřekládat ještě o dost víc. Daly by se snadno opravit v době ne o moc delší, než jakou by zabraly korektury chyb typografických. Ale můžeme to chtít od nakladatelství, které věnuje čas takové pochybné publicistice, jako je „příručka o sektách“ Richarda Škvařila Had leze z víry, kde se praví nejen, že „nebezpečí nehrozí z buddhismu samého, nýbrž z ohrožení psychiky těch lidí, kteří se jej v našem západním světě snaží přijímat navzdory zdejší tisícileté kultuře, tvarované mnohem realističtějším křesťanstvím“, ale také, že časopis Nemesis, zabývající se „dračími hrami“ a dělající „reklamu na knihy TOHO, jenž hru řídí“, je hnízdem satanistů a že posledním výhonkem hnutí punk vzniklého v Anglii je kyberpunk, jehož vyznavači „tráví své dny jako součást počítačové sítě, jíž se začnou cítit“ a až v ní „své já úplně rozptýlí“, „budou jejich případy řešit v ústavech pro duševně choré“? (Mohli by to mít ve vaší obvodní knihovně v poličce náboženství, zkuste to - najdete tam též mnoho fascinujících odhalení o ekologických hnutích, feminismu, vraždění pod vlivem heavy metalu a o tom, jak islám podporuje fatalismus a terorismus).

       Jana Kantůrka si vážím jak pro jeho dílo, tak za to, že upozornil širší veřejnost na existenci a význam překladatelské profese. Cenu Akademie mu přeji. Její vlastnictví však není zárukou neomylnosti; a existují u nás překladatelé, ač ne tolik obdivovaní masami, kteří ji zaslouží neméně. (Tolik lobbing pro letošek.)

       Závěrem svého článku (ho ho, Davide, na takovýhle začátek věty prostě nemáš) bych se chtěl Viktora Janiše zeptat, proč považuje kritiku, jež „prospěje kritikusovi samotnému, který si jí namasíruje své ego“, za „hubený výsledek“. Uvažme jen, na kolik by naši společnost přišlo, kdyby musela můj případ řešit v ústavu pro duševně choré.