Všechna práva © Interkom 1984 - 1999

V Interkomu 3-4/99 bylo poměrně hodně místa věnováno kritice mé povídky v únorovém čísle Ikarie. To je samozřejmě úděl autora, který nese svou kůži na trh. Přesto by bylo poctivé, kdyby se kritik choval stejně a neschovával se za velmi vágní zdůvodnění své anonymity. Takto ho musím v dalším nazývat např. Kritikem. Kdyby se jednalo o recenzi, „držel bych hubu“, zmíněný článek však měl jediný cíl, a to dokázat, jaký je ten Obluk (potažmo jeho čtenář) blbec, proto jsem se odhodlal k následujícímu komentáři.

       S kategorickým tvrzením, že mé povídky „nejsou naprosto o ničem“, samozřejmě nic nenadělám. Jedná se o názor, na který má Kritik právo. Stejně tak se asi nedomluvíme v pohledu na syžet příběhu. Jen malou poznámku: podle mého se „česká zaprděnost“ (mimochodem moc pěkný termín) projevuje také ničím nezdůvodněným přesvědčením, že „megamultisuperkorporace (co to vlastně je?, pokud mám přistoupit na Kritikovu rétoriku) se nezajímají o to, jak vydělávat těžké $$$ na sportu a sportovcích“ (v souvislosti s aktuálními manipulacemi s OH, NBA apod. obzvláště pikantní), a jejich šéfové „nejsou tak blbí, protože by na svých postech dlouho nevydrželi“ (vskutku pozoruhodný argument). Kritik ví zcela přesně, jak by si to „magnáti všechno spočítali na dlouho dopředu“, přesto mě neváhá vyplísnit za to, že celá šaráda nemohla být využita jednorázově. Pracuji jako lektor americké manažerské školy a určité povědomí o marketingu, strategickém řízení a světě byznysu mám. I zde však má Kritik právo na svůj pohled. Pokud mě ale nařkne z nekompetentního a samoúčelného žonglování s technickými pojmy, neměl by přinejmenším činit totéž. Zde už lze argumentovat racionálněji, proto se pokusím obhájit pozici zmíněných termínů v povídce.

       Peoplemetr je zařízení, které si dobrovolně nainstaluji a aktivuji, na rozdíl od „tajného kódu pro automatickou samoidentifikaci“. Pravda, spojení televize s internetem tento rozdíl pravděpodobně smaže. Parabiotické vlákno je převzatý výraz (Neffova licence) označující hypotetický materiál (blízké) budoucnosti se speciálními vlastnostmi. Mně se to slovo docela líbí a použil jsem ho ve stejném duchu, v jakém se obecně píše třeba o hyperpohonu, solarech, blasterech apod. Parainteligentní skafandr má označovat schopnost skafandru samostatně reagovat na většinu provozních situací; z etymologického hlediska by se sem asi více hodila předpona semi nebo kvazi. Supravodivý rám brány může díky magnetickému poli ovlivňovat dráhu kotouče. Akreční disk ovšemže září v rentgenovém spektru. Zde se jedná o přirovnání (které vždy kulhá), nikoli o technickou definici. Kotouč může klidně zářit třeba jako démant (zde by Kritik pravděpodobně namítl, že démanty nevydávají záření žádné); v „kosmické“ povídce se mi více líbí „kosmická“ přirovnání. Vím, co to jsou sgrafita, a nepletu si je s graffity. Opět jde o přirovnání, které nutně nepředpokládá, že nebohému kosmonautovi naplácali na záda omítku a pak do ní za mokra vyryli reliéf.

       Vím, co je to Coriolisova síla, a nepletu si ji s Magnusovým efektem. Na rozdíl od Kritika si umím představit rotující hřiště, např. uprostřed O'Neillova válce s pomalou rotací. Pořád ještě si myslím, „že změnou polohy těla lze docílit drobných korekcí směru“ i ve stavu beztíže, zejména s použitím parainteligentního skafandru popsaných vlastností. Nadbytečné „n“ v Lagrangeově jméně mě mrzí, s trochou zlomyslnosti bych ovšem mohl tvrdit, že se jedná právě o to písmeno, které schází v Kritikově „samoidetifikaci“ (str. 10), a snadno tak dovodit jeho ignoranci. Taková argumentace je pro něj ostatně příznačná. Staví na překlepech a slovech vytržených z kontextu, což je mimochodem klasický diskusní neduh, tolik kritizovaný v Knihomorně.

Když se Autor dává do Polemiky s Kritikem jeho Díla, činí riskantní krok. Byť by se sebevíce oháněl tím, že mu nebere právo na vlastní názor, naznačuje zároveň, že toto právo či spíše schopnost upírá ostatním Čtenářům; že nedůvěřuje svému Dílu natolik, aby byl přesvědčen, že jiní, kteří je četli, si o něm už učinili úsudek sami a nenechají se zviklat Kritikovými vývody, které jdou přece podle Autorova názoru snadno prohlédnout coby fundamentálně falešné.

       Je vždycky riskantní, když se Autor dává do Polemiky s Kritikem; a pokud začne dodávat vysvětlení, co a jak myslel, je poražen už předem: dává za pravdu Kritikovu tvrzení, že Dílo není soběstačné a samonosné, že nějaké závažn elementy mu chybí.

       Jistě, podobné nebezpečí hrozí i Kritikovi, zvláště když je jednostranně (možná nespravedlivě, ale nevěříte přece, že od masmédií lze čekat spravedlnost, že?) zvýhodněn možností reagovat na Autorova slova bez další prodlevy a tím ho dále frustrovat; odvrácení hrozby zabřednutí do nekonečné žabomyší války vyžaduje i od něj jistou velkomyslnost a víru ve výpovědní hodnotu jeho slov, respektive inteligenci jeho čtenářů. Pokud tedy v tomto konkrétním případě nebude detailně rozebírat Autorovu odpověď, činí tak jednak proto, že by nechtěl nudit Čtenáře opakováním, jelikož Autorovi se podařilo dlouze a dopodrobna reagovat na jednotlivá slova a věty původní Kritiky a vyhnout se přitom zásadním problémům i explicitném otázkám, jež Kritik formuloval, jednak proto, že koneckonců nepokládá Dílo za natolik významné - přes jistou symptomatickou hodnotu - aby zasluhovalo takové množství pozornosti, práce a potištěného papíru. Rád tedy přenechá Autorovi poslední slovo.