Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       snad začal už v úterý, když Honza Pavlík přivedl na schůzku KJV z Krakatitu Jardu Olšu jr. Minule jsem se o tom pro nedostatek místa nezmínil, stejně jako o přítomnosti Vaška Pravdy s chotí. VP je teď něco jako Schrödingerova kočka, je i není v ČS fandomu, to se dá zjistit, jen když se otevře krabice v podobě schůzky SFK Avalon, který o tom rozhodne. Ale zpět k Jeho Excelenci z Princova ostrova. Přislíbila nám pomoc při předávání cen Akademie a pak se hovořilo o stavu kádrové politiky na MZ. Nechci vás zbytečně děsit..., ale je stejná jako ve zbytku státní správy.

       Večer v Kraktitu jsme udělali ještě nějaké korektury IK, rozdal jsem několika spolupracovníkům volňásky na Veletrh (Luckou Lukačovičovou jsem zálohoval Evu a Ivu) a nechal se od Toma Jirkovského pozvat do irské hospůdky O'Brien na páteční setkání spolupracovníků Laseru. Dík ochotě kluků dole v prodejně se mi podařilo sehnat a pozvat na sobotu Milana Fibigera, od Ondřeje Jireše jsem se dověděl, že Mirek Žamboch je ve Finsku, a od Richarda Podaného, že se konečně dovolal Romanovi Lipčíkovi a že se sejdeme v pátek odpoledne...

       Okolo stolu ve sklepním salónku již seděla redakce Laseru, Martin Šust (ostříhaného jsem jej v intimním šeru hned nepoznal, naštěstí brzy promluvil a kupodivu o svém slovníku :-), Petr Kotrle se synem, Honza Vaněk jr. a Viktor Janiš. Já jsem společnost rozhojnil krom své maličkosti ještě o svého synovce (sestrosyna) Milana Pavlíčka, kdys SW fana, dnes již spíše začínajícího překladatele. Pak se ještě objevili Pavel Weigel a Honza Kantůrek a poslední, okolo desáté, asi z práce, dorazil Tom Němec. Tomu jsem, když si stěžoval, že nemůže udat antologii současné mladé SF, doporučil, aby ji nabídl Tritonu. Ještě s Martinem Šustem jsme se pak bavili o našich SF&F časopisech Ikarii a Pevnosti. Zatímco první je již mrtvolně ztuhlý, změny zjevně neschopný, druhý si stále ještě ani nevybral, pro koho a o čem psát. Samotný kapitalismus se svým jediným pravidlem „nadělat prachy“ nám tady moc nepomůže :-). Ač to bylo možná u stolu sponzorovaného Laserem mírně společensky nevhodné, přešel jsem ke svému oblíbenému tématu posledního měsíce, totiž k vydání Cordwainera Smithe.

       Petr litoval, že se tehdy nechal udolat méně důležitými zakázkami a nepřeložil si větší kus ze Znovuobjevení člověka. S Honzou Vaňkem moc řečí nebylo, již včera si stěžoval na jakousi virózu, která jej postihuje pravidelně okolo Akademie, a tak kolem sebe hlavně šířil negativismus. Nicméně zůstal svůj, když Tom přítomným oznámil, že jsou jeho hosty, poznamenal Honza suše, že za jeho peníze. (Na Honzově viróze mi připadlo obzvlášť pozoruhodné, že jej postihla i letos, kdy Akademie propukla o tři týdny dřív než obvykle.)

       Viktor Janiš si dobře rozuměl s mým synovcem, ten studuje translatologii na FF, kterou před nedávnem Viktor absolvoval, a zajímal se tedy živě, jak si dnes vedou některé obzvláštní kreatury, se kterými se musel potýkat. Já si povídal s Helenou Šebestovou o zapomínání a úloze Hvězdného bulváru v IK jako zdroji historie, nezachytí určitě vše a možná ne vždy ani to nejdůležitější, ale jenom to zůstane uchováno :-) S Honzou Kantůrkem jsme si pak povídali o posledním Pratchettovi, přišla řeč i na jeho překlad Banksova Mostu, ba mám za to, že právě touto knihou bylo převrženo víno na jeho kalhoty :-).

       Okolo půlnoci hodil Tom „firemním“ vozidlem domů Honzu Kantůrka, který místo na Akademii stráví sobotu na chalupářských galejích, a pak se všichni Plzeňáci vydali se zastávkou u redakce IK, kde jsem s pytlem knih, které mi vrátil Petr Kotrle, vystoupil já, směrem k domovu. Ahoj zítra.

       Jako první přišel svědomitý Jarek Mostecký a po něm v poslední čtvrthodině i všichni ostatní aktéři: Ondřej Neff, JWP, Vlasta Talaš, Pavel Weigel, Ivan Aľakša, a když si vyměnil diplomatickou kravatu za scifistickou, i Jarda Olša jr. Ještě jsem, když se dlouho neobjevovala Lucka Lukačovičová, odlapil Ellie Velinskou a její kamarádku a předal je Bí, aby jim vysvětlila, co je na pódiu čeká. Mezitím již jako dobře seřízený stroj Mirek Dvořák, Filip Gotfrid a můj syn Pavel rámovali diplomy, Bí je rovnala v pořadí, v jakém je budou předávat, Jiřina Vorlová s Míšou upravovali pódium a rovnali Mloky na stolek pro fotografy... Vše klapalo jak hodinky ... Jindy mě tato část příprav stojí cca rok života, ale letos to bylo takřka radostné.

       Navíc se objevila i řada oceněných z předchozích let, Akademii tak podpořili Josef Nesvadba a Ludmila Freiová, škoda, že Jaroslav Velinský měl v době předávání autogramiádu u stánku Baseta.

       Pak jsem ještě u stolku, kde kávou a kolou doplňoval hladinu kofeinu v těle, objevil Romana Lipčíka s Heňou a LKT a mohli jsme začít.

       Popisovat Romanovo moderování je nad mé síly, doufám, že jej většina našich čtenářů alespoň jednou zažila.

       Roman si libuje v naznačování... když si Tom „Laser“ Jirkovský přišel pro prvního Mloka, doporučil mu pevnější obuv, aby si své slupkovité mokasíny neprošoupal. Naopak když si pro svou (letos jedinou) cenu došel Vlasta Talaš, vyzval jej Roman, aby své boty se silnou podešví půjčil Jirkovskému, že je již beztoho nebude potřebovat.

       A skutečně, sbírka Dickových povídek: To je wub, kapitáne! převálcovala Bankse, Egana, Resnicka, Martina, Carda i Holdstocka ve všech kategoriích, kde to vůbec bylo lze. Snad se nad tím akademici ještě zamyslí, já to přičítám tomu, že jsme ještě nepřekonali desítky let bolševické izolace od proudu nejsoučasnější světové SF a stále ještě vstřebáváme klasiku.

       Petr Kotrle převzal cenu pro Polaris za Holdstockův Železný grál (Bob Svoboda, stejně jako Ivan Adamovič, letos vynechali, šeršelafam), a Roman s ním navázal dialog klausovským: A vy jste kdo, panáčku? Pak byl ovšem více než potěšen, že poznává překladatele takových kvalit (a to ještě netušil, že Petr, aby vše stihl, musel ošidit syna, se kterým byl na Cestě do fantazie, o posledních pět minut).

       Když se Silver vypravil převzít cenu Akademie pro Skrblíka, pravděpodobně přišel rovnou z páteční maškarní párty v Krakatitu a otevřel naplno stavidla své mnohomluvnosti, Roman jej trpělivě vyslechl a pak pravil: Dobrý den.

       Nejvíc asi ale potrápil Mirku Hudečkovou z Tritonu. Pochybuji, že se Stasovi ještě někdy podaří místo sebe poslat ji nebo někoho jiného z firmy. A tak je vlastně dobře, že se to stalo. Jarkovi Mosteckému se nelíbilo, jak bylo prezentováno udělení Ceny za zásluhy Egonovi Čiernému: „To je cena v pravou chvíli...“ (Napište Richardovi nebo mně, jaký na to máte názor vy.)

       Komentáře k Akademii: Pokud jsem nějaké dostal, shodovali se v tom, že Romanovy vtípky jsou leckdy dost hrubozrnné, ale že za tím je asi úvaha profesionála. Nikdo totiž nezná jiný nebo dokonce lepší způsob, jak udržet pozornost diváků při odevzdávání neskutečných dvaceti kategorií (a nemylte se, každá má své zastánce a to nejen mezi vydavateli, kteří ji nejčastěji dostávají).

       Akademie 2002 je za námi, ještě s Dárečkem nesu cenu na stánek Beta-Dobrovský (kam se ztratil Ševčík?), nepřišli si pro cenu, protože popletli čas (nebo si nebyli jistí, jestli to není Skřipec?). Slečna Dobrovská se omlouvala, že letos nepřišli: „Chodili jsme každý rok a nic, a letos...“

       Pak prohlídka několika zajímavých či spřátelených stánků, Akademia vydala kompletní seznam rodokapsů, Jirka Doležal neodolal a investoval doň, prohledal jsem stánek Olympie, ale Zdeňka Pobudu jsem nezahlédl, ani Ondřeje Mülera.

       Pak jsem s Richardem Podaným navštívil stánek, kde pro nás mimořádný a zplnomocněný velvyslanec ČR v Zimbabwe, Zambii, Angole, Mosambiku, Malawi a na Svatém Tomáši a Princově ostrově uspořádal mimořádnou exkursi po africké literatuře.

       S Richardem Klíčníkem jsme se zaposlouchali do africké milostné lyriky, básník přirovnával prsy své milé k ředkvím, Richard pravil, že má asi na mysli ty dlouhé..., no ještě asi nedorostl teď tak módního multikulturálna.

       A pak již na Skřipec, Richard, Viktor Janiš a Honza Vaněk jr. odvedli pod vedením Libora Dvořáka obrovský kus jistě nevděčné práce. Potkali jsme tu spousty známých, pro jistou skupinu lidí, která má hodně společného s fandomem, je tento pořad vyvrcholením Veletrhu. Promluvil jsem s Evou Hauserovou a Cyrilem Simsou. Eva měla trochu špatný pocit z toho, že Ivu Pekárkovou navedla k překládání oné Kingovy knihy O psaní, zahlédl jsem sestru Martina Klímy, Haničku, a krom spousty lidí, kteří byli už na Akademii, i tváře známé z pořadů jako je Katovna či 333.

       Honza Vaněk jr. pojednal Kobru 11, nějakou českou grafománii, maskovanou jako překlad, a detektivku Případ cely číslo 13. Richard Podaný dokumentoval hříchy kategorie Skřipeček na příšerném překladu Války růží, vydaném Naším vojskem, a pak ukázal i lidštější tvář Skřipce, když doložil, že drtivý odsudek překladu nějakého Leninova životopisu byl přepjatý a že poukazoval na takřka všechny nedostatky, které překlad obsahoval, ale tvářil se, jako by šlo jen o jejich malý vzorek.

       Před sedmou jsme já, Michaela, Pavel-Elven, Ondřej Jireš a Honza Vaněk zazvonili u Pagiho. Kupodivu v tu dobu a v sobotu již ve střední Evropě nepracují ani Vietnamci a tak jsme přišli s prázdnýma rukama. Naštěstí se Pagi zásobil a i když v tu dobu už u něho před cestou domů odpočívala většina přespolních návštěvníků Akademie SF: celý Laser, Dáreček, Jarek Mostecký, Petr Kotrle a ještě Pavlíkovi s robětem, nikterak jsme jej nezaskočili.

       Pagi rozšířil svůj repertoár specialit o pomazánku ochucenou francouzskou hořčicí, bravo...

       Honza Vaněk dostal třetinu dlužných peněz a přečetl si novou Pevnost (udržuje si tak svůj hnus stále čerstvý a aktuální), Dáreček nám ukázal fotky ze včerejší maškarády v Krakatitu, nepoznal jsem ženu v červených šatech, byla to Edita Dufková, ostatně jsem se brzy mohl přesvědčit o svém mizerném pozorovacím talentu, když okolo osmé přišla s Cyrilem Bromem.

       Na Tomovi bylo vidět, že ho třídenní maratón Plzeň-Praha a zpět již zmáhá, snad si v neděli odpočinul, doufám, že i v Plzni je tak chladno jako tady, když ještě za čerstva píšu tyto řádky.

       Konečně odešli, přežil jsem ty okamžiky nevýslovné staré rouhavé hrůzy ukryt v důmyslně konstruovaném systému chodeb za ostěním mého prastarého sídla. Bylo jich asi devět, počítáme-li obřadníky, spoutané oběti v pytlích nebylo možné z mého úkrytu dobře evidovat. Celý obřad řídil vůdce ostatními nazývaný Drakula, ku pomoci měl několik obrovitých trolů, uzlovitého starce nepochybně staršího než sám čas, ozbrojeného břitkým mečem, nevýslovnou hrůzu vzbuzující zvíře, které rouhavě hlasem i vzhledem napodobovalo člověka, leč podstata té bestie byla nepochybně koňská, a éterickou, větru podobnou bytost, jejíž role mi zůstala utajena. Jejich činění, ač strašné, bylo však pouze odvozené z textu skutečného mistra starých rouhavých umění, a když jsem se vzpamatoval z prvního šoku a nabyl opět vlády nad svými smysly, zpozoroval jsem, že všechna ta hrůza není cílem, leč jen prostředkem, či spíše cestou, na jejímž konci je vyvolání prastarého božstva podle řečeného rouhavého návodu. Ten měl naštěstí pro lidstvo četné mezery, které se pokoušel neuměle doplnit mladší jáhen té pekelné skupiny, a snad i proto, že ne všichni znali své role řádně a manuskript prastarého mistra existuje jen v jediném prokletém exempláři, zůstaly brány R'lyehu zavřeny na další tisíciletí. Ze sténání mladšího jáhna trestaného za neúspěch jsem vyrozuměl, že se potulná ďáblova skupina pokusí ještě o jednu invokaci na pohanských obřadech zvaných Taurcon. Snad i tentokrát selže, vždyť některé scénické poznámky ďábelského mistra jsou naštěstí jen obtížně realizovatelné: ...na most vylézá obrovská nahá trolice...

       Odešel jsem do svých pokojů, kde jsem prozíravě zanechal omámeného zahradníka, oblečeného do mé nejlepší vesty. Měl utrženou pravou ruku a levou nohu, ale nikde nebylo více krve než na stole naší kuchařky před nedělním obědem.

       První, čeho jsem si v areálu Taurconu povšiml, byla řada dívek opakujících pohyby jakéhosi zpomaleného tělocvikáře. Až na zpáteční cestě jsem z programu zjistil, že to byl Petr Čáslava, kterého jsem opět nepoznal, zaučoval přítomné do tajů Taiči. Budu muset požádat pořadatele conů, aby Petra nějak viditelně označovali...

       Po prezentaci jsem zakotvil v baru, protože mě sobotně-odpolední přednášky nějak neoslovily, i když třeba o těch pátečních se Richard Podaný vyjadřoval pochvalně, pohříchu se ale všechny nějak překrývaly s tou jeho. Ze známých figur se z hráčské mládeže vydělila Silverova postava, když si při ukázkové hře „Capture the flag“ stačil způsobit úraz, který si vyžádal ošetření na chirurgii, později jsem se dověděl ještě o jednom zásahu mečem řešeném šesti stehy, zdá se mi, že ČS fandom by se měl podepisovat jen pod takové fantasy akce, na kterých bude na plný úvazek profesionální zdravotník.

       S Pagim jsme probírali možnosti pořádat v N. Parcon, ještě je třeba zjistit, jaké zde jsou další ubytovací kapacity.

       Bí a Filipa jsem pravidelně nacházel u stánku s knihami, typická nemoc z povolání. Bí se navíc, potom co na Eroticonu vyhrála sadu erotického prádélka, namlsala tak, že skoupila velkou část tomboly. Nevím, kolikrát vyhrála, ale těch smůlovatých lístků jí zbylo 90.

       Od baru mě Michaela vytáhla na šermířské představení skupiny Bellatoris. Šermíři se vedle boje s větrem, který se jim pokoušel odnést stan, snažili posluchače nejen pobavit souboji, ale i trochu poučit o dějepisu, opravdu jsem nelitoval, že jsem se k tomu nachomýtnul. Protože počet účinkujících a diváků byl v celku vyrovnán, nebáli se tito půjčit své zbraně k prohlédnutí či dalšímu kulturnímu vyžití. Každý měl možnost zablbnout/zašermovat si s jejich meči či na vlastní nebezpečí zažonglovat s palcátem. Dále mi v paměti utkvěla ochotná učitelka lukostřelby, už jsem to pár let nezkusil, ale řekl bych, že vzhledem k hmotnosti šípů měli poněkud slabé luky.

       A opět v baru, odkud sleduji příjezd zbytku herecké skupiny. Měl ji přivézt Robert Rameš, ale v blízké obci se střetli s nějakou místní slepicí, která pak zdržela převaz Silverovi ruky o půl hodiny, naštěstí se nikomu nic jiného nestalo.

       Pak se před objektem COP objevilo auto Laseru s celou redakcí a Honzou Vaňkem jr. Potom, co se v baru trochu vzpamatovali z cesty, následovalo povídání o Ch. Miévillovi a jeho Nádraží Perdido v čajovně u Melkora. Škoda, že mnoho účastníků přisátých k vodním dýmkám už asi příliš nevnímalo.

       Konečně jsme se propracovali ke slavnostnímu večeru, začal tuším tombolou skvěle moderovanou Richardem Klíčníkem, také jsem předával jednu cenu, tuším mikinu některého sponzora, neodpustil jsem si vtípek, že zatímco pořadatelé conů fanoušky odírají, jejich president je obléká.

       Pak se vyhlašovaly výsledky hráčských soutěží a díky tomu se v jednom síle asi poprvé sešla většina účastníků conu.

       Na závěr Richard Klíčník vydražil obrázek Moniky Denkové, který vznikl v autorském workshopu Jany Šouflové v Melkorově čajovně. Když se Richardovi podařilo rozpoutat dražební horečku z úvodních 50 Kč na konečných 550, svěřila se Monika, že potřebovala tu pajcku na zpáteční cestu.

       Před divadlem nás vyhnali ze sálu a když jsme se vrátili, na pódiu stál úžasný trolí most. Na divadlo jsem byl trochu připraven z nedělní zkoušky na naší zahradě. Nicméně stejně jsem byl nadšen. Asi nejlepší výkon předvedl Luboš „Tračník“ Tanzmann v roli Cohenova mluvícího koně, nicméně i ostatní, včetně křoví, byli pod režijním dohledem Drakulky skvělí. Za zmínku stojí zejména zapálené herectví Roberta Rameše, to když mu vzplanul barbarský Cohenův vous (a od něho chlupy na jeho kosmaté hrudi). K dokonalosti chyběla jen maličkost, a to kdyby vypravěč (Richard Klíčník), potom co dupáním uhasil strženou mužnou ozdobu Roberta „Cohena“ Rameše, pronesl „A barbar Cohen jako by náhle omládl“. Při následných ovacích vylezl zpoza mostu úplně schvácený Petr Keplík Köpel, který, jak se později ukázalo, jako nápověda předříkával většinu textu.

       Pak jsme si do odjezdu vlaku povídali s Čápovými, kteří si přijeli pro dceru Lucii. A půlnočním courákem do Prahy, v neděli jsem byl možná unavenější než pořadatelé, inu nemládneme.

       Únava po náročném víkendu se trochu projevila na zábavě, intelektuálně asi nejnáročnějším tématem byla pravidla jeskyně, kterou připravují Eva s Andreou.

       Gudrun se s námi podělila o zkušenosti, které v posledních dnech nabyla při organizování Taurconu, nezávidím jí je, už proto ne, že teď když prozradila co všechno Avari zvládnou, bude se toho od nich očekávat ještě víc.

       Vernisáž zahájil Martin Zhouf s Ondřejem Neffem, který slíbil k vystaveným kolážím napsat knihu, a byla opravdu hojně navštívená nejen scifisty, ale i přáteli pana Šíra, ti po šesté zcela zaplnili Galerii. V místnosti před barem nás Vlasta zasvětil do pozadí akce, která vzala počátek na předávání Cen Akademie SF, kde ON seznámil Vlastu a mistra a protože zrovna bylo volno, během deseti dnů byla výstava na světě. Takhle nějak si představuji vedlejší efekty Akademie.