Všechna práva © Interkom 1984 - 2000

Nakonec jsem byl povídkou poněkud zklamán. Uvědomil jsem si, jaká to musela bát těžká práce pro překladatele Petra Kotrleho překládat text dotýkající se kořenů lidské existence a identity. Stejně jako pro Egana psát pro čtenáře SF o věcech, na které si filosofie musela vypracovat vlastní pojmosloví, které je běžnému člověku stejně nesrozumitelné jako jazyk matematiky, kvantové fyziky nebo třeba biochemie (a navíc mnohem obtížněji verifikovatelné, viz Postmoderní generátor v minulém čísle).

       Můj dojem z povídky byl asi takový, jako kdybych se zajímal o horolezectví (bůh uchovej) a můj šampión vzdal 200 metrů pod vrcholem K2. Je to zklamání, ale ani na okamžik si nezačnu myslet, že některý z našich borců pravidelně (a bez kyslíkových přístrojů) zdolávajících Říp je lepší.

       Víc vám dnes nenapíši, na Draconu jsem se totiž dověděl, že v Ikarii vyšel vlastně polotovar, že PK konzultoval některé obzvláště zapeklité pasáže s Janem Vaňkem jr., a co čert nechtěl, nějak se stalo, že do tisku šla původní verze. Obdivovatele Eganových povídkových sond do hlubin lidské existence ale mohu utěšit alespoň tím, že Prach je vlastně úvodem románu Město permutací a v něm si přečtete správnou verzi.

       Obtížnost takového textu by byla výzvou i pro Tomáše Hracha, a tak asi nemůžeme počítat, že v brzké době vyjdou další ještě obtížnější Eganovy texty na které si netroufá ani Petr Kotrle. (Jedině, že by se toho ujal některý borec ze stáje Persea či And Classiku.)