Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       

       Richard s sebou měl i zprávičku francouzské obdoby Obce překladatelů, článeček o tom, jak si ve třinácti evropských jazycích překladatelé poradili s rozhovorem Harryho Pottera a Sfingy. Brzy ji snad najdete v i IK.

V místnosti u baru zatím seděl Máša s Netopejrem a něco zapíjeli, jestli to byl další úspěch v bowlingu, tak to jen potvrdilo mou tezi o škodlivosti sportu. Karel byl za hodinu na šrot a já uvažoval, zda zavolat Katherin, aby zorganizovala odtah či jinou záchranu. Naštěstí přišla brzy sama a s pomocí personálu Krakatitu Netopejra oživili silnou černou kávou. U jejich stolu seděl i Milan Fibiger, prohlížel jsem si jeho výstavu v Galerii, a když přišel za Peťou Pavelkem, zeptal jsem se ho se známým presidentským (dvoj)taktem, kde schovává své opravdu pěkné obrázky, třeba Čtyři apokalyptické jezdce z obálky Mloka 97? Milan mi vysvětlil, že toto je výstava zahrnující jen zlomek jeho práce a většinou jde o věci z poslední doby a hlavně o obálky knih, které už měly vyjít, ale stále se na něco čeká.

Draky Silvii Šusterové jsem vrátil knížečku Účtování v domě božím, abych pravdu řekl, trochu mě to zklamalo, a doporučil jsem jí svého favorita Zprávu o králi Davidovi od Stefana Heyma. Pak už jsem asi do devíti hodin klábosil, pokud nám to povyk mládeže u Silverova a Lucasova stolu dovolil, s Martinem Pavlíkem, rovněž čtenářem IK.

       Nicméně ještě před půlnocí byl IK hotov, a jak dopadl, to jste již mohli posoudit sami.

       A zatím a mezitím se spousta fanoušků určitě lépe bavila na Trpasliconu. V pondělí se u mě s novinkami zastavil Richard Klíčník. Byl týden nemocný, proto takový klid i na stránkách našeho periodika. Vyprávěl mi, že jsem nebyl sám, komu bozi nepřáli. Například ústecká výprava na Trpaslicon vedená F. E. Velinskou uvázla v porouchaném autobuse a musela se vrátit do Prahy. Naštěstí jim Richard mohl poskytnout přístřeší (to on rád), jen mu vadilo, jak kvůli ještě školou povinným členkám museli vstávat brzy, aby tyto nezanedbaly výuku. Ale ani tato oběť nebyla přijata. Tramvaj z Petřin se srazila s náklaďákem a děvčatům spoj do Ústí stejně ujel. No, není lepší si přispat?

       S Jirkou Černým jsme dumali nad záhadami číslování českého Marka Stonea u IŽ a s J. Vaňkem jr. jsme probírali obsah budoucího IK, Honzu mrzelo, že slíbil odpověď na článek F. E. Velinské a pak se k tomu nedostal. Mám za to, že to ale z větší části udělal ve svém dopise Honza Macháček (teď mě napadlo, že já se ho zase nestihl zeptat, zda souhlasí se zveřejněním svého listu :-).

       Jinak se v knihkupectví objevilo pár štamgastů, kteří zavítají jen občas, jako Pavel Hönigschmied či Roman Průcha.

       Večer jsem se díval na pořad o samizdatu a Ivan Klíma tam četl úryvek ze své povídky o vrcholové koulařce. Vzpomněl jsem si, že nám tu povídku kdysi na večírku u Evy Hauserové přečetl celou. Kolik pamětníků úžasných Eviných střed, úžasných nikoli v tom, co se vypilo, ale o čem a jak se mluvilo, ještě dnes čte IK?

       Dřív než se vyděšená obsluha zabarikádovaná za barem osmělila mi něco nabídnout, odkvačil jsem psát přednášku na Pragocon. Ke své škodě ovšem, cestou jsem ještě zahlédl Jolanu, moc jí to slušelo.

       V šest jsem dorazil do Krakatitu, Melkor nikde, ale už tam seděl Peťo Pavelko s přítelem Pavlem, Richard Klíčník s Františkou Ellie Velinskou a Michelle, ke které se brzy přidal Vlasta Talaš. Richard nám líčil jak byl s Nejmenovanou Faní na koncertu Daniela Landy, moc se mu líbil (ač byl jeho závěr, když už mistrovi odcházel hlas, v sobotní recenzi MF přirovnáván ke zvukům vepřů vražděných na jatkách). Richard však umí ocenit i jiné hodnoty, zvláště byl překvapen vzhledem a chováním děvčat dole v kotli: „Inteligentní slečny, žádné smažky.“ NF bylo v kotli pod pódiem horko a tak ji Richard upozornil na dívky, které křepčily již jen v podprsence. To NF k jeho i své lítosti odmítla, že ji nenosí moc často, a ani dnes neudělala výjimku. Richardovi připadl obzvlášť veselý její dovětek, že jí vlastně vzhledem k malé potřebě stačí jedna a tu již od Silvestra nemůže najít. Historka rozpoutala vzpomínání, co kdo zažil na koncertech velkých kapel, já dal k lepšímu svůj zážitek se Sineád O`Connor, Peťo Pavelko s německým vystoupením Deep Purple ...

       Pak konečně, asi hodinu po očekávaném příchodu, dorazil Melkor, který byl hrát s Raven bowling. Čekal jsem, že Raven příjde také, ale rozbolela ji hlava, asi ji do ní Melkor trefil...

       Ukázal jsem Melkorovi židli, kterou chvíli předtím opustil Pavel, ať si u nás sedne, že má ještě ohřátou židli, trvalo chvíli, než mi došlo, proč se všichni tak chlámají.

       Popřáli jsme Melkorovi, Mája, které připadl jeho příspěvek na vyplavené scifisty, mu po Vlastovi poslala maxibonbonieru, sama bohužel nemohla přijít, stěhovala se zpět do svého rizikového bytu.

       Aby se mi večer nechtělo spát, pomyšlení na psaní přednášky mi nedovolovalo se pořádně zapojit do zábavy, dal jsem si jednu nijak velkou kolu. Pak přišel Dáreček a v tu dobu jsme dosáhli vzorné národnostní parity fandomu, 4 na 4.

       Když se objevila Jolana, musel jsem již utíkat, a tak jsem jí jen stačil říci, že jí to včera moc slušelo. Jolana, která v tu době na sobě měla jakousi vojenskou košili a bylo by možné si ji splést s Ivanou Kuglerovou, košili rozepnula a měla pod ní tričičko, které by se NF velice hodilo na Landovi. Škoda, že šmoula Klíčník už s F. E. Velinskou utekl pod záminkou nákupu chleba, to by teprve koukal.

       Doma jsem se pustil do přednášky a okolo druhé šel spát. Kola, kterou jsem si preventivně dal už v Krakatitu, ještě účinkovala, a tak jsem toho moc nenaspal.

       Pak jsem se šel s Michaelou osvěžit do pořadateli zřízené picérie a tousterie a přitom jsem lapal neplatiče IK. Čas do druhé rychle utekl a spolu s ostatními dinosaury jsme se začali shromažďovat v tělocvičně, kde se druhdy hrálo velkolepé představení Stráže, stráže.

       Místo Ondřeje Neffa se ale objevil Richard Klíčník se svou chýrnou přednáškou o spiknutí Těch s velkým T, co začínají na P a chodí v noci na záchod.

       Pak jsem šel na přednášku o portálech, kterou proslovil J. Lahvička. Dobré bylo, že jsem tam potkal podstatnou část redakce IK, Honzu Macháčka a Vaňka jr. Špatné, že to celé bylo o internetu a ne portálech z Hvězdné brány :-(. Ještě jsem se kvůli Michaele pokusil absolvovat Frantu Fuku a jeho přednášku o tom, co nás čeká na stříbrném plátně v letošním roce, prvních padesát minut, kdy pro softwarové nedostatky pořadatelského počítače musel promítat ukázky na videu, bylo nefalšovaným utrpením. Když byl ale konečně Quick Time^® nainstalován, tak to stálo za to. Nemáte někdo adresu japonského filmečku o takové normální (japonské) rodince, kde spolu mluví anglicky a říkají si negře?

       Pak už na mě ale začal doléhat spánkový dluh a pamatuji si jen útržkovitě. S úlevou jsem přijal absenci divadla a tím pro mě sobotní PragoCon skončil.

       To, co jsem z conu zahlédl, na mě dělalo dojem velkého obchoďáku. Zákazníci jednoho patra nakupující dvoubarevná pyžama nevěděli nic o těch v kaftanech se svítícími meči (a naopak). Pokud con pojmeme jako výprodej s jediným cílem maximalizovat vybrané vstupné, pak je asi vše OK. Pokud by nám ale stále ještě šlo i o nějakou ideu jednoty fandomu jako místa, kde vznikají nové vztahy a myšlenky, muselo by být hodně věcí jinak. Že na něco podobného rezignovali pořadatelé už od samého počátku, dokládá hned forma tištěného programu. Místo tabulky, která by přehledně naznačila paralelnost dění v jednotlivých patrech, máme k dispozici jen sloupce nijak nesouvisejících programových bloků.

       To není výčitka organizátorům, zjevně dělali, co mohli, a jen se přizpůsobili realitě. Jde o to, zda v sobě fandom ještě najde sílu něco s tím udělat, či se spokojíme se změnou conů na zábavní parky, ať už tomu budeme říkat jakkoli.

       Ještě jsem dal pár slov s Tomem Laserem Jirkovským, vydal dark fantasy Král nesmírna Felikse W. Krese, pozval jsem pár lidí na SSSR a pak s Honzou Vaňkem a Bidlem chutě zpět do Jindřišské, kde už před mříží stála chudák Bí, která přišla skoro o čtvrt hodiny dřív, než bych čekal. Postupně dorazilo jádro věrných Eva a Iva a Mirek Hokeš. Udělali jsme inovaci a nejprve jsme se nacpali donesenými dobrotami a pak se teprve věnovali rachotě, a kupodivu to i tak šlo. Když jsme snesli poslední IK, hovořili jsme o filmech a Japonsku, kam Bidlo brzy pojede, a pak o japonských filmech na Pragoconu. Samozřejmě došlo na vtipy o policajtech, k čemuž přítomnost děvčat z Policejní akademie vždycky svádí. Nakonec to byl docela podařený večer.

       Jihoamerický indián nám jasně a přímo popisuje přibližování obrovské planety, která již ovlivňuje dění na Zemi.

       www.herkolubus.com

       Když jsem to četl, napadlo mě, zda se volba Klause prezidentem nemůže v porovnání s velehorami blbství, všude kolem se tyčícími, jevit jako čin rozumný a žádoucí.

       Jako první dorazil Honza Hlavička a pak já, následován Richardem Podaným. To nás již bylo dost, abychom se nebáli v salónku. Postupně se objevovaly další rarity, dost brzy (ale na to, že bydlí za rohem, docela pozdě) se objevil JWP, člověk by mu nehádal, že už má 4 vnoučata (vyženěná :-), pak Ondřej Neff (samozřejmě že bez SuperMegaMaxiMloka :-) s Martinem Zhoufem, Franta Novotný, Edita Dufková, Honza Vaněk jr., Ivan Kmínek. Když dorazil Dáreček, už jsem trochu znervózněl, kde že máme Jolanu, naštěstí se jen trochu zdržela na bowlingu. Pak nám byl představen maskot restaurace pes Clark a mně došlo, o kom že to JWP na pozvánce psal.

       Sponzor IK Jirka Doležal se tu sešel s dcerou Šárkou (vzpomínám si, že se mihla již minule, a Jirka se zmínil, že na SSSR ji potkává nejčastěji :-). Šárka dělá korektury Ikarie a bylo veselé sledovat, jak jí Vlado Ríša tyká...

       Vlado hovořil o nářku jednoho vydavatele na pragocentrismus a o přehlížení toho dobrého a těch dobrých na Moravě. Když jsem se zeptal, zda cituje Libora Marchlíka, dověděl jsem se, že takto hovořil R. Suchánek/Návrat. Od držitele Koniáše a od někoho, kdo pokurvil nebo dopustil pokurvení většiny nejlepšího kyperpunku, a od šéfa vydavatelství, kde prostřednost a alespoň nevzbuzování ošklivosti lze považovat za úspěch, by se to dalo považovat za drzost, kdyby si dotyčný byl schopen a ochoten přiznat pravdu. Zjevně jako většina jednodušších povah není schopen převzít zodpovědnost za něco, co neudělal schválně, a neschopnost si nepřizná nikdo.

       Je výborné, že pro něho začal pracovat Petr Kotrle, dá se očekávat, že i u Návratu teď vyjde několik dobrých a dobře udělaných knih. To ovšem neznamená, že se zkvalitní veškerá produkce Návratu a my zapomeneme na zločiny minulosti.

       Později se objevil se i Ivan Adamovič, pochválil Interkom, ale na předplatné u sebe neměl. :-) S Milošem „Albertem“ Podpěrou jsme plánovali společnou cestu na Tatracon (a zkásnul jsem ho o předplatné IK :-) S Peťou Pavelkem a Silverem jsme domlouvali cestu na Opatcon, Slávek Švachouček mě informoval o nových stránkách Ertaru, což vedlo ke smutnému zjištění, že na Quida, kdy se slaví Ertarský Nový rok, mám už lístky na Dráculu v Pakulu... Slávka pak odvlekl JWP, aby, dokud je ještě střízlivý, probrali něco na společném literárním projektu.

       Doufejme, že při dalším SSSR letošního roku už bude U Knížete Václava lepší klimatizace, nebo se naši kuřáci budou držet více zpátky a já tam vydržím až do konce.

       Odpoledne jsem dorazil do Krakatitu, abych vzal roli ve stále populárnějším dramatu Čekání na Viktora. V dalších rolích jsme mohli vychutnat mistrovství Franty Novotného (přinesl mu výtisk prvního dílu druhé knihy o Valhale), Jany Rečkové (donesla nějaké doktorské papíry), Netopejra (co jiného než další komiks k překladu, mimochodem docela žíznil po krvi Ivana Adamoviče za recenzi Klubu extáze v Živlu, rukopis u Ivana ležel rok a Ivan nenašel čas na skouknutí, ale jak vyšel knižně, okamžitě sebral energii ke kritice překladu některých termínů :-) a samozřejmě mé a Honzy Vaňka jr.(vracel Viktorovi půjčenou knihu). Pokud jsem mohl postřehnout, nějakou menší roličku si zahráli i Tom Jirkovský, Egon Čierny a Pavel Weigel. S tím jsem si povídal o Pilipiukově povídce Lenin impossible z poslední Ikarie (dostala mě mluvící jména: plukovník GRU Tichobzdějev například), o recenzi Wojty Běhounka na Kroniky Jakuba Vandrovce tamtéž, opravdu dobrá, klidně by mohla vyjít v Interkomu (tento odstavec nevyjadřuje názor celé redakce). Pavel zalitoval, že Akademie SF nerozpoznala jako počin edici Laseru PODÍL SF/F (Nejlepší POlská DÍLa science fiction a fantasy). No jo, kdyby se někdo ozval v době sestavování orientačního seznamu, mohlo to dopadnout jinak, stejně jako třeba v případě deskové hry Proroctví.

       Pak se do Krakatitu přivalila mračna podivných lidí s holemi a v kaftanech. Zase ti LARPisti. Lucka Lukačovičová u našeho stolku vydávala Živnostenské listy opravňující ke hře, hráči za ně platili LARP penězi a dostávali stvrzenku, netušil jsem, že hra jde až do takto hororových detailů. Všichni při tom hlučeli tak, že jsme si s Gudrun zahráli na dokonalé zmatence, když ona hovořila o Quarku a já o Kvarku. Raději jsem utekl.

       Přečetl jsem svůj trochu dlouhý přípitek a nenapadlo mě, že když budu všem děkovat, nebude mít už Franta o čem mluvit, příště si dám pozor. Zde je:

       Dámy a pánové, kluci a děvčata,

       je pro mě opravdovou poctou moci přivítat novou knihu Františka Novotného. Dnešní den můžeme považovat za přinejmenším významný den v kalendáři české SF. O cca čtyři sta stran jsme se přiblížili k okamžiku, kdy budeme mít v rukou velký román, na který čekáme už celé desetiletí.

       Nezeptal jsem se Františka vlastně, proč si k tomuto přípitku vybral mě, ale domnívám se, že proto, že jsem se okolo psaní Valhaly ochomýtal takřka od začátku, tedy nejméně takových dvanáct let. Tehdy Franta bydlel ještě v Brně, a tak jsme se scházeli hlavně na Draconech a podobných conech, kde jsme v kroužku zasvěcenců, kam patřila i Vilma Kadlečková a Martin Klíma, diskutovali o světech Valhaly a úskalích jejich převodu do románové formy.

       Obávali jsme se tehdy, aby se Frantovi nestalo to, čeho se bojí mnozí spisovatelé, totiž, že když dopodrobna vylíčí děj knihy, ztratí zájem ji pak ještě psát. Franta ale při psaní, či spíše konstruování děje Valhaly využíval spíše tu část své osobnosti, kde v něm sídlí konstruktér či programátor, to ostatně ani jinak při psaní příběhu o paradoxech času nejde, a část své bytosti, kde sídlí umělec, zapojil k vytváření vnitřního světa svých hrdinů.

       Každý, kdo někdy programoval, ví, jak problém, který celé dny vzdoruje řešení, zmizí ve chvíli, kdy jej začnete popisovat a vysvětlovat kolegovi. Taková byla asi naše role při pokládání základů Valhaly.

       Pak přišel ten pro nás velký den v roce 1994 a Martin Klíma a jeho Altar vydal první svazek zamýšlené trilogie Dlouhý den Valhaly. Mnohé události, z nichž by bylo asi nemožné vybrat tu hlavní, způsobily, že další díl Valhaly nevyšel za rok či dva, ale skoro po deseti letech. Nebyl to ovšem ztracený čas, jako když hotový rukopis obíhá nakladatelství nebo se na něj práší v archivu. Autor na něm průběžně pracoval a zároveň psal jeho třetí a závěrečnou část. Při komplexnosti a složitosti světa Valhaly ani jiný postup nebyl možný.

       Na podzim symetrického roku 2002 byla kniha připravena k vydání. Na tomto místě bude asi nejvhodnější poděkovat zejména všem předčtenářům Viktoru Janišovi, Honzovi Pavlíkovi a Vaňkovi jr., pokud jsem na někoho zapomněl, tak se omlouvám. Určitě ano, třeba na Haničku, která si jistě nepředstavovala, že Viktor stráví celou dovolenou četbou Valhaly...

       Když už jsem u děkování, velký dík od nás všech si zaslouží Staso Juhaňák a jeho nakladatelství Triton. Bez něho bychom se zde dnes nemohli radovat z první části druhého dílu Dalšího dne Valhaly, který se jmenuje Dopoledne.

       Asi bude na místě, abych vás varoval, že brzy vyjde i Odpoledne, takže se máme stále nač těšit. A s tím a s dotazy, kdy se toho dočkáme a kdy i třetího dílu? (a to již nebude jen významný den, ale přímo svátek naší SF), předávám slovo Autorovi.

       Staso a Franta pak prozradili, že další část vyjde zhruba za měsíc, a kdy vyjde závěrečný díl, teprve uvidíme. (Já mám zato, že pokud budeme dělat knize alespoň trochu reklamu a rychle se vyprodá, pomůže nám v nátlaku na autora i pan vydavatel :-)

       Richard Klíčník si v předpokoji kanceláře Vlasty Talaše otevřel konkurenční výčep a napájel tam vybrané publikum jakýmsi pozdním sběrem. Jeden čas jsem se již obával, že Richard Podaný odešel bez formulářů Akademie SF, u baru jsem jej neviděl a myšlenka, že by se nacházel ve řvoucím kotli fantasy místnosti, mi přišla natolik absurdní, že jsem jej tam ani nehledal, pak se náhle objevil a když se něco podobného přihodilo i s Viktorem Janišem, dozvěděl jsem se i já o tajemství zdánlivě zavřených dveří.

       Když František podepsal knihy několika zájemcům, mezi nimi i Ondřeji Jirešovi a mám dojem, že i Evě a Ivě, které s Bí rovněž přišli spoluvytvářet scifistický mumraj, posadili jsme se k rohovému stolu ještě s Ivanem Kmínkem, Lindou Kosatíkovou, Jolanou a mou ženou Michaelou. (Ivan a Franta se nějak neshodli v otázce Iráku :-) Já tam ale dlouho nepobyl, představil jsem Staso Juháňákovi jeho autora Roberta Blandu a pak jsme společně probrali první třetinu jeho postkyberpunkového románu. Bohužel Honzové Bidlo Adamčák a Vaněk, stejně jako Eva a Iva odešli příliš brzy a neuváženě uvolnili stůl, kde se drápkem zachytilo pár trolíků, brzy jich tam bylo tolik, že spolu s procházejícími Larpisty učinili místnost akusticky neobývatelnou. Jak se mi zastesklo po klidu klímovských večírků, kdy třeba i několik minut nikdo nepromluvil. Asi se přece jen pokusím zorganizovat nějaké dinosauří středy.

       Se Silverem jsem si domluvil společnou cestu na Sklípcon, rozloučili se Stasem Juhaňákem, který obtěžkal můj kufr svou produkcí z poslední doby, a pryč.