Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Miluji diskuse a polemiky, snad i proto, že patřím ke generaci pro níž vyjadřovat pluralitní názory bylo nebezpečné a zpravidla i trestné. Tehdy četba například takových Šaldových Zápisníků měla nejenom sladkou příchuť zakázaného ovoce, ale opájela i brilantností myšlenek, jejichž autor nešetřil nikoho, padni komu padni. Kritika je svébytná profese, jejíž společenská a umělecká funkce je oprávněná a nutná.

       Z toho důvodu nesouhlasím s tvrzením páně Vaňkových oponentů, že kritizuje jen protože „by to sám tak nepřeložil“, či že by měl raději dělat korektora v nakladatelství Talpress. Pan Šalda mě také naučil pohlížet na kritika s úctou. Tedy samozřejmě na dobrého kritika, jenž neplýtvá svou municí na papírové draky. Ne každý je totiž Šalda.

       K polemice pana Vaňka jr. mám tři zásadní výhrady. Za prvé, uniká mi smysl kritiky knížek, jejichž chyby zdaleka nedosahují „standard“ v současnosti bohužel běžný. Sehnat a zaplatit dobrého korektora je dnes úkol bezmála nadlidský, o dobrém redaktorovi ani nemluvě. To jistě neomlouvá typografické a stylistické chyby kritizovaných knih a některé překladatelské neobratnosti opravdu svědčí o tom, že Jan Kantůrek by si měl trochu snížit svou denní normu práce, ale ve srovnání s výkonem ostatních nakladatelů a překladatelů se jedná opravdu o malichernosti.

       [Unavený překladatel, jenž několikrát za sebou překládá „civil war“ je opravdu schopen ve chvilce nepozornosti přeložit nikoliv občanská, ale civilní válka (však jsem Honzovi několikrát říkal, aby se naučil makrofunkce!) – jako ten unavený tlumočník, který se po dvou dnech matematické konference dopustil „klasického“ přeřeknutí a místo „křivky“ řekl „kurvy“ (z německého die Kurven). Ostatně „občanská“ válka je pouze místní společenský úzus, Němci říkají „měšťanská“ válka a Anglosasové opravdu „civilní“. Tedy překladatelova nepozornost jistě nemilá, ale pochopitelná a zanedbatelná. Podstatné je, že v Kantůrkově produkci tvoří jen mizivé procento, které je ta říkajíc „v normě“. To se přece vůbec nedá srovnat s tím, jaký výplach mozku na naší populaci provádí například televize Nova, nejenom svou dramaturgií, zpravodajstvím, srážením češtiny pod hovorovou normu, ale i dabováním filmů (přičemž „civilní“ válka je na této stanici ten nejslabší kalibr), anebo nakladatelství Mustang, které svými otřesnými překladu popravuje celý jeden žánr!]

       Páně Vaňkovo lopocení při vyhledávání chybějících čárek mi zde připadá opravdu jako hnidopišství. Pan Vaněk nám neřekl nic ani o kongeniálnosti Kantůrkových překladů, ani o sémantickém gestu autora či jeho interpreta, a dokonce ani o ediční politice nakladatelství Talpress. Jen si trochu zafušoval do práce korektora, potažmo odpovědného redaktora. Smysl takového počínání mi uniká.

       Druhá moje výhrada je pouze okrajová: Jakkoliv si Jana Kantůrka společně s panem Vaňkem také vážím, nemohu souhlasit s tím, že by „upozornil širší veřejnost na existenci a význam překladatelské profese“. To udělal minimálně třicet let před ním Jiří Levý, pokud už tuto zásluhu nepřiřkneme oprávněně Sládkovi. Je ovšem možné, že termínem „širší veřejnost“ myslí pan Vaněk někoho jiného než já, nicméně nepodceňoval bych čtenáře Pratchetta z toho, že do éry Kantůrkových překladů o překladatelské profesi nic nevěděli.

       Třetí moji výtku má na svědomí páně Vaňkův Koniášovsky vztyčený prst, jaké že to „pochybné publicistice“ se věnuje nakladatelství Talpress. Mám zato (jak říkají opatrní advokáti u soudu), že tady už se pan Vaněk dopustil téměř žalovatelného, ale rozhodně neuváženého výroků. Domnívám se chápat jeho důvod: po jakés takés slohové práci o chybovosti, v jejímž závěru sám uznává, že se zabýval „pouhými drobnostmi“ potřeboval nějaký razantní závěr. Dopustil se tedy věty: „Daly by se /ony drobnosti/ opravit ... Ale můžeme to chtít od nakladatelství, které věnuje čas takové pochybné publicistice, jako je příručka o sektách Richarda Škvařila...?“ Nuže, jakkoliv nejsem fandou „prattchetovek“ a „lamourovek“, jakkoliv mám výhrady k tomu, jak se Talpressu podařilo zabít edici „blufů“ (řešením obálky a některými nešťastnými překlady), nesouhlasím s tím, že by se byť jediná kniha tohoto nakladatelství dala označit za pochybnou. Mluvit tudíž o „pochybné publicistice“ je nehoráznost. A to i v případě, že bych připustil Vaňkovy výhrady ke knize Had leze z víry, což nehodlám. (Existenci zla a snahu na jeho formy poukázat nelze odbýt adolescentním zlehčováním generačně vzdálených autorů, kteří pronášejí nám nepříjemné pravdy; ale zde už je začátek nové polemiky, která je vůči dnešnímu tématu irelevantní.)

       Závěrem tedy nemohu než konstatovat, že v „kause Kantůrek a spol.“ pan Vaněk jr. naplnil (zajisté nechtěně) definici slova kritik z pera „ďábla“ Bierce. Podle ní je kritik „člověk, který se pyšní tím, jak nesnadné je ho uspokojit právě proto, že se ho nikdo uspokojit nesnaží“.