Všechna práva © Interkom 1984 - 1997

Se zájmem jsem si přečetla v IK 2-3 všechny příspěvky, týkající se tématu, jež by se dal nazvat poněkud brechtovsky „strach a bída českého překladu ve sci-fi“. A protože od doby, kdy jsem přeložila svůj první román (mimochodem, dostala jsem původně jeho překlad k lektorování, načež jsem brzy nato vydavateli řekla cosi jako „tak s tímhle se dá tak akorát podložit skříň, to bych to přeložila líp“, a už jsem v tom lítala), uplynula nějaká doba a já nebyla zkušeností, dovolte, abych i já přišla se svým hřebíčkem do rakvičky tohoto tématu.

       Především je třeba říci, že překladatel to má těžké. Často je stavěn před úkoly, které ani při nejlepší vůli není schopen sám zvládnout, neb nikdo z nás není chodící encyklopedie: při dnešní úrovni vědy a techniky není možno obsáhnout vše a být odborníkem na všechno. (Tuším, že posledním polyhistorem byl dávno, dávno tomu Jan Ámos.) A tak slušný a poctivý překladatel, který má ke své činnosti alespoň minimální předpoklady (tj. téměř skvěle ovládá cizí i český jazyk, od dětství přečetl haldy knih ze všech možných světových literatur různých období a tak do sebe vstřebal bohatou slovní zásobu, je i sebekritický, svědomitý a pečlivý) se vždy, když si není jist, radí a/ s tlustými slovníky, b/ s přáteli, c/ při odborných obtížích s odborníky na daný obor. Uvedu příklad: mám-li např. překládat dobrodružnou povídku, napsanou před sto lety a odehrávající se mezi lovci kožešin v Kanadě, musím použít také odpovídající zastaralou slovní zásobu (občas) a text patinovat vhodným používáním přechodníků přítomných a minulých, aby to bylo stylové. Nevím-li si rady s výrazem, týkajícím se výstroje (konkrétně: die Kugeltasche může znamenat a/ tašku na kule, b/ váček na kule či c/ patrontašku), je třeba věc konzultovat s odborníkem na staré zbraně (a ejhle – ukáže se, ža to v daném časovém údobí může znamenat jedině váček na kule). A tak dále atakdále. Samozřejmě, že vydavatel věc ještě upravuje (u povídek bývá běžné, že se krátí, aby se vešly do předem stanoveného místa v časopise). Jenže příslušný redaktor prostě tomu překladateli věří, pokud text vypadá logicky, tak jako uvěřil panu Hodkovi, naneštěstí. Jen málokdy se povolává odborník, aby „skouknul“ některou pasáž s originálem. A tak se stane, že když překládají lidé, co nejsou tak pilnými hledači ve slovnících či žhaviči telefonů, když si zrovna netykají např. s fyzikou, pak se právem dočkají zničující recenze zlého juniorského Vaňka (viz čl. Blbej nebo navedenej o překladu Pavla Hodka). Pravda, hoch to s tou kritikou mírně přehnal, ale nešť. Co se mi však nelíbilo, byla kritika Kantůrkova překladu Pohyblivých obrázků pod názvem „Jak to bylo s civiliní válkou“. Pravda, snaží se být objektivní, ale přece jen jako by z toho čouhala snaha ukázat, že Pan Překladatel Kantůrek je už příliš dlouho jakýmsi božstvem – a že jej nutno svrhnouti z piedestalu nedotknutelnosti. Kdybyste věděl, milý Vaňku juniore, co vám dokáže udělat s překladem i nejserióznější přepisovač a korektor, byl byste mírnější. (Mimochodem – když jsem po značném úsilí přeložila konečně tu kanadskou povídku a připadala si, jako kdybych složila dvacet metráků uhlí vlastnoručně – no, bylo to, jako kdybyste musel překládat z angličtiny Boženu Němcovou – a viděla pak skvělý výsledek s ilustracemi Gustava Kruma, libovala jsem si. Libovala jsem si ovšem až do té chvíle, kdy jsem v textu nalezla slovo „mítina“ – pak jsem šla kopat vzteky do zdi. A to byly prosím jen tři stránky textu!) Ohledně dalších jiných možností překladu, které panu Kantůrkovi vyčítáte, mi dovolte malou odbočku.

       Představme si modelovou situaci. Vyučujete cizímu jazyku na gymnáziu nebo na vysoké škole a zadáte svým studentům jako domácí práci překlad krátkého uměleckého textu (pro jednoduchost zvolíte např. neveršovanou báseň – protože je krátká, ale dá se na ní výborně poznat překladatelský talent). Sám si tuto báseň také přeložíte. Ze skupiny zhruba 10 studentů bude 5 slušných a z těch pak tři výborné. Ostatní sice umí jazyk, ale nemají takové vyjadřovací schopnosti, aby mohli tvořit překladatelskou konkurenci. Z těch tří vašich konkurentů se téměř vždy najdou v básni nějaká jejich jiná řešení, která budou stejně dobrá jako vaše – nebo lepší. Také se ovšem najdou u těch tří mnohá místa, kde jejich jiné řešení bude horší nebo o trošku horší než to vaše. (Já to vyzkoušela!) A to ještě nemluvím o situaci, kdy samotná předloha má nějaké stylistické chyby, obsahuje nepřeložitelné pásy tasemnicových souvětí či je prostě „ukecaná“. To aby se chudák překladatel změnil v řezníka, co jen smysluplně krájí, porcuje a zbytečné odřezky odhazuje. Myslím, že byste si opravdu zasloužil někdy přeložit z angličtiny cosi, jako když se z němčiny překládají méně kvalitní povídky Karla Maye (například ty z Tichomoří). To se pak musí popisné pasáže krátit či vypouštět a nejvíce plytké dialogy nějak usměrnit (díky, Franku Skippere, za odbornou konzultaci ohledně lodní terminologie).

       Milý Vaňku, zkuste něco překládat sám, to je nejlepší. Pak k tomuto tématu budete přistupovat s větší pokorou… a nějaký kritik, co do vás nakonec po té dřině kopne, ten se najde vždy.