Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

Pokud někomu připadá název tohoto cestopisu poněkud obrozenecký a bizarní, tak se nemýlí, leč právě takto se zcela oficiálně tato turistická akce jmenovala. A právě jistá grotesknost byla tím, co zaujalo naši pozornost, navzdory tomu, že jsme se kvůli této výpravě nezúčastnili dalšího open turnaje v pétanque. Popis podniku, pořádaného Klubem českých turistů Ivančice, sliboval rozhled z místa budoucí rozhledny (pomocí vysokozdvižné plošiny) a jiné atrakce, přičemž trasa pochodu byla libovolná, jen byl určen čas a místo cíle. Navíc se jedná o kraj fanovských velikánů typu Radima Kastelána či Přemysla Mičánka. A tak byl mnou navržen plán trasy HlínaQuestu, znalkyní kraje Zdenou HT byl pak rozcupován a postaven na hlavu (její trasa vedla méně do kopce a více po lesních cestách a končila tam, kde můj návrh začínal). Naopak zůstal zachován dopravní harmonogram – tj. sraz v sobotu 21. 9. takřka za svítání v 11:00.

       

       Po deštivých dnech byla obloha vymetená, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali, květinky kvetly, alergici kýchali a tak podobně. Na hlavním nádraží mně s Victorem prodala nějaká děvčata pomeranče, kus po dvaceti korunách (nejsme blázni, to byl jen Pomerančový den – přispěli jsem v rámci Světového dne Alzheimerovy choroby). Nakonec se sešlo sedm statečných (díky počasí byla část členů v klubových trikách), což bohatě stačilo na množstevní slevu u Českých drah. Uvažovalo se i o kombinaci se zpáteční jízdenkou, ale nebylo jisté, kolik z nás se vrátí živých a zdravých. Cesta vlakem proběhla bez dramatičtějších příhod, vystoupili jsme na správné stanici v Silůvkách. Snadno jsme se zorientovali a vyrazili na Hlínu (lingvistická poznámka: krajově se říká „na Hlínu“ nikoli „do Hlíny“). Modrá turistická značka nejenže byla do kopce, ale na každém rozcestí důsledně volila tu méně lákavou odbočku. Část cesty byla rozrytá, aniž by v okolí byly stopy zvěře či mechanizace (nepochybně aktivita mimozemšťanů, oproti kruhům v obilí méně nápadná).

       Konečně jsme dorazili na Hlínu a posléze prošli touto malebnou obcí. Za ní už byl označen cíl našeho putování – jedna šipka ukazovala „místo pěkného výhledu“ a druhá, mířící jiným směrem „k rozhledně“. Nenechali jsme se zmást a zvolili tu druhou. Na místě, což byl okraj lesa a strniště po kukuřičném poli, se našim zrakům ukázal malebný a rustikální obrázek: stánek s pivem a občerstvením, udírna s párky, lavice a stolky pro návštěvníky, nástěnka s obrázky minulé i budoucí rozhledny (včetně dobové pohlednice s nápisem „Hlína v květu“), model rozhledny v plexisklové krabici, stupínek s mikrofonem a na pozadí náklaďák s vysokozdvižnou plošinou. K tomu nám usměvavé dámy s batůžky hned při příchodu vtiskly účastnický list s obrázkem rozhledny (a realistickým nápisem „1. ročník“). Využili jsme místní nabídky nápojů a poseděli. Mezitím vypukl program – trubkové trio, slavnostní projevy starostů, pěvecké vystoupení kvarteta základní organizace Klubu českých turistů, projev člena ústředního výboru téhož a nakonec opět trubky. I prostý výčet dává dobrý obrázek o jisté malebné grotesknosti (pochopitelně vše bylo míněno vážně a nepochybně to stálo organizátory mnoho úsilí – ovšem my, cyničtí měšťáci, jsme to nebyli schopni brát úplně vážně), připočtěte ještě turistický oděv a batůžky u pěveckého sboru a jejich pokus donutit shromážděné ke společnému zpěvu písně „Krásný vzhled je na ten boží svět“, kravatu a sako u šéfa turistů a kolem šmejdícího kameramana lokální televize. Protože součástí projevu bylo i, kolik se povedlo vybrat (a utratit) peněz a kolik ještě zbývá, nemohl ani náš klub zůstat stranou – přispěli jsme celkem 100 Kč zakoupením dvou pohlednic s příležitostným razítkem. Pak si většina (kromě Milese a HT, kteří říkali něco o závrati a tak jsme z nich udělali věšáky pro naše zavazadla) stoupla do fronty na vysokozdvižnou plošinu. Po zakoupení vstupenky (za 20 Kč, s razítkem obce Hlína – moje měla číslo 8223122 – ani bych neřekl, že nás na tom poli bylo tolik) jsme se nasoukali na plošinu a už jsme stoupali nad vrcholky stromů. Dukovany byly vidět skvěle, stejně jako Pálava a nejasné kopce na horizontu možná byly už v Rakousku. I když se poněkud zatáhlo, blesk do nás neuhodil. Zrovna, když jsem zkoušel jestli se dokážu klidně koukat přímo dolů, sebou plošina bez varování trhla a začala sjíždět dolů (všem ostatním návštěvníkům před klesáním zahoukali). Závěrečnou atrakcí byly výborné párky (dva tak velké, že se nevešly na tácek, s hořčicí a rohlíky dle libosti za dvě pětky – život na venkově má své světlé stránky).

       Po té jsme vyrazili po silnici a dále po červené značce – směr železniční zastávka Radostice. Vlak měl jet asi za necelou hodinku a někdo prohlásil, že těch čtyři a půl kilometru v pohodě ujdem, když se nebudeme flákat. Někteří reptalové si stěžovali, že červená značka vede po silnici, HT je poučila, že ta asfaltka, po které šlapou, je jen zpevněná lesní cesta. Po čase se navíc značka odpojila a změnila se v úzkou stezku, vedoucí ovšem souběžně a na dohled od asfaltky. Na stezce jsme minuli jedno poutní místo (se zbudovaným přístřeškem s lavičkou a stolkem – uprostřed hvozdů) a jednu chvíli se stezka divoce klikatila hustou bukovinkou (někteří měli pochyby, zda ještě jdeme po značce). Železniční zastávka stále nikde, necelých deset minut do odjezdu vlaku jsme konečně prošli pod tratí. Ukázalo se, že cesta dál vede podél trati a to ještě pěkný kus, nakonec se za zatáčkou objevila kýžená zastávka. Když jsme sotva popadajíce dech čekali asi dvě minuty na vlak, oznámila HT suše, že vůbec nepředpokládala, že tenhle vlak stihnem a že kdybychom pořádně četli její manuál k výpravě, tak tam je délka téhle trasy jasně: sedm a půl kilometru. V Brně jsme se ještě nerozešli, ale navštívili Dny japonské kultury (fotky japonských zahrad, bonsaje, čajový obřad apod.). Když kolem mě nesli ukázky japonské kuchyně, shledal jsem, že něco takového dnes ochutnávat nemíním, a odebral se s většinou k domovům.