Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Pojal jsem úmysl odčinit čtenářům IK, že jsem je tak dlouho zanedbával, a založit si stálou rubriku glos, v níž bych semlel, co mi slina na jazyk přinese, a začlenil do ní i klasické recenze, články atp. Bohužel podobnými dobrými úmysly je dlážděna cesta do pekla a silný duch nezmůže pranic, je-li tělo slabé: pořád jsem ten plán pouze probíral a rozváděl, ale k psaní jsem se neměl - až jsem byl postaven před uzávěrku IK, nemaje pranic než hromadu marginálií a poznámek na časová, stále více zastarávající a bezpochyby pod práh pozornosti mnoha čtenářů se posouvající témata, hotový kondenzát (s)žíraviny, jíž jsem svého času - vlastně proti své vůli - proslul. Nuže, mějte se mnou strpení a chápejte dnešní dávku jako nultý, zaváděcí díl; naostro začneme až příště - a přísahám, že dojde i na koncepčnější materiály, dokonce i kladná hodnocení budou.

Kdybych tu měl začít rozebírat, čím mě už dlouho irituje Slovíčkaření Vaška Píchy, musel bych si, abych byl schopen to nějak artikulovat, znovu přečíst všechny dosavadní díly, na což i kdybych měl čas, nemám chuť, a navíc by to zjevně postrádalo jakýkoli smysl. Je to zkrátka otázka osobního vkusu a tak si říkám: Vždyť je to jen příloha Workshopu, líbí-li se to jejím redaktorům - a čtenářům - je to jejich věc a nemá cenu, aby ses jim do toho pletl, buď rád, že je to aspoň nějaká pravidelná rubrika, po jakých tolik voláš, jestli se ti vážně tak strašně nelíbí, tak ji prostě nečti...

       Přesto však nedokážu pustit z hlavy díl „Nepřítel“ z IK 3-4/2000, jehož závěr staví na kontrastu: snad bych pro jistotu (pokud mi konkrétním odkazem nebude dokázán opak) raději než Leninovo řekl leninské (chápete-li, jak to myslím - tomuhle panečku říkám slovíčkaření) „Je proti nám, kdo není s námi“ versus novozákonní Ježíšovo: „Je s námi, kdo není proti nám.“

       Není pochyb o tom, že V. Pícha se vyzná v Bibli mnohem lépe než já, který bych se na moc citátů z evangelií právě vyjma toho, který se mi nad oním Slovíčkařením vybavil a kvůli němuž toto všechno píšu (mám dokonce pocit, jako bych ho znal jen díky tomu, že jsem naň narazil v jakési SF - nebo že bych si to pletl s „Kdo máš uši k slyšení, slyš“ tuším kdesi u Olšanského?), nezmohl, ale přesto se vidím nucen ho poopravit: Ježíš skutečně pronesl (dobrodiní fulltextových online biblí mi dokonce dovoluje uvést přesný pramen: Marek 9, 40) „Kdo není proti nám, je pro nás“ (ekumenický překlad; kralický je zcela obdobný), popřípadě ještě Lukáš 9, 50: „Kdo není proti vám, je pro vás“ (v Bibli kralickém je nám a nás). Jenže zároveň tu je Lukáš 11, 23 a Matouš 12, 30: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“

       Takže pozor na to.

       Další rubrikou IK, do níž budu fušovat, je Vědomorna. Tak třeba v Robinsonově Rudém Marsu je hezká aritmetická chyba, kterou snad dosud neodhalili ani zahraniční čtenáři, a to, co provádí přinejmenším překlad Heinleinova Času pro hvězdy s elementární kombinatorikou, by mělo být trestné, ale já se chci věnovat povídce Iana McDonalda Vivaldi v Ikarii 5/2000, představující zároveň zajímavý konkrétní příklad do obecné diskuse na téma, nakolik by překladatel měl autorovi opravovat věcné nesrovnalosti.

       V povídce kosmická sonda letí do vzdálenosti půl světelného roku 20 let, tedy průměrnou rychlostí 0,025 světelné; uváděná doba cesty k nejbližší hvězdě (něco přes 4 světelné roky) je 200 let, což dává podobný výsledek. Jenže hrdinové současně mluví o „asi tak pětině procenta rychlosti světla“ - totiž, v originále je to „a quarter per cent c“, tj. čtvrtina procenta, což by nasvědčovalo tomu, že se McDonald spletl v desetinné čárce (to už se mu mimochodem stalo při přepočtu rychlosti postupu mimozemské ekologie z metrů za den na centimetry za minutu v povídce Ke Kilimandžáru, v českém vydání je to ovšem opraveno). Situaci však ještě komplikuje zapřísahání překladatele, jehož jsem (na rozdíl od redaktora) o problému v předstihu informoval, že údaj opravil - což dokládá řada změn na jiných místech, jež jsem doporučoval (jestliže ponechal mylné McDonaldovo psaní „Dharmstadt“, i když chybu ve Schwarzschildově jméně opravil, učinil tak prý jen proto, že i skutečný Darmstadt neodpovídá jiným geografickým údajům v povídce; je pravda, že to docela ladí s McDonaldovým přístupem, kdy příběh jako by se odehrával v trochu jiném světě, než je ten náš všední - není důvod, proč by autorem populárního seriálu, který hrdinu přivedl k astronomii, nemohl být reálný Dr. Carl Sagan místo fiktivního Silvermana, až na jediný, ale hlavní, že to tak Mc Donald nechtěl) včetně pasáže, kde čísla McDonaldovi haprují ještě jednou, ale tentokrát žádná jednoduchá náprava neexistuje: „Odpočet [...] byl ukončen v pět čtyřicet pět greenwichského času“, doktor Hugh se ihned vydal na zpáteční cestu („za hodinu a půl už může přistávat“) „o jedno časové pásmo na západ“ - a doma je, když jsou ulice ještě prázdné, v 5:05 (bezpochyby místního, neméně greenwichského času!)

       Překlad volený metodou nejmenšího zla tedy říká vyhýbavě „pět minut po celé“, ale pomoci nemůže - i kdybychom předpokládali, že cesta včetně jízdy z letiště trvala jen hodinu dvacet, že Angličané vstávají později než my, s celou střední Evropou i po desítkách let poznamenaní nespavostí Franze Josefa, že první údaj byl ve skutečnosti v německém a navíc letním čase - pořád to neladí. Koncem srpna bude slunce v Edinburghu opravdu vycházet něco po páté (letního času!), a k dovršení zmatku nad celou závěrečnou pasáží stojí „T+200“ - jasně minut, tedy málem o 2 hodiny víc, než stojí v textu... O tom, že T-200 zase mělo být ve 23:45, patrně místního německého času, už radši ani nemluvit.

       Musím se přiznat, že i když McDonald patří k mým nejoblíbenějším autorům, ledabylost, s níž si vypůjčuje háv hard SF, mě leckdy dovádí k šílenství. Aspoň přepočet dvaceti let na sekundy že sedí...

Tohle mělo původně připadnout ke Slovíčkaření, kam by se to zajisté hodilo nejpřípadněji, ale jak jsem psaní měsíc po měsíci odkládal, nahromadilo se tolik záležitostí z Ikarie, že si vyžádaly samostatný oddíl. Je to tedy už stará věc, ale já si stejně neodpustím zeptat se Ivana Adamoviče, který z šesti současné vědě známých měl na mysli, když mluvil o „britském kontinentě“ (Ikarie 6/2000, s.53)...

       Ivan také chtěl, abych vzkázal čtenářům omluvu: za to, že ve článku o Sapkowském v Ikarii 4/00 (jako symbol dobré vůle sem nebudu ani náznakem vnášet otázku jeho úrovně - ostatně, copak si ho někdo ještě pamatujete?) se mluví (dvakrát) o jakémsi „Jaskerovi“, když přitom, jak sapko-filo-logové vědí, je bard Jaskier v kanonickém Komárkově překladu přejmenován na Marigolda, prý zodpovídá, rve si vlasy a čerstvou pleš ihned sype popelem výhradně on.

       V Ikarii 8/2000 si opravte: Byť by to recenze tvrdila sebevehementněji, kosmická loď v Heinleinově Čase pro hvězdy ne„putuje nadsvětelnou rychlostí“, nýbrž naopak podsvětelnou. Aspoň jedné z korektorek, jež od tohoto čísla povýšily na jmenovité uvedení v tiráži, by měl někdo říci, že se nepíše „naší akci navštívili“, nýbrž „naši“ (s. 48), a ne „Lybijci“ (soustavně s. 51), nýbrž Libyjci.

       Kdybych prošel Ikarie za poslední půlrok znovu, jistě by se ještě ledacos našlo, ale opět - nemám čas ani chuť a především, co jsem si nezapamatoval, to zjevně není tak důležité, abych vás s tím nyní obtěžoval. Zářijové číslo samo poskytne materiálu víc než dost. S potěšením kvituji návrat autorských medailónků (už jsem se bál, že zmizí docela; i tak jsem zůstal bez vysvětlení, jakými kvalitami se vyznačuje Avram Davidson, potažmo jeho novela Za vlády Kar-chee, že byla vydána ve třech pokračováních, i když dříve se v reakcích na návrhy čtenářů ve výroční anketě redakce naopak vyslovovala proti čtení na [větší počet] pokračování. Tři díly - to snad bylo naposledy u Clementovy Těžké expedice a pochybuji, že by se se mnou někdo chtěl přít o tom, že její úrovně Za vlády Kar-chee zdaleka nedosahuje). V tom Budrysově stojí „narodil se v Litevsku“. To dá rozum, když je někdo litevského původu, že ano; Lotyši se zase rodí v Lotyše a Estonci... nejspíš v Estoncii. Ale fuj! slyším vás pohoršeně křičet. Co je to za hnidopišství?! Koncovka sem tam, to člověku v návalu práce ujede (Přemyslav Houžvička mi budiž svědkem), copak na tom záleží? Máte pravdu, zvlášť uvážíme-li, že Budrys se ve skutečnosti narodil v Königsbergu, tehdy německém. (Lze to najít i v Olšově Encyklopedii - vida, po letech jsem konečně objevil něco, k čemu je dobrá! - na niž Ivan Adamovič v medailónku A. E. van Vogta sám odkazuje čtenáře a do níž dokonce právě on napsal heslo Gena Wolfa, jehož Knihu nového Slunce přesto v Ikarii 7/00 označuje za trilogii...) Probůh, Ivane, vzpamatuj se, co je to s tebou?! (Jak se říká v Beverly Hills: Máš nějaký problém? Nechceš si o tom promluvit?)

       V Hartwellově článku o současné SF sežral redakční šotek poslední řádky se jménem překladatele a přesným číslem časopisu, kde původně vyšel. Bohužel webové stránky NYRSF právě nefungovaly, ale i tak silně pochybuji, že by v originále stálo: „První knihou 90. let, která se dostala na žebříček bestsellerů (...) aniž by souvisela s nějakým filmem nebo televizním seriálem, byl Cryptonomicon“ - podle kontextu jde samozřejmě o první SF knihu. Proč je Phylis Gotliebová přechýlená a L. M. Bujoldová ne - a proč dostalo ženskou koncovku mužské jméno (byť jde o pseudonym ženy) James Tiptree, navíc výměnou za „Jr.“? (Zdá se mi, jako by takové řešení kdysi hájil Honza Macháček, ale i kdyby, je stejně divoce přitažené za vlasy.) Ostatně jeho/její cena také není určená jen tak ledajakým „literárně nejkvalitnějším“ dílům, jak by se z textu mohlo zdát, ale jen těm, jež podle statutu „zkoumají a rozšiřují role mužů a žen“.

       Před časem se v IK diskutovalo o tom, jak správně překládat termín „sci-fi“ do češtiny. Jak tak čtu Ikarii, možná by stálo za debatu, jaký rod mu přisoudíme. Já bych byl pro ženský (ta sci-fi jako ta literatura, případně fantastika), což má ostatně i tradici - viz Všechno a Něco je jinak, Olšova Encyklopedie i Adamovičův slovník. Skutečně jsou důvody pro zavádění středního rodu? Totéž platí pro fantasy, u níž je tu navíc otázka - vážně byzme ji měli pzát ze „z“? (Nebo to je jen slovenský úzus?) A cony s velkým C? Proboha...

       Co mě vážně dostalo, je insinuace recenzenta Paní jezera: „pri praxi našich vydavateľstiev, ktoré sú schopné vydávať knihy prakticky po kapitolách, aby to viac hodilo, nie je isté, či ide aj v polskom origináli o pentalógiu“. Mladý muži, když už sám od sebe pranic nevíte o tom, co recenzujete, proč se prostě nepodíváte do tiráže? Hned by bylo jisto víc než dost.

       Komentovat překlepy je zajisté nemístné, ale přece jen jeden kvůli soupisu Nové knihy - anglicky je „balance“ jen s jedním L. Učedník války je druhým románem Bujoldové, dějově nezávislým na jejím debutu odehrávajícím se cca o 20 let dříve a s jiným hlavním hrdinou, tak dejme tomu, že označení „2. díl série“ je formálně správné. Ale co má Operace Trinity společného s časovým paradoxem kromě názvu? Vážně tvoří paradox jen to, že se někdo z naší současnosti propadne do minulosti, jež se zčásti i jeho přičiněním stane alternativní? Já myslel, že se o něm mluví spíš při střílení vlastního dědečka nebo wyndhamovském chronoklasmu.

       Pokračování příště