Interkom: Harry Potter 13krát jinak, pokaždé chutný, zdravý, málo kalorický

Koncem loňského léta jsem byl kolegyní z francouzského sdružení literárních překladatelů (ATLF) požádán, zda bych jí neofotil a neposlal jistou pasáž z českého překladu knihy Harry Potter a ohnivý pohár. Mimochodem, vylovil jsem ten dopis ve chvíli, kdy jsem odcházel od domu maje v tašce právě tuto knihu a nesa ji vrátit Viktoru Janišovi, od něhož jsem si ji vypůjčil; další důkaz o tom, že svět existuje jen v mojí hlavě, protože v objektivně existujícím světě by taková náhoda byla vyloučena.

Nicméně ofotil jsem a poslal jsem a poté mi přišel bulletin ATFL (podrobněji mohou zájemci nahlédnouti na www.atlf.org) s velice roztomilým srovnáním třinácti překladů pasáže, kde sfinga dává Harrymu veršovanou hádanku. Skvělá volba, protože jde zřejmě o překladatelsky nejzapeklitější oříšek z celé Rowlingové. V originále se sfinga dožaduje slova „spy“ („person who lives in disguise“), písmene „d“ („middle of middle and end of the end“) a „er“ („the sound often heard / during the search for a hard-to-find word“), tedy špion (člověk žijící v přestrojení), písmeno nacházející se uprostřed a na konci zmíněných slov a „ehm“ (zvuk, který z nás často vyjde, když se na to správné slovo ne a ne rozpomenout). Výsledkem má být (foneticky „spáj – d – er“) slovo spider (pavouk): tvor, kterého bys nechtěl políbit.

Čeští čtenáři si možná vybaví řešení Vladimíra Medka, kde výsledku (slova „pavouka“) se dosáhne ze slov „páv“ bez čárky („kdo nejvíc se honosí /a i když pozbyl čárku, se jako duha skví“), citoslovce „ou“ („to slůvko najít zkus / na které zastaví koně (...) i vůz“) a koncovky -ka ze zdrobněliny („Nakonec poslouží ti jediná slabika / když zbledne velká hvězda, zůstane hvězdinka“).

Řešení pěkné, ostatně od muže, jenž překládal Márqueze, jsme ani jiné nečekali. Podívejme se ale letmo, jak obtížné místo vyřešili překladatelé do: ruštiny, francouzštiny, italštiny, švédštiny, němčiny, norštiny, holandštiny, baskičtiny, slovinštiny, finštiny, portugalštiny a španělštiny.

Všichni překladatelé, díky bohu, dodrželi rýmovou strukturu básničky. Ovšem co se nápaditosti rýmů týče, musíme si uvědomit, že v málokteré zemi panuje tradice neotřelých rýmů, řekl bych tradice werichovsko – hausmannovsko – svěrákovsko – folkařská, a především ve velkých jazycích stupidní rýmy tolik nevadí. Francouz proto klidně použil rýmy immonde / monde (dokonce z téhož kořene, první slovo znamená obludný, druhé svět) či donnée / année (údaj / rok). Fince nevadil vysloveně disonantní rým salama / kamala a Bask zrušil rýmový rytmus originálu (aa bb cc dd) a nahradil jej obkročmým aa bc bc dd. Dokonale se odvázal Němec, který báseň neznámo proč natáhl z osmi strof na deset.

Největší problémy samozřejmě byly s pavoukem samotným, protože ne v každé řeči se toto zvířátko jmenuje tak, aby se na něj dobře vytvářela hádanka. Například baskicky je pavouk „armiarma“, což je kruté, protože ze dvou stejných kmenů neuděláte dvě různé nápovědy. V baskičtině proto vzala hádanková struktura, kde každá nápověda odkazuje k jedné slabice hledaného slova, úplně za své. Stejně tak ve španělštině, kde se překladatelská dvojice opřela jen o podobnost substantiva „araňa“ se slovesem „araňar“. Škoda, jistě to šlo lépe, jak dokazuje portugalský překlad, kde podobné slovo (aranha) rozložili na nápovědy „ar“ (vzduch), „a“ a „nha“ (koncovka ze slova „artimanha“, tedy podobné řešení jako to Medkovo.

Potíže měli Skandinávci, jejichž slova pro pavouka jsou bez výjimky zapeklitě dlouhá: finsky je to, nekecám, „hämähäkki“: Finka to rozdělila na půlky a místo tří nápověd dala do básničky jen dvě. Švédsky je pavouk „jättespindel“ a Švédka to řešila obdobně. Norsky zase „edderkopp“ a Nor nechal nápovědy nápovědami a napověděl raději rýmem „Hopp ender /není totožný s Enderem Wigginem.../ med opp“, neptejte se mě, co to znamená. Opačný problém měli Němec a Holanďan, v jejichž řečech se pavouk řekne „Spinne“ a „spin“: Němec těžil z podobnosti obou germánských řečí a složil pavouka ze „Spi“ (slovo „Spion“, ze kterého si ovšem vezmeme jen „die ersten drei Lettern“), „ähm“ a „ne“ (záporka). V holandštině z toho vyšel prostě jen „Spion“ „min on“, zato „plus n“, tedy bez „on“, ale s “n“... „een spin!“ hlásí tu triumfálně Harry. Slovinec to též neměl těžké, pavouk je v jeho jazyce „podgana“, což se dělilo na slabiky snadno a foneticky, takže tvor, „katero vsi poljubiti bi se bali“, se z toho vyloupl hladce.

Ve dvou jazycích se ale překladatelé (nejsem s to posoudit, zda nevyhnutelně, nebo to prostě dost dobře nevymysleli) uchýlili ke kroku stranou: nahradili pavouka jiným zvířetem. Nejhorší je to v italštině. Tady Harry chvíli váhá nad pavoukem: „Nero... ripugnante... Un ragno?“ (Černý, odporný... že by pavouk?), pak ale správně usoudí, že pavouk, jsa vzdušnicovec, nemá „sei zampe“, leč „otto“, tedy ne šest, ale osm nohou, takže jde o „Un insetto“ (hmyz), a nakonec z narážky na jakýsi mohutný, rozložitý strom usoudí, že půjde o buk, „faggio“, a tím hmyzem bude „Scarafaggio!“ Tady chrobák. Nevím, jestli Betatrice Masiniová někdy viděla chrobáka, ale rozhodně to není odporný tvor, kterého „veramente baciarlo e cosa grama“ (políbit vskutku je věc bídná).

Na konec jsem si ponechal překlad do ruštiny. Ruska nahradila pavouka štírem („skorpion“), což jistě je „súščestvo, kakóje ty skorej úmrješ, čem pocelúješ“. Řešení je pěkné, složené z narážek „skor“ (synonymum k „bystr“, tedy rychlý) „pí“ (geometrická veličina) a „on“ (zájmeno), i verše jsou dobře udělané. Ale. Ale ruština, ano, ta ruština, která je od západofilských dob Petra Velikého předupaná výrazy typu „šnícel“, řízek, „pejzáž“, či „lándšáft“, oboje s významem krajina, ba i „šeďévr“ (chef d`oeuvre, mistrovské dílo), se náhle v postsovětských a postvelmocenských křečích zuřivě brání slovům přejatým. Například slovu „sfinga“. Chcete vědět, jak se rusky řekne sfinga? „Ženščína-lvíca“. U jazyka, kde lékařka se řekne „ženščína-vrač“ a městu, jež se srdnatě bránilo útoku wehrmachtu, zase říkají „górod-gerój“, pomlčková konstrukce nepřekvapí, ale co je na přejatých slovech typu „sfinga“ tak zlého? Ještě jsem nad tou záhadou nedodumal, když tu jsem byl ujištěn, a to Viktorem Janišem, jehož výboje do světa komiksu zřejmě nemají hranic, že to je relativně slabota, protože jestlipak víte, jak se rusky řekne „Batman“?