Interkom: Velké U – Babylon vzdělání

Díky nakladatelství Talpress a překladu Richarda Podaného se nám do rukou dostala další kniha z pera Neala Stephensona. Tentokrát se jedná o autorovu prvotinu Velké U, která nás přivádí do blíže nespecifikovaného místa a času kdesi v USA, do „Megaverzity“, megalomanské vysoké školy, jež se tak trochu podobá Babylonu. Knihu asi nezařadíme k dílům, která už od tohoto autora známe. Toto útlé dílo je pojaté jako velmi černě líčená satira amerického školství. A při čtení jsem měl pocit, že nejen amerického.

Už samotné prostory „Megaverzity“ jsou líčeny tak, aby vyjadřovaly samotný autorův postoj k zpracovávanému tematu. Ohromný komplex budov, několik věží, tyčících se k nebi jako obludná ruka, kolem které vede mnohaproudová dálnice, je už sám o sobě dost příšerný. Není to však nic proti tomu, jak Stephenson vylíčil interiér a život v budovách. Jedná se o prostředí značně nepřátelské k lidem, o velkého molocha, který denně spolyká kvantum surovin a kvantum lidských osudů, aby je pak rozžvýkané a zničené k nepoznání vyplivl zpět do „normálního“ světa, do všednodenní Ameriky. Ale i přes to ten, jenž se z Velkého U dostane, nebude už nikdy stejný. Tuto změnu by podle očekávání mělo působit vzdělání, ale ironicky je tomu právě naopak, z lidí inteligentních se stávají blázni a z lidí slušných šílenci a výtržníci. Jen několik jedinců dokáže odolat a nezešílet. Právě na nich předvádí Stephenson fakt, že i když je prostředí do velké míry sugestivní, záleží pouze na síle charakteru člověka a na tom, zda podlehne či nikoli. Ale právě tito lidé, jak se ukazuje, to mají nejtěžší.

I to je důvodem, proč se postavy tohoto typu stávají v knize nositeli děje. Autor si vybral několik mladých lidí, na kterých demonstruje, jak obludné může být působení šedé konformity, stádnosti a konzumního způsobu života. Vytvořil postavy, které už na první pohled nezapadají do jeho stvořeného světa, hrdiny, kteří svítí do tmářského prostředí jako majáky. Vybral si nadmíru inteligentní osoby, různé archetypy lidí konce dvacátého století, jež jsou nám velmi blízké. Tito mají v začátku románu za úkol jediné. Přežít se zdravým rozumem, nebo alespoň přežít, ale autor je vývojem děje stále víc nutí jednat. Vmanipulovává je do situací, jež musí řešit tak, jak k nim přicházejí, bez času na rozmyšlenou a na odpočinek. Musí prokázat, že jsou na vrcholku megaverzitní evoluce a přežijí v džungli, co vyrostla kolem nich.

Zbytek Velkého U osadil Stephenson šedou masou, která je naprosto tvárná ve světě, kde nic není reálné. Také oni, stejně jako hlavní hrdinové, potřebují nějaké ukotvení do reality. Ti chytří si vytvoří svoji vlastní, snaží se v ní nějak prosperovat, ti nejlepší se snaží být užiteční, i když v tom jim brání celá šílená mašinérie univerzitního molocha, která naprostou většinu z nich pohltí. Tito lidé také touží po nějakém zakotvení v realitě, a proto jsme svědky vzniku několika organizací konformní mládeže, které si tu svoji vytvoří, ale jejich skutečnost už je tak nereálná, až z toho běhá mráz po zádech.

Během semestru se situace v celém komplexu postupně zhoršuje a my se seznamujeme se všemi složkami megaverzitního časoprostoru. Jedná se o fanatické stalinisty, zcela nepřístupné jakékoli rozumné diskusi, o náboženské fanatiky, o nichž platí totéž, o krotobaltoslávské zaměstnance, kteří mají i přes svou na první pohled podřadnou roli velký vliv, a o studenty, kteří založili zvrácené univerzitní bratrstvo s příznačným názvem „Teroristé“. Na těchto Stephenson dokumentuje dokonalé vymytí mozků průměrných amerických studentů. Jeden večírek stíhá druhý, drogy působí na nervové soustavy… Když k tomu všemu přidáte „Monoplex“, stanete se svědky toho, jak se z původně relativně inteligentních lidí stává zvěř, která hledá oporu někde, kde ji před tisíci lety ztratila. Tato skupina se vrací k totemistickému šamanismu, kdy totemem přestává být zvíře, které je nahrazeno artefakty zcela současnými, jako je stereo, sušička na prádlo, větrák… Tito studenti ztrácejí jakýkoli kontakt s realitou dvacátého století a stávají se roznětkou pro konečné „zmatení jazyků“, jež čeká univerzitu.

Nesmíme ale také zapomenout na MARS (Megaverzitní asociaci rekonstrukcí a simulací), skupinu lidí, která se také není schopná vyrovnat s šílenstvím kolem nich a hledá útočiště v jiných světech, ve světech her na hrdiny, válečných simulacích a jim podobných. Velmi ironicky v příběhu působí, že po vypuknutí války, která je jediným možným vyústěním střetu všech zmíněných frakcí, se tito na první pohled největší blázni zachovají snad nejracionálněji z celé univerzity a jsou to právě oni, díky nimž se podaří včas evakuovat většinu osazenstva Velkého U do bezpečí.

Poslední dosud nezmíněnou složkou je vedení školy, konkrétně ředitel S. S. Krupp, jenž působí po většinu času jako deus ex machina, postava, která je pro většinu studentů nereálná stejně jako Bůh, ale přesto uvádí věci do pohybu. Pro překladatele Richarda Podaného představuje Krupp nositele rozporu, který je pro Stephensonovo dílo zásadní, totiž rozporu mezi konzervativní racionalitou a nutností nějakých, třeba i špatných pravidlech, a novodobou liberální tolerantností, která sice většinou svět zlepšuje, ale někdy ho vykořeňuje.

Recenze je příliš krátký útvar na to, abych v ní byl s to vylíčit všechny motivy knihy, kterých je zde opravdový gejzír. Kniha je Babylonem, symbolem zmatení, stejně jako Velké U samotné. Stephenson je velmi kreativní autor, a proto se celá kniha hemží okamžiky, jež před vás vystoupí jako velké plátno z galerie reality. Vrhne vás do světa, kde nic není nemožné, kde musíte očekávat všechno. Do vzdělávacího zařízení, které se postupně mění v pravěkou džungli plnou nástrah a smrtelných nebezpečí. Hlavní hrdinové románu postupně zažívají osobní tragedie i úspěchy (i když tragedie značně převládají), ale jisté je jen jedno – už nikdy nebudou stejní. Samotný vypravěč příběhu, vyučující Bud, působí v knize jako pozorovatel, jako nestranná osoba, ale i on je během semestru vtažen do soukolí Velkého U a je jím vláčen po stezkách, o kterých neměl ani ponětí, že by vůbec mohly existovat.

Román je černou groteskou, je noční můrou, je kritikou školství, je satirickou parodií na životy studentů, je dokumentem o šílenství skupin i jednotlivých postav, je návodem k ukládání radioaktivního odpadu, příběhem o hraní her na hrdiny, o počítačových expertech, o lásce, o smrti, ale hlavně je nejreálnější realitou. Pravda, setkáváme se s větší mírou nadsázky, ale během vyprávění stále jasně vnímáme autorský subjekt, který musel být hodně rozezlen, aby napsal knihu, jako je Velké U. Na jednu stranu jsem rád, že jde pouze o román, ale na stranu druhou nemohu zavírat oči před tím, že v knize najdeme dost paralel i k našemu vysokoškolskému systému. Takže máme před sebou pouhopouhou fikci, nebo nás autor nabádá, abychom se chytli za nos a rozhlédli pořádně kolem sebe?

Na úplný závěr bych jen rád podotknul, že by bylo zajímavé srovnat Stephensonův vývoj, co se názorů na vzdělání týče. K tomu by měl dobře posloužit román Diamantový věk a třeba stať F. Novotného (IK 8-9/2001), jež se knihy týká.