Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Pak jsem se s Honzou Vaňkem jr. vydal k Jolaně (rodinku mi tam dovezl Laser), ale ještě předtím jsme se zastavili dole v knihkupectví, kde se Jirka podpisoval posledním zájemcům. Pozval jsem jej někdy k nám, až zase budeme snášet IK v redakci. Jirka nám ukázal dárky, které mu fanoušci donesli, svíčku ve tvaru pistole nebo ruky uťaté v zápěstí... inu má přece jen vyhraněné čtenářstvo.

       U Jolany nás již čekal Peťo Pavelko, Laser, moje rodinka, u krbu se činící Dáreček a pár Jolaniných spolužáků z jazykovky. Později ještě dorazili Pagi a Gudrun s Keplíkem. Já se pomocí mobilu pokoušel zjistit, co je s Klímovými (neodpovídali na maily a nebrali telefony), a dověděl jsem se, že Vilma je v Itálii a Martin se právě vrátil z USA, takže se v Šestajovicích nepotkáme.

       Bavili jsme se o filmech, které teď bylo možné zhlédnout za pouhých 75 Kč, o Akademii, o počtu jejích kategorií, Tom Jirkovský nám věc přiblížil z pohledu vydavatele, pro kterého jsou Ceny Akademie jediným zadostiučiněním v trudné každodenní lopotě, Peťo Pavelko připomněl svůj návrh zredukovat počet cen, Pagi loboval pro větší profesionalizaci Akademie, Honza Vaněk jr. oponoval nepřítomností ochotných profesionálů v České kotlině (Akademie je naší Nebulou do té míry, do jaké míry je ČR Spojenými státy), Tom by si přál nějakou cenu, která by odrážela zájem běžného čtenáře, nějakého českého Huga, připomněl jsem osud Ikarose, který mohl distribuovat své anketní lístky mezi 20 000 čtenářů Ikarie, a pokud jsem něco nepřehlédl, tak už to zabalil, zatím tuto roli hraje cena Istron, která snad vypovídá alespoň o vkusu a preferencích slovenských čtenářů... Padl návrh, který by stál za uvážení: doplnit pravidla Akademie tak, že by v kategorií nejlepší SF, fantasy, horor mohly soutěžit pouze romány a byly vyloučeny povídkové sbírky a antologie. Chtělo by to ale nalézt jinou argumentaci, než že mají svou vlastní kategorii. To mají neangloamerické překlady a původní tvorba také a přece chceme a je v našem zájmu, aby se utkávaly s anglosaskou přesilou.

       Dáreček už měl fotky z Vartovky, když rozdělal oheň, dali jsme s ním řeč, jen Jolany jsme si neužili, jak stále kmitala mezi kuchyní a zahradou. Snad si to vynahradí v neděli.

       Vedle dinosauřích řečí o zahrádkaření, vaření, chovu štěňat a zařizování domu jsme si díky Honzovi vyslechli kousek ze staršího a zdá se opravdu úžasného Pelevina (proč jen u nás vycházejí nejdříve ty jeho náročné a hlavně pro Rusy zajímavé kousky jako Čapajev či Generace P), zorientovali se v alespoň trochu zaznamenáníhodnějších duševních výkonech naší žurnalistiky, probrali události okolo Akademie SF, odhadovali další osud Ikarie, já prudil s nově načtenými poznatky ze sociobiologie a s články z IK, které vyšly před rokem 1990 a které jsem si osvěžil při jejich nedávném převodu do html. (Našel jsem přitom i staré logo SF muzea, vizte stranu 1.)

       Richard odkudsi vylovil žertovný test z intuitivní etymologie. Nejlepší výsledky měl samozřejmě Honza, plné 2/3 správných odpovědí z 12 možných. My ostatní jsme skončili tak se čtyřmi (správnými). Napadlo by vás, odkud pochází slovo majlant nebo obrat být na huntě, a to nemluvím o fištrónu?

       Okolo páté musel Viktor s Hanou do Prahy, neměl ještě přeloženou svou denní dávku, a i my ostatní jsme začali uvažovat o odjezdu, tentokrát již všichni pozůstalí s Jolanou. A skutečně již v půl deváté jsme dali našim hostitelům vydechnout.

       Epilogue: Odvyklý kyslíku a slunečnímu svitu jsem zapomněl kontrolovat své stravovací omezení a dopřál si výborného indického čaje. A to i po sedmnácté hodině. Usnul jsem až v pondělí ráno v šest. Omluvte, prosím, sníženou kvalitu reportáže.

       Andrzej Pilipiuk mě překvapil svým mládím, je mu dvacet devět, a podivným způsobem, jakým držel tužku. Viděl jsem již několik leváků, ale jeho způsob psaní se nejvíc blížil Stephenu Hawkingovi.

       Sedl jsem si k redakci Laseru, Heleně Šebestové, Janě Radoušové a Jolaně Čermákové, ale hluk povykující mládeže nás vypudil do místnosti galerie a odtud zase Tom Jirkovský s tím, že už je čas přejít do Maďarského kulturního střediska (kde se teď odehrává většina polských akcí určených pro pražskou veřejnost). Což nebyla až taková škoda, protože jsem přítomné dámy bavil/nudil líčením příčin své rozespalosti.

       V MKS bylo docela horko, ale nevzdali jsme to a sedli si s Jolanou a Jirkou Černým za Roberta Lakuha, Erika Górskiho z nakladatelství Fabryka slów, které vydává Pilipiuka a má zájem i o české autory (obávám se, že někoho tak osobitého a originálního jim ale česká scéna asi nabídnou nemůže).

       Pořad zahájil Pavel Weigel představením krátkého počítačově animovaného filmu Katedrála. Pak herec Rudolf Kvíz přečetl povídkovou předlohu filmu a těsně před promítáním dorazil Honza Vaněk jr. a pochvaloval si, jak to měl dobře vypočtené. Filmeček sám je pak pozoruhodné dílko na motivy povídky, kterou si můžete přečíst ve sbírce Polská ruleta. Bohužel promítací zařízení nebylo na dostatečné výši a tak si budu muset film prohlédnout někde na počítači.

       Následovalo představování nakladatelství Laser a jeho programu POlská DÍLa, která shodou okolností všechna přeložil Pavel Weigel. Ten ostatně i Laser ponoukl k odvážnému pokusu s polskou SF.

       Před besedou s Andrzejem Pilipiukem přečetl ještě Rudolf Kvíz výborně vybranou povídku Pohádka pro vnoučka. Lepší obrázek o světě Jakuba Vandrovce byste dlouho hledali. Vlastní besedu pak překládal oblíbený tlumočník PKS, jméno jsem zapomněl, od minulé akce si osvojil termíny jako fandom a fantasy a ulítnul občas jen na maličkostech (sestřenice). Zato ale neustále tlumočil tak, že když Pilipiuk použil jedno adjektivum my slyšeli „... skutečnou, pravdivou, opravdovou literaturu“, ale aspoň že (už) věděl, že wiedzmin je česky zaklínač.

       První dotaz musela položit (mladá a hezká) zástupkyně PKS, my ostatní byli příliš malátní z vedra a profesionál prostě když musí, tak musí. Pan Kvíz se ptal, co že je to za SF, když tam nelítají raketami, Honza Vaněk jr. připomněl nyní populární magický realismus autorky Olgy Tokarczukové, rovněž se odehrávající na polském venkově, a zeptal se AP, zda je to pro něho konkurence. Velký národní testovač Vašek Fořtík do diskuse nějak zamontoval poměr fanů a fanynek ve fandomu. Helena Šebestová se zeptala, zda nemá Vandrovec a ostatní figurky z jeho knihy živé předobrazy v autorově okolí nebo rodině. Jolana ukázala na redaktory z Fabryka slów, kteří vypadali, jako by právě vypadli z Sienkiewiczova románu (pán Zagloba v mladších letech), ale ti se ohrazovali, že oni určitě ne, kdo by řekl, že tak dobře rozumějí česky :-). Díky Jolanině milé bezprostřednosti, která mě udržela v bdělém stavu, jsem byl rád, že jsem nedal přednost spánku.

       Andrzej Pilipiuk přiznal inspiraci pro Vandrovce z doby, kdy jako chlapec jezdil do městečka Wojsławice za svým dědečkem, a dal k lepšímu historku o tom, jak ve Wojsłavicích zavedli internet, a první, co je napadlo, bylo vyhledat, kde se o nich píše. Nejvíce odkazů bylo na P. stránky o Jakubovi a v městečku a okolí z toho byl docela poprask. Starostovo prohlášení: Takový ochlasta tu nikdy nežil ze zadní stránky obálky je autentické...

       Z věrných RURáků dorazili jen Andrea a Jirka Černý, ze zatím nejmenovaných scifistů ještě Silver a Slávek Švachouček. Kdo mohl a nepřišel, udělal i přes to vedro chybu.

       Před cestou do Rybky se tu zastavil Franta Novotný, hovořili jsme o knižním vydání jeho psích fejetonů pod jménem Mrožoviny u nějakého brněnského vydavatele.

       V galerii seděl Klub Julese Vernea a Milan Fibiger, který na poslední chvíli maloval nějakou obálku, index bradavkovitosti jsem nestačil odhadnout.

       Pak přišla ještě Jolana Čermáková, původně pracovně, pro laserové korektury, ale pak se chvíli zdržela a jednou z pozoruhodností Krakatitu je, že se zde docela příjemně mísí práce a zábava, a než se nadála, přihrál jí Pavel Weigel ještě svůj překlad Ewy Białołęcké.

       Bavil jsem společnost povídáním o pondělní sešlosti s Pilipiukem, ba jsem i přečetl jeho povídku, bohužel jsem se nevydržel nechechtat a tím to trochu kazil.

       Já jsem vynechal vinné soiree u Peti Pavelka, nedá se stihnout všechno, ale jednoho to zamrzí, slámové a ledové víno se ani u Peti nepodává pokaždé.

       IK jsme rychle snesli, nastrkali doň propagační letáčky Parconu a šli jsme si sednout na zahradu, kde jej ti nejnedočkavější z větší části hned přečetli. Z Evropské ulice hučely projíždějící kamióny jako příliv (romantika dostupná i lidem, kteří se místo byznysu věnují fandomu :-), vybalili jsme dobroty, Eva a Iva donesly nějaký speciální dámský tlamolep, Bí veltlínské bílé, já zajišťoval šťávy pro nealkoholiky, a utěšeně jsme tak strávili čas do 22.00. Na slíbené opékání neplatičů nebo čehokoli jiného nedošlo, demokraticky jsme si odhlasovali, že na oheň je příliš vedro, a i tak jsme se přejedli, alespoň podle mé zkušenosti.

       Martin Molhanec mezi námi marně hledal někoho, kdo sledoval seriály Stanice nebo Temný anděl, aby vyměnil názory, ale všichni chodíme spát se slepicemi a navíc neumíme nařídit video, a kdo by i uměl, stejně nemá čas se pak na něco dívat. (Musí například psát Bulvár :-)

       Honza Vaněk jr. prolistoval Ikarii a neustal, dokud nenašel dostatečně chyb, aby nemusel měnit názor na její (ne)kvalitu. Řeč o zhlédnutých filmech nás přivedla na myšlenku společné návštěvy Matrixu II příští týden. Uvidíme...

       Než vernisáž začala, byl v Krakatitu skoro každý, kdo v pražské SF něco znamená. František Novotný s recenzními výtisky Valhaly pro Vlada Ríšu, Richard Podaný (věnoval mi komiks Zatrollená historie I.), Pavel Weigel, měl s sebou několik vzácných bibliofilií, škoda, že chyběl Richard Klíčník, jistě by ho zajímal Holan s korekturami autora v podobě celých doplněných strof, Honza Vaněk jr., Egon Čierny, Peter Pavelko, Silver...

       Franta Vlasák, který na své škole uspořádal malé připomenutí Teodorova jubilea, mi představil Petru Třískovou, která po něm převzala funkci kontaktu na SFK Syndrid.

       Konečně dorazil Teodor, až na bolavá kolena obdivuhodně popírá svou osmdesátku, za dvacet let, co jej znám, se skoro nezměnil. Před osmdesáti roky se za velké bouře narodil, a k jeho nedělní oslavě se dokonce konalo zatmění slunce. Dnes u příležitosti vernisáže proběhl alespoň přívalový déšť. Takhle nějak tuším uváděl vernisáž velikána české SF malby Vlasta Talaš. Nejdřív jsem totiž přes řvoucí mládež, dokud ji Silver trochu neuklidnil, moc neslyšel. Vlasta bude muset opatřit Galerii alespoň skládacími dveřmi.

       Když už se Vlasta chystal Teodora odvést zpět do Unhoště, osmělil se s blahopřáním ještě Jan Patrik Krásný. Prokázal obdivuhodnou znalost Teodorova díla a Teodor zase úžasnou paměť, když popsal do detailu Svět fakt fantazie, který s Ondřejem Neffem vydali v roce 1990 a kde měl JPK svou první knižní ilustraci.

       Počasí dopadlo až příliš krásně, takže ačkoli jsme z Ruzyně dorazili s Honzou Vaňkem jr. a hodinovým zpožděním, ještě jsme si užili vedra až až. Vlasta Talaš s MichElle, Peťo Pavelkem, Leonem Křížkem (Kruxminorem) a Dárečkem seděli za stolem plným salátů a smažených kuřecích křidélek. Naštěstí jsem byl varován, že jde jen o předkrm, než se Dáreček přes vedro prodere ke grilu a začne smažit nakládaná masa. (I tak jsem se zase přejedl.)

       Pak ještě dorazili Tom Jirkovský s Janou a Helenou, z Plzně jim to trvá asi jako nám z Dědiny, a za chládku pak ještě několik Jolaniných spolužáků z angličtiny. Přispěl jsem k programu přípitkem své ženě Michaele, která to se mnou zítra odkroutí devatenáctý rok manželského doživotí, a pak jsem ještě na společnost aplikoval etymologický test Richarda Podaného. Zdá se, že nikdo nešvindloval, rozložení výsledků odpovídalo Šestajovicím, vyhrál Dáreček se sedmi body. S Tomem jsme se bavili, jak jinak, o budoucnosti vydávání SF u nás, o polské SF (Tom zavzpomínal, jak počátkem devadesátých let odmítl vydávat jakéhosi Sapkowského, protože se mu nelíbilo jeho psaní, teď už takovou chybu neudělá) a o Parconu. Zdá se, že se nás tam letos moc nesejde. President musí :-), alespoň na den, ale ostatním připadalo nepohodlí přílišné. Připomněl jsem přítomným vydavatelům potřebu dobrovolného příspěvku Akademii SF, doufám, že si to přečtou i ostatní, ASFFH je zase v mínusu!

       A mezitím v Šestajovicích... se narodili čtyři italští chrtíci, tři pejsci a jedna pejsková. Blahopřejeme.

       V Krakatitu mi Egon dal nejnovější román od Richarda Šusty, tlusté je to jako Kulhánek a také dvojdílné. Jsem na to opravdu zvědav. Potěšilo mě poděkování RŠ, kde jsem mezi očekávatelnými jmény jako Františka Vrbenská či Filip Gotfrid objevil i Dobrouše Podpěru, bratra šéfa byvšího SFK Villoidus Alberta, dinosaura vždy potěší, když se doslechne, že kolega je ještě naživu a aktivní. V relativním klidu galerie seděl Honza Vaněk jr. a dělal korektury sbírky Ondřeje Neffa, kterou se Egon rovněž chystá vydat. Richard Klíčník se sháněl po RIP, který pro chovatelské radosti zapomněl na dohodnutou schůzku. Richard byl teď málo vidět, doháněl školu, ale zdá se, že to nějak zvládl. S Adélou a Ellie Velinskou jsme zjistili, že ČS fandom příští rok oslaví pětadvacáté výročí vzniku, měli bychom to na Parconu náležitě oslavit.

       Pak se v Krakatitu zastavil Šimon s dcerou Martinkou, dělala v Praze přijímačky. Hned jsem ji chuděru využil, aby dopravila do Fantázie Znovuobjevení člověka II, Šimonovi jsem se to již neodvážil svěřit :-).

       Když jsme se Šimonem a Keplíkem klábosili, asi o zítřejším Pivoconu, objevilo se ve Fantasymístnosti dlouhonohé stvoření v bílých minišatičkách a přes strašné vedro v kozačkách ke kolenům. Povzdychl jsem si za tou idylickou dobou, kdy byl fandom podle svědectví pamětníků/klasiků tvořen čtrnáctiletými uhrovitými modeláři. Keplík pravil, že doba se mění a dnešní fandom je tvořen i čtrnáctiletými modelkami bezchybné pleti. Jako na potvrzení jeho slov za chvíli přišla Gudrun v nějakém ultraletním modelu. Tom Jirkovský s Pavlem Weiglem a Jolanou byli v Polsku a tak jsme s Honzou Vaňkem jr. ještě před sedmou vyrazili za dalšími povinostmi.

       Na druhý den jsem se dověděl, že v Praze padl stošedesátiletý teplotní rekord, a Peťo Pavelko mi líčil, jaké to mělo okolo deváté účinky na přehřátou mládež. I přítomný Šimon, pořadatel řady saturnálií, vzpomeňme za všechny jen Rybáles, říkal, že něco takového dlouho nezažil a ve vypjatých okamžicích zakrýval Martině oči.

       Já dobojoval svůj zápas se zapékanými lasaněmi (co na nich ten Garfield má?) a pak si povídal s prvním předsedou klubu Andromeda Vaškem Gruberem z dob tak vzdálených, že si Dáreček nemohl vzpomenout, jak se jmenuje, a pěkně po klausovsku se jej zeptal „A vy jste kdo, panáčku?“ Vašek dočetl (na mé doporučení) Dlouhý den Valhaly a Druhý den Valhaly – Dopoledne a byl velmi potěšen, když se dověděl, že již vyšlo Odpoledne. Hned v pondělí jde do Faloutova knihkupectví Valhala (:o) pro další díl a F. Novotnému musím tlumočit žádost, aby psal usilovněji.

       Pak jsme se ještě s Šimonem, Martinou, Gudrun, Keplíkem, Helí Jirkovskou vydali na vlastivědnou procházku Plzní pod vedením zkušených průvodkyní Heleny Šebestové a Radky Žákové. Díky kontaktům na magistrátu jsme se i v této pozdní hodině dostali do radnice prohlédnout si model Plzně, abychom získali prostorovou představu, ale mnozí věnovali větší pozornost kompletnímu samurajskému brnění ze šestnáctého století, které Plzeň získala od svého družebního města. (Škoda, že s námi nebyl Jirka Kulhánek.)

       Celý střed města byl vyzdoben plzeňskými erbovními barvami, dokonce i motorizovaný drak, který vozil děti, byl ověšen pentlemi ve žluté, zelené, bílé a červené. U stánků jsme ochutnávali ohřátou medovinu, kupovali klobásky, vystáli si frontu, abychom si mohli sáhnout na andělíčka, který nosí štěstí, protože se jej kdysi držel místní kat, Gudrun fotila, Helí vyváděla, já skuhral, že už mě bolí nohy, Richard Klíčník se divil, kolik děvčat zase stačilo dorůst do krásy, někdo si nás mohl klidně splést s bandou turistů. Pro nával jsme se vyhnuli několika skupinám historického šermu, ignorovali jsme heavy metalovou fantasy operu, jen zdálky uznamenali několik folklórních skupin, některé zcela jistě cizozemské, zkrátka vypadalo to tam málem jak v Chotěboři :-)

       Kolem deseti jsme to ve Formance zabalili a Pagi to vzal ještě nábližkou přes Předenice, kam odvezl šerifa Akčildeje.

       Cestou k autu jsme potkali dva průvody strašidel, které to asi nemohly vydržet do zítřka. Škoda, že jsme se museli vrátit do Prahy a nezůstali v Plzni s Gudrun, Grorem, Keplíkem, Peťou Pavelkem a všemi plzeňáky, kteří si to zítra náležitě užijí; třeba nám o tom i něco napíší.

       Já také přesně ne, ale řekl bych, že jde o specifický druh problematické argumentace. Jako příklad je často uváděn případ člověka, který potom, co zavraždil otce a matku, žádal o přihlédnutí k polehčující okolnosti, že je sirotek.

       Dnes ale tento pojem nově definoval Vašek Pravda. Přes měsíc z něho s Pagim dolujeme podpis smlouvy o užití značky Parcon na chotěbořském Festivalu fantazie. Když jsem se opovážil připomenout, že opět uplynul týden od doby kdy řekl „dnes to posílám“, namítl, že my jsme zase nedali na stránky Interkomu a Fandomu odskok na stránku Avalconu.

       Že to po nás chce, ale nikdy neřekl, jen to včlenil do smlouvy, kterou ovšem neměl čas poslat :-)

       Pak venku vypukl monzunový déšť a Andrea, ač s deštníkem, přišla jak vodník. Moji chytrou ženu to zastihlo kousek od vietnamského tržiště, kde si rychle koupila sandály a zachráněné a suché boty si přinesla v tašce. Pak se objevil Honza Kantůrek, Franta Novotný, Pavel Weigel, Jirka Doležal, Miloš Podpěra a spousta scifistické mládeže a dorostu.

       Od minulého SSSR jsem stačil zapomenout, ale brzy mě tam rozbolela hlava. Příště snad raději jinde, nemožná akustika, mizerné větrání, a když se připočte ještě vzteklé chování pořízků, kteří tam fungují jako číšníci, měli bychom nalézt něco v okolí...