Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Na místě se ukázalo, že námi plánovaný doplněk – umění japonského laku, je výstavou hlavní a panenky jsou jen malou expozicí se vstupem zdarma. Takže jsme u lakovaných krabiček až almar strávili asi hodinu. U panenek jsem spolu s Pet dostal záchvat smíchu u vitríny ukazující ostatní typy tradičních hraček – místo tahacího kačera na kolečkách vlečou za sebou v Japonsku tahacího démona. A tzv. „kolo štěstí“ bylo také ozdobeno zamračenými a nešťastně se tvářícími hlavičkami. Jak se říká – jiný kraj, jiný mrav.

       V 19.00 jsme vyrazili do sklípku středně malé místní soukromé vinařské firmy bratří Radima a Pavla Stavkových.

       Já, Dáreček a Jolana jsme přijeli s odhodláním abstinovat, jak to jen nejvíc půjde. Nicméně alespoň půl litru vína jsme vypili v rámci ochutnávky ve sklípku, který spíše připomínal podzemní hangár než útulné zařízení, na které si vzpomínám ze své poslední SF vinařské akce ve Velkých Pavlovicích cca před patnácti roky. Řízenou ochutnávku v chladu mezi sudy pak vystřídala neřízená v patře nad sklepem u krbu a švédského stolu.

       V sobotu ke snídani vstalo jen pár nejotužilejších, k obědu to již bylo lepší, jen Lenka Turečková přišla až k večeři.

       Dobře to vyřešil Šimon, ten popíjel až do snídaně, pak se najedl a šel spát. Když odpoledne přišel, dostal od nás dary ke svým čtyřicátinám. Panenku Barbie, figurku Alfa, Valhalu Franty Novotného a nějakou tu slopanicu.

       Další program byl stejně náročný jako minulou noc a tak při kartách Šimon brzy zapínal mezi koly šetřič obrazovky a Heňa jej musela budit. K ránu nevydržel ani Miro Lakatoš a zase telefonoval z okna.

       V neděli dopoledne jsme se s Michaelou a Lenkou vydali na okružní cestu po místních pamětihodnostech. Velké Pavlovice však vypadaly jako při zákazu vycházení, nikde ani živáčka, jen na obloze kondenzační čáry letadel mířících směrem na Bagdád a tak jsme si jen prohlédli Novomlýnské nádrže či jak se to jmenuje. Pohled na vybělené kostry stromů vyčnívající zprostřed vodní hladiny byl jak z hororu.

       Ač jsme přijeli mezi prvními, odjížděli jsme bezmála poslední, když jsme vyráželi směrem k Hustopečím, viděli jsme Heňu a Mira, jak se vydávají na procházku do polí hledat Šimona. Možná se v něm probudil medvěd, ochlazení ho zmátlo a někde v lese usnul zimním spánkem.

       No ale Miro rozhodně před cestou potřeboval ještě trochu osvěžit a orientační závod po okolních lesích mu jistě udělal dobře.

       Pondělní epilogue: Docela se mi ulevilo, když mi Šimon na můj mail, co s ním bylo a kde ho našli, odpověděl:

       No, našiel som sa sám. Išiel som sa prejsť do blízkeho kopca a výstup ma tak zmohol, že som sa hore uložil pod stromom k siestě. Bolo príjemné teplo, chrobáčiky tíško ševelili, ináč všade božské ticho, dokonca ani vtáčiky nepičovali... Potom mi napadlo, že ma môže aj niekto postrádať, tak som sa vrátil, vyrazili sme s Heňou, Melkorom a LKT okolo pol tretej. Dva dni chlastačky dajú človeku zabrať, stále si hovorím, že už nie som najmladší a stále chlascem ako 20 ročný. Somár starý. Do Košíc som dorazil okolo jedenastej v noci.

       „Mám rád, když plány vycházejí,“ takže vyšel plán B. Vítězství bylo jen jedno a to na postup nestačilo (pochopitelně jsme měli těžší skupinu, ale hlavně jsme nehráli moc vyrovnaně).

        

       Po delší době se objevila Lucka a způsobovala drobnou nesoustředěnost v projevu Viktora Šance. Vlastně celou schůzku musel řídit Egon Čierny, ale zvládnul to jako v časech před omlazením KJV. Poprvé KJV navštívila Petra Lukačovičová, s tou jsme si pak cestou na metro povídali o rozhlasových hrách současnosti, zda ještě vůbec existují a zda jsou v éře těkavé klipové kultury ještě schopné zaujmou posluchače.

       Někdy v ten čas proběhla oslava vydání nového románu Jany Rečkové, když jsem vybíhal, abych stihl v Pakulu obnovenou premiéru Draculy, stihl jsem ji jen stručně poblahopřát.

       Dracula sám pak byl dost nudný a Hůlkův zpěv mi občas připomínal řvaní na pastvě... Zvědavost, co že to udělali s klasikem, byla po zásluze potrestána.

       JP: A to tam zvířata souložej?

       N: No jasně, jak jinak by se mohly množit?

       JP: I s lidma?

       Závidím Jirkovi, jak dokáže být stále tak svůj.

       V podvečer se u nás konal klímovský večírek. První dorazil Honza Vaněk jr., a tak byl jako vytrestán korekturami IK.

       Dlouho po něm Martin s Vilmou, pak tuším Richard Klíčník, donesl ukázku vína, které mu doma cestou ze Sklípkonu vyzvedl Peťo Pavelko, Viktor s Hankou a nakonec Gudrun. Richard Podaný to má z Šestajovic daleko, Ivan Kmínek zapomněl a Franta Novotný byl mimo Prahu.

       Nicméně nedostatkem témat jsme netrpěli. Vilma prozradila, že začala zase psát a předpokládá, že hotová kniha bude mít cca 900 stran. Viktor poreferoval o překladech, s kterými se potýká, Honza Vaněk jr. přečetl několik úryvků z Not the End of the World (Žádný konec světa) od Christophera Brookmyra , Honzův překlad zachoval autorův jiskrný styl, který spočíval zejména v hromadění protiřečivých nápadů, z nichž každý by se dal rozepsat na povídku. Škoda, že je to spíše než co jiného detektivka a nemůžeme si autora přivlastnit do našeho hájemství SF. Ale třeba se najde nějaký scifistický vydavatel, který vykoukne za ohradu. Co ty nato, Staso?

       Když došlo na lingvistické a překladatelské vtípky, dožadovala se Gudrun něčeho i pro chemiky. Honza Vaněk jr. ji odbyl vousatým H₂SO₅.

       Kolem desáté Martin upozornil na fakt, že za poslední čtyři hodiny nepadla zmínka o válce v Iráku, setkání v takovém složení je pro nás již příliš vzácné, abychom jej utráceli řečmi o věcech, které známe jen z TV.

       Večer v Krakatitu jsem se od Richarda Klíčníka dověděl, že slaví svátek, připojil bych se k němu, Draky a Františce E. Velinské, leč dal jsem raději přednost kyslíku v Galerii. Tam jsem setrval s Pavlem Weiglem v hovoru o knize Polská ruleta, dokud nepřišel Richard Podaný a Honza Vaněk jr. Zavzpomínali jsme na anabázi přípravy a vydávání Cordwainera Smithe, Richard dal jeden ze svých výtisků Honzovi Pavlíkovi, takto tvůrci slovníčku jeho světa, druhý skončil jako dárek u Richarda Klíčníka pod podmínkou, že napíše recenzi. Ovšem ne takovou, aby fanynky psaly recenze na recenzenta, ale běžely si koupit knihu.

       Objevil se tu i Tom Němec, nyní jako redaktor Pevnosti, a paní Blanka Neoralová, odtamtéž. Bohužel Tom zmizel, než jsem s ním stačil promluvit, no snad se objeví na Akademii SF. Pokud si vzpomínám, v den udílení Cen Akademie se do prodeje dostalo první číslo Pevnosti, takže by mohli oslavovat první výročí. Pak si k našemu dlouhému stolu přisedli Mirek Žamboch a Ondřej Jireš a domlouvali jakýsi literární projekt, že by antologii pro Triton? Pár útržků vět rozhodujících o tom, že toto ano a toho ne mi připomnělo inženýry lidských duší :-)

       Když Richard Klíčník odkvačil do divadla a Richard Podaný domů, nebyl si jistý, jak by Helena rozdejchala, že není na svůj svátek přítomen :-), zvedli jsme se i já s Honzou Vaňkem a přestože v Krakatitu zábava spíše vázla, tak na čerstvém vzduchu a v tichu Vodičkovy ulice jsme toho najednou měli do odjezdu tramvaje spoustu k vyřizování.

       No, doufám, že té hrstce, která Ikarii čte, se líbila Swanwickova povídka Gryfovo vejce.

       To si dal, ale neměl provokovat :-), JVjr odpověděl:

       Každopádně doufám, že se aspoň někomu líbil taky překlad: „We were given six orbits warning; most went down in lifting bodies, there was a big evacuation“ (doslova: „Dostali jsme šest oběhů [předem] výstrahu; většina přistála ve vztlakových tělesech [specifická konfigurace návratových těles schopná jistého aerodynamického manévrovaní, uvažovaná zvláště v roli záchranných člunů pro orbitální stanice], konala se velká evakuace) jako „Většina to schytala hned při startu. Byl tam šílenej zmatek.“ (s. 25)

       Nebo hned z první stránky. Valina:

       O deset kilometrů dál už byly vidět jenom trosky hermetického náklaďáku, který tam vybuchl a rozmetal kolem sebe spoustu součástek a izolační pěny. Ta teď vypadala jako hejno obřích červů snažících se z náklaďaků uprchnout co nejdál do měsíční krajiny. Od dvacátého kilometru pak mizerná, hrbolatá silnice vedla pustinou. Sem tam tudy projelo pár aut. To bylo všechno.

       Originál: Ten kilometers out, a pressurized van had exploded, scattering machine parts and giant worms of insulating foam across the landscape. At twenty-five kilometers, a poorly graded stretch of road had claimed any number of cargo skids and shattered running lights from passing traffic.

       Doslova: Deset kilometrů od města kdysi vybuchla přetlaková dodávka a rozházela po krajině součásti strojů a obří červy izolační pěny. Na pětadvacátém (sic!) kilometru si špatně zarovnaný úsek cesty vyžádal od projíždějících vozů nespočet nákladových ližin a rozbitých světlometů.

       A tak dále, lze zabořit prst kamkoliv: „Možná, že už tam vypukla válka, kterou nikdo nechtěl rozpoutat, ve které nikdo nechce bojovat a na které dokonce ani nemůže nikdo vydělat“ (s. 19) je v originále „war that ... and it's even money that nobody can stop“ (doslova: kterou s padesátiprocentní pravděpodobností nikdo nedokáže zastavit).

       Počínaje izolovanými termíny: na začátku se několikrát opakuje, že Weilův vůz má treads (pásy), ale Valina to „překládá“ kola.

       Z railguns (prostě „katapulty“, teď nevím, jestli to Pacner v Městech v kosmu nerozvádí ještě nějak detailněji) udělal „žihadla“, takže když dojde na zmínku o tom, že mají nějaké koleje, termín „units“ rozvedl na „počítačově řízených lokomotiv“ a z „užívaných k přepravě hlušiny a surové i zpracované rudy“ (raw and semiprocessed materials) vynechal „over the highlands and across the bay“ (přes vysočinu a záliv [měsíčního moře]), které by ho mohlo prozradit. The Center for Self-Replicating Technologies není „Centrum pro výzkum sebepoznávacích technologií“ (11), ale autoreprodukčních – níže se mluví o nanorobotech.

       Mohl by se přihlásit, komu to přijde jako dobrý nebo jen adekvátní překlad? (Ty nemusíš, Ivane.)

       Odpoledne jsem cestou do Krakatitu potkal F. E. Velinskou, optal jsem se jí, zda je již fit, pravila, že ano, abych si nevšímal její barvy, takovou nabere, když je dlouho u jednoho stolu s uctívači jednoho nejmenovaného kultu (ne že bych se jej bál jmenovat, ale stále nemohu vynatrefit jeho jméno, skleróza je mrcha). V Galerii se sešla komise Skřipce, rychlý konec bojů v Iráku umožnil návrat Libora Dvořáka, nevím, jak se podařilo přilákat Viktora Janiše a obětaví tahouni Richard Podaný a Honza Vaněk jr. (RIP už spočítal část kategorií Akademie SF a vyšla zajímavůstka, totiž že Pekárkové překlad dostane cenu Akademie SF od scifistů a možná anticenu Skřipec či Koniáše od překladatelů).

       Tom Jirkovský škemral o informaci, zda dostanou ještě nějakou cenu krom toho jistého Mloka za neangloamerický překlad... Nebyl jsem takový nelida, abych mu nedal naději.

       Ondřej Neff byl ten čtvrtek na Interkameře a tak s námi pobyl déle Franta Novotný, který zde měl schůzku se Stasem Juhaňákem a Leo Křížkem ohledně vydání nějaké vojenské encyklopedie.

       Honza Pavlík Stasovi doporučil několik titulů od Clifforda Simaka, takže se můžeme těšit, že si přečteme i zbytek toho nejlepšího od autora „Když ještě žili lidé“.

       Já pak musel s Keplíkem odchvátat domů, kde jsme přes půlnoc tiskli makety pro sborník Fantasy 1992 / 2002 na Taurcon.

       Následovala Rum párty u Marvina – to už v osmi (když jde o konzumaci, tak je najednou dvojnásobná účast). Kvantum jídla (kotel boršče, salámy a čabajky, sýry), tramín z Veveří, francouzské víno Corbieres 2001 (Provensálské) a osm druhů rumu (a dvakrát cachaca, takže jsem mohl zájemcům namíchat caipirinhu).

       Honza Vaněk se zase obětavě ujal skupiny amerických fanoušků, kteří zabloudili do Liberce a Prahy: V sobotu jsem šel s těmi Američany do malebné holešovické tržnice („kdybychom měli něco takového ve Washingtonu, nakupovala bych tam často! A ten bramborák je vážně skvělý!“ :-) resp. „Když jsem tu byl posledně, koupil jsem si na DVD taky Vlčí boudu, ale vůbec se mi nelíbila“ :-)))

       Asi také kdesi na Jižním Městě proběhl první ročník odpoledního Eroticonu pořádaný Trollíky. Na http://pes.internet.cz/scifi/clanky/29920_0_0_0.html si můžete přečíst recenzi Jardy Houdka na sborník Klášter slasti vydaný u příležitosti akce. Na poradě SFK jsem zahlédl její mimořádně odpudivou obálku, snad recenze pomůže zmírnit první dojem.

       Od rána zjišťuji, kdo přijede v sobotu na Akademii SF, ještě že alespoň Petr Kotrle a Jarek Mostecký se ozvali sami.

       Ozval se mi také Peťo Pavelko, pro velký zájem 21. 6. 2003 pořádá Sklípcon 2. Máte-li zájem, informujte se na peter.pavelko@aliatel.cz

       Večer se pak v salónku vinárny V žitě konala Veřejná schůze KJV. František Novotný přednášel na téma: Děla v díle Julese Vernea a děla mimo dílo Julese Vernea a Leonid Křížek: Obléhací stroje všeobecně. Frantova Přednáška byla velmi fundovaná a odpovídajícně dlouhá. Bylo nás tak akorát, poslední židle zbyla na Jolanu, která dorazila s gestem královny asi s půlhodinovým zpožděním. Silver a Jarda Houdek si pak už museli sednout k baru. Protože nedorazil R. Klíčník, neobjevila se tentokrát ani žádná nová fanynka. Leonid vyprávěl hlavně o svých osobních zkušenostech se stavbou a obsluhou historicky přesných replik katapultů. Honza Vaněk jr. vedle korektur interkomu ještě stihl s Martinem Cornem svými poznámkami a dotazy vyvádět z míry moderátora a bavit přítomné.