Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Před pár lety jsem četl sci-fi román Clive Cusslera: Raise the Titanic! Vzpomněl jsem si na něj při četbě článku Habbalit, anebo kolem Texasu a zpět v Interkomu 1/1997. Román vyšel v roce 1976 a kromě dobře napsaného příběhu s napínavou zápletkou a překvapujícím řešením uplatnil jeho autor ke konci překvapivě naivní fabulaci: Titanic je nejenom nalezen, ale i vyzvednut, neporušen do té míry, že hlavní hrdinové knihy, zamilovaný pár, mohou v jeho luxusní první třídě strávit svatební noc na neméně luxusním, byť poněkud provlhlém, lůžku!

       Tato scéna mi přišla na mysl, když jsem minulou sobotu v televizi shlédl film z dokumentárního cyklu National Geographic Society nazvaný Tajemství Titaniku. Šlo o dokumentární snímek podmořského archeologa Ballarda, který skutečný vrak Titanicu nalezl v roce 1985 – rozlomený, zrezivělý a zničený podmořskými organismy.

       Ve vyprávění o texaském putování a zajímavostech napsal jeho autor o podobném dokumentu nazvaném Titanica, že „musím případnému zájemci ... doporučit, ať si raději přečte Ballardovu knihu...“. Podobně jako autor článku jsem navštívil nejen Houston, bitevní loď Texas, kosmické středisko NASA, Galveston a jiné atrakce Texasu, ale shlédl jsem i film Titanica, natočený oslnivou technikou IMAX. Musím se přiznat, že z filmu jsem měl zcela opačné dojmy a nyní, když jej mohu srovnat s filmem NGS, jsem tím více přesvědčen, že to je pozoruhodné dílo.

       Americký dokument trvá 55 minut, z toho je přímým podmořským záběrům věnována jen asi třetina času. Film Titanica věnuje záběrům potopené lodi zhruba dvě třetiny délky. Avšak nejen to. Pominu-li nepopsatelnou atmosféru systému IMAX, kdy člověk sedí uprostřed kopule, na níž se promítá film snímaný bůhvíkolika kamerami, a má tudíž dojem, že sedí uprostřed scény, shledávám u snímku Titanica několik dalších nezapomenutelných předností. Především je to jeho atmosféra, daná nejenom technikou, ale také faktem, že film je dílem ruských výzkumníků. Ano, v Americe jsem shlédl o nálezu Titanicu dalo by se říci „sovětský“ film. O tom, že se k vraku vypravila „sovětská“ vědecká výprava a nafilmovala jej, nemá, pokud je mi známo, u nás nikdo ponětí. Samotná geneze výpravy připomíná sama o sobě sci-fi román, nebo alespoň detektivku: S Ballardem byl na jeho americké výpravě v roce 1985 kanadský policista, který si utajované souřadnice polohy vraku přečetl vzhůru nohama někomu přes rameno. Jak vstoupil v jednání s Rusy a jak došlo k uskutečnění jejich expedice, není mi známo, ale na palubě ruského výzkumného plavidla dovedl tým k místo katastrofy a zde došlo k nafilmování vraku a nespočtu roztroušených artefaktů z dvou sférických batyskafů. Posádky obou se navzájem filmovaly a ve filmu jsou záběry i z vnitřků batyskafů. To vše doprovázeno neuvěřitelně realistickým zvukem – iluze přítomnosti na místě je téměř stoprocentní. Téměř strašidelnou atmosféru má záběr, kdy se jeden batyskaf s posádkou dostal přímo do nitra vraku. Ve chvíli, kdy ponořená koule narazí na kovovou konstrukci a ozve se nervy drásající rána, člověk v kině se zazmítá stejně jako lidé v batyskafu a má strach, že se utrhne lano a on zůstane uvězněn uvnitř.

       Američtí výzkumníci se k vraku spustili v trojosobní miniponorce Alvin, avšak stáli na místě a Titanic filmovali pouze pomocí maličkého podmořského robotu Jason (nazvaný podle vůdce Argonautů a hledačů zlatého rouna Iásónovi); vrtichvostný deklamovač bolševických lží Otokar Brousek samozřejmě v dabingu amerického filmu vyslovuje toto jméno americky, to jest „džáson“. Ballard nasnímal desítky tisíc snímků, z nichž vznikla báječná kniha a jeho objevitelský čin se dá stěží docenit, ale film NGS je dosti ubohý. Naproti tomu ruský film poskytuje mnohem více záběrů přímo z vraku a okolí, ale má také lepší dramaturgii. Dopřává divákovi prožít si mysteriózní atmosféru 4 km pod hladinou oceánu, u trosek nejslavnějšího vraku světa. Na dně leží nejrůznější drobnosti – zazátkovaná láhev sektu, klosetová mísa, osamělá bota... U objemného cestovního kufru se začala posádka batyskafu (vybaveného dálkově ovládanými uchopítky) dohadovat, zdali může kufr na zkoušku zvednou. „Nech to ležet, není to tvůj kufr!“ argumentuje jeden člen posádka. „Však nekradu, tohle je vědecký experiment!“ odpovídá druhý. Nakonec umělá ruka uchopí držadlo kufru, za mrtvolného ticha jej zvedne o půl metru z mořského dna a opět položí na místo... Nevím, jak na vás působí prostý popis, ale mě přitom běhal mráz po zádech. Vždyť se jednalo o zásah do světa stovek mrtvých, kteří tu na dně mrazivých vod nalezli hrob již před pětaosmdesáti lety! Každý jistě vnímá skutečnost odlišně, a po shlédnutí několika filmů IMAXU a při návalu zážitků z krátkodobého pobytu v Texasu musel být Petr Habala jistě již dojmy přesycen, pro mě ale bylo shlédnutí filmu Titanica jedním z největších filmových (a vlastně nejen filmových) zážitků posledních let. (Mimochodem, také Ballardova posádka se „dotýkala“ ne ovšem kufru za účelem vědeckého experimentu, ale snažila se „neúspěšně“ otevřít trezor, ostatně podle svědectví posádky vyprázdněný ještě před potopením lodi).

       Ballardova výprava byla bohatě popsána v v sérii tří článků v časopisu National Geographic, jenž má náklad 11 miliónů výtisků (zajímalo by mě, zdali o ruské výpravě vůbec něco vyšlo; po čtyřech letech, která uplynula od mé návštěvy Ameriky, mám skoro dojem, že se mi to jen zdálo). Geographic uveřejňuje nejzajímavější ohlasy čtenářů ke svým článkům. V dubnovém čísle roku 1986 otiskl k případu Titanic dopis jakéhosi B. S. Burroughse (už to jméno!) z Ashtabuly v Ohiu, který píše: „Ohromila mě zmínka o „mysteriózní lodi“, která se nalézala v blízkosti Titanicu, když se potopil. Vzpomněl jsem si na snímek z našeho ashtabulského námořního muzea, na němž je rybářská loď City of New York, postavená v Norsku roku 1885 a původně nazvané Samson. Jejím prvním důstojníkem byl v roce 1912 Nor Henrik Naess. Dlouho po události dosvědčil, že v dubnu 1912 posádka Samsonu pytlačila na lovu tuleňů deset námořních mil od Titanicu. Viděli světla a rakety, ale protože si mysleli, že jsou to signály jiných tuleňářů, a protože měli strach, že budou chyceni, obrátili loď a vypařili se. V roce 1928 byla loď Samson přejmenována na City of New York a plavil se na ní admirál Byrd na své první antarktické expedici...“

       Myslím, že ani toto svědectví není v žádné publikaci o Titanicu zachyceno. K tomu ještě jedna osobní vzpomínka: v šedesátých letech jsem viděl v československé televizi pořad o zkáze Titanicu, v němž redakce představila divákům tehdy asi pětasedmdesátiletého starce, který tvrdil, že byl osobně přítomen na palubě. Přesvědčivě vykládal, že byl členem posádky jako kuchař a že si na katastrofu živě vzpomíná. Dodnes nevím, jestli to byl mazaný stařík se s chorobným sklonem fabulovat, anebo přímý svědek události... Jak je vidět, kolem Titanicu je stále záhad dost a dost. Dost dobře proto nechápu, že film o vraku nechá nějakého čtenáře SF chladným. Omluvou Petru Habalovi ovšem je (v mých militaristických očích), že se nadchnul alespoň pro bitevní loď Texas.