Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Tohle není recenze.

       Recenze by měla podléhat určitým pravidlům. Tento text se jim ani vzdáleně neblíží; spíš než vodítko pro čtenáře je to snůška pocitů, volných asociací, nepodložených generalizací a hnidopišských výtek proložených nezřízeným obdivem. Recenze by neměla prozrazovat konec. Tento text prozrazuje nejen konec, ale i všechno ostatní, a bez znalosti knihy vůbec nemá smysl. Recenzent by autorovi neměl žvanit do děje a vnucovat mu, jak by to napsal on. Bohužel, tohle já dělám neustále; knihy už jsem psala, zatímco recenzi nikdy žádnou, a tak, ač je to trapné, se prostě neudržím. Nepatří k dobrému tónu, aby autor na recenzi odpovídal. Ale třeba odpoví další knihou! Recenze by se měla týkat celé... ehm, jak říkají knihovníci... „knižní jednotky“. Jenže já se ještě z četby Rafinovaného pekla nevzpamatovala natolik, abych byla schopná přečíst si z dané knižní jednotky i zbývající věci; sorry, snad příště. Recenze by měla mít rozumný rozsah, aby ji někdo otiskl nebo aspoň vůbec dočetl. No, to se taky nepovedlo. Takže díkybohu, že tohle není recenze!

       

Před několika lety jsem dospěla k názoru, že nemá smysl číst knihy. Natožpak je psát.

       Samozřejmě, netýká se to literatury faktu, slovníků, skript ani příruček o zahradě; to je bezpečné pole čirého rozumu, zdroj informací, proti němuž nelze nic namítat. A také se to netýká politické satiry či konverzačního humoru, esejů, traktátů, pamfletů ani intelektuálských konstrukcí, i kdyby se nakrásně tvářily jako beletrie. Tohle všechno je jenom listí ve větru, doména ducha. Do temných hlubin vod – tam, kde je nejhůře či nejlíp, každopádně však nejméně bezpečno, – se nic z toho neponoří.

       Ne. Tohle se týká jen příběhů.

       Existují knihy, které člověk dočítá v pět hodin ráno, a mráz mu přitom běhá po zádech a drkotají mu zuby. Dalších pár dní potom chodí jako ve snách, ukládá ponožky do ledničky a klíče mezi prádlo, k obědu má jenom leknutí, když najednou vidí prázdný talíř se špinavým příborem, a sebevětší perla konverzace k němu dolehne až napotřetí. Jak by také mohla, když mu v hlavě pořád dokola běží útržky rozhovorů vymyšlených lidí, provázené dokonale živými obrazy! Člověk je zkrátka unešený, fascinovaný, okouzlený a cítí se jako praštěný pytlem. Kdo neví, o čem mluvím, nemusí číst dál.

       Knihy tohoto druhu drží pohromadě něco jiného než rozum, něco jiného než promyšlená zápletka, přesné postřehy či brilantní argumentace. Tohle všechno jsou jistě vlastnosti velmi chvályhodné, ale samy o sobě nestačí. Jdu si do knihovny pro Gastona Bachelarda, abych měla ten citát přesně: „Když v určitém básnickém díle rozpoznáme psychologický komplex, zdá se, že je lépe, syntetičtěji chápeme. Jednota básnického díla bývá skutečně málokdy založena na něčem jiném než na komplexu. Chybí-li komplex, je dílo vytrženo z kořenů a nemá už spojení s nevědomím. Působí chladně, nepřirozeně, nepravdivě.“

       Nuže, Bachelard si myslí, že jinak to nejde, ale je s tím celkem smířený. Zato C. G. Jung nešetří skepsí. Na mém místě by jistě přesně popsal, jaká všechna nevědomá očekávání se do ubohé hlavní postavy mohou promítat. Já se o to pokoušet nebudu a předestřu jen závěr: hrdina je v tom zcela nevinně a celé je to nedorozumění a omyl, protože fascinující není on, nýbrž archetyp, který se v něm demonstruje. Dá se dokonce říct, že je to nebezpečné: když člověk vezme lesk a slávu, která by měla patřit jeho bytostnému já, a přiřkne ji místo toho jiné osobě (a v tomto případě ještě ke všemu vymyšlené!), sám o ni přijde. Místo aby dospěl k nějakému tomu kýženému poznání sebe sama, což má být cílem života, uvízne v osidlech přenosu. Do knihovny pro devět dílů Jungových sebraných spisů nejdu, protože v nich ten správný citát stejně už v životě nenajdu (ne každý má vlohy jako Jan Vaněk jr., který najde vždycky všechno a taky si všechno pamatuje). Pokud si však vzpomínám, Jung se vyjadřuje zhruba v tom smyslu, že člověk, kterému se v průběhu individuace začnou vynořovat obsahy kolektivního nevědomí, jimi může být natolik fascinován, že podlehne bludu, že tvoří umění, a donekonečna se je pokouší zobrazovat přenesené na své postavy, místo aby se je snažil rozkrýt a začlenit do vědomé části své psýché. Ergo, vážně je lepší si s literaturou nic nezačínat! Je to jen nástroj – a věnovat přehnanou pozornost nástroji znamená přehlížet skutečný obsah. Zkrátka, odvádí to pozornost.

       Kromě toho, těch správných knih s léty ubývá. Když jsem byla mladší, narážela jsem na ně často, ale postupně čím dál méně. A nakonec mi nezbylo než si přiznat, že na jisté úrovni abstrakce jsou vlastně všechny příběhy stejné. Podléhají zákonitostem odhaleným už velmi dávno, dobře prozkoumaným a označeným patřičnými nálepkami. Kdo to chce po intelektuálsku, říká tomu expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa, kdo přízemně, povšimne si, že napětí v příběhu sleduje stejnou křivku jako vzrušení při pohlavním aktu. Nic víc v tom nehledejte. Opakuje se to v každé knize, znovu a znovu, pořád dokola s nudnou, otravnou pravidelností; a nebo to v ní není, a pak se to tím spíš nedá číst.

       A přesto TY knihy existují.

       Naprosto nečekaně se mi to stalo zase – po takové době! Sbírku MLOK mi vnutili na scifistickém večírku, já si přečetla jednu povídku, potlačila letmou touhu, která mě kdysi hnala (totiž sednout k počítači a napsat totéž na desetině prostoru desetkrát líp, vždyť to znáte), a někam jsem to založila. Pak jsem potřebovala čtivo do čekárny, drapla to jen tak v kabátě mezi dveřmi, přečetla půl odstavce zprostředka Rafinovaného pekla... a už jsem to ze spárů nepustila, protože po pouhých pár větách jsem věděla, že tohle je ono. Tohle je jedna z těch knih!!!

       Christian seděl se zakloněnou hlavou ve voze na sedadle smrti. Říkal si, že to je příhodné označení pozice, ve které se nachází – sedadlo smrti. Stačí jediná chyba a on má největší šanci, že zemře. Ostatní se snad zachrání, možná utrpí jen lehčí zranění nebo přinejhorším skončí s celoživotními následky, ale přežijí. On ne. Seděl na sedadle smrti, neměl nárok ani na naději, odsouzený předem.

       Tak tohle je hlavní hrdina. Nic dobrého ho nečeká a také nepotkává. Jak se příběh rozvíjí, před čtenářem se rozevírá propast; Christianova situace je ještě mnohem horší, než se původně zdálo, a nelze ji sledovat s odstupem a bez účasti.

       Takhle vidí Christiana Tomas, jeho spoluhráč, který ho celým příběhem věrně provází: Na Christianově chladu, odmítání lidské společnosti a skoro nelidské dokonalosti ho něco přitahovalo. Snad přání vidět, jak se ten klid láme a vyrovnanost se ztrácí, snad touha dokázat, že někdo je přece jen schopen přes jeho bariéry proniknout. Jenže možná to byl i pocit, že Christian dosáhl jakéhosi pochybného ideálu – síly, kterou mu ostatní mohou jen závidět. Peníze, oslnivý intelekt, fyzická krása a železné sebeovládání představovaly neodolatelnou kombinaci. Christianovo kouzlo prozařuje každou stránku a drží u ní oči přilepené. Skvěle napsané dialogy, v kterých je největší síla, drnčí napětím jako struny a ještě pěkně dlouho doznívají v uších. Ne že by byl Christian postava příjemná. Je však naprosto neodolatelně fascinující. Není divu, že taková osoba vyvolává zvědavost, a kromě toho i jistou škodolibou chuť strhnout masku a zjistit, že za ní nic není. Tomas koneckonců připouští, že touží odhalit, „jestli je Christian jenom prázdná skořápka“.

       A právě tohle drží celý příběh pohromadě. Tenhle román s archetypem stojí a padá. Je založený na naprostém okouzlení hlavním hrdinou; a tím rozhodně splňuje onu Bachelardovu podmínku, že každá správná kniha musí být založená na komplexu. (Technická poznámka: v obecném povědomí je výraz „komplex“ spojený leda tak s méněcenností, ale pokud mohu soudit, to slovo žádný pejorativní význam mít nemá. Komplexy jsou zkrátka odštěpené části psýché, víceméně autonomní a žijící si svým vlastním životem někde, kde o nich moc nevíme. Když to tedy nazvu komplexem, vůbec to nemyslím hanlivě. Těžko si vůbec představit lepší materiál na literární postavu!) A když se pokouším odhadnout, jaký že komplex hraje roli tady, zdá se mi, že tenhle je rozhodně mesianistický.

       Christian totiž je spasitel. Technicky vzato. Po první jedné či dvou desítkách stránek jsem si začala docela vážně myslet, že se ukáže být jakousi novodobou reinkarnací Ježíše Krista. Díkybohu, takhle banální to není, ale stejně tu je značná podobnost. A to nemyslím jen povrchní podobnost na základě jmen (Christian = „křesťan“ a Tomas coby nevěřící Tomáš, který musí být přesvědčen četbou deníku :)) – nýbrž podobnost v osudu a chování. Christian skutečně je vyvolený, je obdařený nadlidskou mocí a odsouzený k nelidskému údělu, aby lidstvu přinesl vykoupení. On jediný má informace o blížící se ekologické katastrofě, a má i prostředky, jak jí zabránit. V hloubi duše možná není tak docela přesvědčený o své pravdě („je to hloupý nesmysl, a navíc nebezpečný,“ říká o tom), ale zato naprosto nepochybuje o svém právu – a povinnosti – ji sdělit. „Je třeba začít jednat hned a nebrat ohledy na nic. Tady už nejde jen o přežití jedince, ale o přežití druhu. Jedinci musí jít stranou,“ prohlašuje. Jsou tu zázraky, zástupy stoupenců, oběť a krev. Skutečnost, že se Christian brání a všechno tohle dělá z donucení, není na závadu; Ježíš se přece také snažil vyvléknout, než zjistil, že to nejde. Zato skutečnost, že celá záležitost není božská, nýbrž technická, na závadu být může. Ale o tom později.

       Co že to tedy přesně lidstvu hrozí? Ekologická katastrofa, způsobená (jak jinak?) lhostejností a sobectvím všech a politiků zvláště.

       Dotyčná katastrofa nijak přesně popsána není (přestože Christian zná i přesný rok, kdy nastane); rýsuje se kdesi na obzoru v takové vzdálenosti od ohniska děje, že se všechny podrobnosti ztrácejí v mlze. To je v zásadě dobře, protože sama o sobě nejspíš není až tak zajímavá. Mnohem zajímavější je, jak se s tímto „nebezpečím“ v ději dále pracuje: jak se z kulisy stává proklamace, která vychyluje misky vah v Christianův prospěch, kdykoliv dojde na morální soudy jeho činů. A právě proto stojí za to se u téhle zdánlivé podružnosti na chvíli zastavit.

       Pojem „ekologická katastrofa“ tady funguje jako ikona, značka, zkrátka obdoba zeleného čtverce; čtenář sice nemusí slinit, ale čeká se, že reflexivně zaujme správné stanovisko a postaví se po bok těm, kteří se zlem bojují. Ale je to opravdu jednoznačné?

       I když to tak možná na první pohled nevypadá, vztah lidí k životnímu prostředí se s rozvojem civilizace zlepšuje. K oblíbenému tvrzení, že v minulosti lidé žili v sepětí s přírodou a chovali se k ní moudře, šetrně a nenásilně, je třeba přistupovat s maximální obezřetností. Představa, jak neolitický zemědělec, kterému za krk dýchá šavlozubý tygr a hrozí mu bezprostředně zima a hlad, uvažuje v globálním měřítku a láme si hlavu s tím, jestli náhodou nepoškozuje životní prostředí, je k smíchu. Pokud se nám náhodou jeví, že dřív lidé bývali k přírodě šetrnější, tak jen proto, že tehdy neměli naše možnosti a prostředky. Žďářili lesy, vraždili zvířata a měnili krajinu tak rychle, jak jen dokázali. A kdyby naše prostředky měli, pánbůh s námi, protože by tu nenechali kámen na kameni. Péče o životní prostředí je luxus, který si společnost může dovolit až na určitém stupni vývoje. Koneckonců taky musí na určitý stupeň vývoje dospět, než ji to vůbec napadne. I když nám to ve škole vždycky tvrdili, k přírodě se nechovají nejhůř země zazobané a „imperialistické“, nýbrž zaostalé a chudé. A co se týče pohnutek k případné péči (totiž zda je v nich víc altruismu či sobectví), přikláněla bych se k tomu, že i zde hraje roli ona psychologická zákonitost, kterou Christian rozebírá v rozhovoru s Tomasem poté, co mu dal přečíst svůj deník. Sobectví zkrátka funguje – možná ne pěkně, ale předvídatelně a spolehlivě, – zatímco megalomanské ideály mohou lehce sklouznout k totalitě.

       Tohle všechno píšu jen proto, abych doložila, jak snadno člověk přebírá názory (nebo říkejme „hodnotové soudy“ – to zní líp!) a ztotožňuje se s nevyslovenými předpoklady. Pokud hrozí pořádná ekologická katastrofa, co může být logičtějšího a správnějšího než použít moc, když už člověk nějakou má, a rázně tomu učinit přítrž? Ostatní to možná nechápou, ale já vím, že mám pravdu – a tak ji prosadím třeba i násilím. Však oni mi za to ještě poděkují, až jednou zmoudří a prohlédnou!

       Zde je však důležité si uvědomit, že tu vůbec nejde o „přežití“, i když to Christian s přesvědčivostí správného demagoga tvrdí. Situace není tak vyhrocená, aby šlo o volbu buď/anebo. Podle informací z budoucnosti se lidstvu podaří ekologickou katastrofu přežít v každém případě, a tedy i bez jakýchkoliv zásahů zvenčí. Jde čistě jenom o to, vylepšit jeho pozici v budoucí válce. To se ale lidem neřekne, když se jim v hlavě otevírají děsivé vize a probouzí se v nich blažené souznění s druhem. Ekologická katastrofa je zkrátka propagandisticky zneužita; jinak se to nazvat nedá. Otázka, jestli je to pro záchranu lidstva před mimozemšťany nutné nebo ne, s tím nijak nesouvisí. Christian se i tak může rozhodnout, že se lidstva na nic ptát nebude a udělá pro jeho blaho, co sám uzná za vhodné. Nikdo tu netvrdí, že literární postava nesmí dělat chyby ani páchat zlo, ať už v nejlepší machiavellistické tradici či kvůli tomu, že ji někdo vydírá. Ovšem ve chvíli, kdy Christian vyrukuje s tím, že mu to (kromě nátlaku zvenčí) také „velí jeho svědomí“, by si měl tenhle zásadní rozdíl aspoň uvědomit. Tohle je totiž zatraceně nebezpečné – ne pro postavy, nýbrž pro nás, autory a čtenáře. Stírání podobných nuancí obrušuje náš cit pro vnímání toho, co je a není správné, a hrozí přerůst v něco nevýslovně obludného.

       Christian není megaloman, který by se pokoušel spasit svět jen proto, že nemá nic lepšího na práci. Je k tomu nevybíravým způsobem donucen. Entita, která ho k tomu dohnala – a také mu propůjčila potřebnou moc – je síla druhového vědomí.

       Poměrně záhy zazní z Christianových úst otázka, jestli je víc člověk nebo lidský druh. Odpověď není vyslovena hned. Naopak to vypadá, že celá kniha má být touto odpovědí. Jenže není tomu tak – a zase s pomocí téhož triku: nastane drobný posun, nenápadné zmatení pojmů.

       „Druh“, jak ho známe, je přesně definovaný biologický termín, vymezený pomocí reprodukce (jedinci téhož druhu se poznají podle toho, že se mezi sebou mohou křížit a mít plodné potomstvo). My všichni máme jisté druhové vědomí. Cítíme se více spřízněni s ostatními lidmi než s čímkoliv jiným na Zemi či ve vesmíru. Kdybychom museli volit, jestli radši zachovat život člověka nebo mimozemšťana, vyhráli by to mimozemšťané jen v jediném případě: totiž kdyby zachování jejich života bylo z nějakého důvodu zásadním přínosem pro celý lidský druh. Lidé jsou občas schopni pro blaho lidstva (= druhu) něco udělat či obětovat. Rozhodně to tedy není prázdné slovo. Když Christian svou otázku pokládá, zdá se, že přesně tento pojem míní.

       „Druh“ však v průběhu děje postupně ztrácí ten význam, jaký měl na začátku. Tím, jak získává čím dál jasnější obrysy, se zároveň čím dál víc vyděluje a stává se autonomním. Nakonec už to není ono „povědomí o příslušnosti“, které všichni známe, nýbrž cizí, nepřátelská, téměř démonická entita, která lidi zotročuje. Má svoje vědomí, cíle a zájmy, a všichni lidé jsou její rukojmí. Ovládá je zcela záměrně pomocí neodbytného nutkání, bolesti či „freudovských“ omylů. „Druh“, jak je definovaný v knize, je určitě cosi, s čím se musí bojovat, protože lidi připravuje o svobodu, ale je to zároveň něco jiného než to, co se slovem „druh“ míní v našem běžném světě. Tím, že se druh takhle démonizuje, původní Christianova otázka ztrácí všeobecnou platnost. Čili ani naznačená odpověď nevypovídá o ničem mimo rámec knihy.

       Ale dobrá, budiž; autor má svaté právo si jakýkoliv pojem předefinovat. „Druh“ tedy začne vystupovat jako obludná, samostatná bytost, která jedincům konkuruje a nakonec se vysloveně staví proti nim. Je prezentován jako esence lidské sobeckosti a bezohlednosti. Tím se ovšem do špatného světla dostává i Christian. Christian se dává slyšet, že nerad jedná s lidmi ovládanými „druhem“, a Tomase se přímo zoufale snaží uchránit toho, aby se ho „druh“ zmocnil. Z toho je jasné, že se sám s „druhem“ a jeho zájmy neztotožňuje, že ho vnímá jako nepřítele. Kdyby „druh“ nebyl popisován jako tak vyhraněně špatný, dalo by se říct, že Christian možná zkrátka převzal jeho zájmy za své. Jenže to on nedělá (i přes řeči o svědomí; tím spíš, že to s ekologickou katastrofou není zas tak žhavé). Zcela jasně považuje „druh“ za něco cizího a nepřátelského, něco, co lidi jako jednotlivce degraduje. A přesto denně nahání do jeho chřtánu nové a nové oběti.

       Uznávám, že třeba nemá na vybranou. Ale proč mu to proboha ani trochu nevadí? A proč to nevadí autorce?

       Na celé věci je totiž přes všechnu proklamovanou nesvobodu něco neodolatelně přitažlivého. Stát se součástí vyššího, člověku nadřazeného vědomí, rozplynout se v něm, to je přece odnepaměti cílem všech náboženství. Ať už se člověk k některému z nich hlásí nebo ne, někde v sobě tu touhu má; jinak by podobné představy nemohly mít v hitparádě idejí takový dlouhodobý úspěch. Zkrátka – o legitimitě (a vůbec rozumnosti) touhy po transcendenci můžeme dlouze diskutovat, ale její existenci nemůžeme popírat. Boha jsme sice vymýtili, ale podobná očekávání v nás zůstala. Jsou jako prázdná šablona, která jenom čeká, až se naskytne příležitost, a pak se naplní prvním náhodným obsahem. Christian to ve skutečnosti přesně vystihl, když prohlašuje, že Bůh neexistuje, protože bohem je „druh“. „Druh“ se rozvaluje na trůnu, z kterého byl Bůh sesazen. Člověka maně napadá – to si tedy lidstvo pomohlo! Protože zatímco Bůh měl přece jenom patřičně velkolepý formát, „druh“ je jenom esencí lidských vlastností. Onen trůn mu přísluší stejně málo, jako přísluší Christianovi role spasitele. Ze stejného důvodu.

       Tím, že z druhu se stalo cosi „mimo“ či „nad“, co lidi ovládá, přestal být jejich součástí. Vlastnosti, které se v knize připisují „druhu“ – totiž sobectví, snaha o maximální prospěch na úkor všech (civilizací) kolem, netolerance atd. atd., tady byly odnepaměti a jsou veskrze lidské. Ale místo aby si lidé připustili, že to oni sami jsou sobečtí, netolerantní atd. atd., najednou začnou připisovat ty vlastnosti „druhu“. „Druh“ je rázem ten špatný – a ve chvíli, kdy je v tom jasno, zlo dostane ostré, snadno pochopitelné obrysy, je lokalizováno vně, zatímco lidé sami zůstanou čistí. Znovu nemůžu nevzpomenout Junga – tentokrát jeho archetyp „stínu“. Tím, že člověk temné stránky přenese na něco mimo sebe, se jich na první pohled sice zbaví, ale zároveň jim dá volnou ruku, aby na něj působily, protože je přestane mít pod kontrolou. Na druhou stranu to však zakládá možnost vítězství, které nespadne z nebe, ale plyne z logiky věci: člověk by mohl „druhu“ jeho sílu zase vzít, kdyby si přiznal, že „druh“ je jenom on sám. Jenže ono je mnohem příjemnější vidět se jako oběť bezcitného nátlaku „zla“ zvenčí, než připustit, že člověka to „zlo“ láká a že s ním s chutí spolupracuje, když za to dostane výlučnost a moc. A také je mnohem příjemnější sledovat hrdinu, který hrdě vzdoruje a nemá na vybranou, než bezcitného arogantního mizeru, který se nechal zkorumpovat mocí. Pomyšlení, že by se té moci (a své oslnivé aury) případně pokorně vzdal, taky dvakrát nepotěší. Tyhle obavy se musí vymýtit, a tak se obraz zplošťuje a tajemná a ambivalentní podoba „druhu“ postupně mizí – jako když kreslíř dalšími a dalšími tahy tužkou upřesňuje obrys předmětu, aby vyhmátl jeho tvar, a hrozí mu, že když v tom bude pokračovat příliš dlouho, správná linie se ve změti čar naopak ztratí. Nakonec je to pěkně černobílé: roli zla převzal „druh“ a je mu vnucena tak důsledně, že je situace vyhrocena (doslova) na ostří nože. Je jasné, jaká role pak zbude na Christiana.

       Celá záležitost s „druhem“ mohla být krásnou alegorií, jenže k pochopení ani ke smíření nedochází. Zlo je čím dál zlejší a Christian ho odmítá čím dál hrdinštěji až do superhrdinského konce. Ve chvíli, kdy na „druhu“ už nezůstane ani nitka suchá a ani špetka dobrá, doopravdy není cesty zpátky. A protože Christian moc dobře ví, že proti druhu stejně nic nezmůže, jeho poslední pokus o vzdor vyznívá jen jako prázdné gesto trucovitého dítěte – čili přesně to, co se mu celou dobu z duše příčí. Jak by člověk mohl uvěřit? Kromě toho – o tom, že tímhle „koncem“ se ve skutečnosti celá záležitost vůbec neuzavře, nejlépe svědčí další rychlá šaráda s vyšší entitou v závěru knihy. U „druhu“ totiž nezůstane. Ve chvíli, kdy je příliš zatížen vším tím bahnem, které vyplulo na povrch a nalepilo se na něj při neustálém zpřesňování, je potřeba ho odvrhnout a nahradit něčím novým – v principu stejným, ale neopotřebovaným. Něčím, co se nestačilo zdiskreditovat. Něčím, co okoukaný „druh“ vystřídá na uprázdněném božím trůně.

       Druhá linie románu se odehrává ve světě budoucnosti, kdy už je lidstvo dokonale ovládáno „druhem“. Zcela jistě to má být budoucnost temná. Ekologická katastrofa dávno proběhla, lidstvo muselo opustit zničenou Zemi a nyní bojuje s nekomunikujícími, nepochopitelnými mimozemšťany.

       Co se vlastně během oné ekologické katastrofy stalo? Proč se právě díky ní probudilo druhové vědomí? To se nedovíme, ale budiž. V pozadí zní mnohem důležitější otázka: může zisk z toho, že lidstvo přežije ekologickou katastrofu, vůbec vyvážit skutečnost, že cenou za to je totální zotročení? Z popisu budoucího světa má být patrné, že lidstvo přežilo za cenu naprosté ztráty individuality a svobody jednotlivce, protože jedinec je jen kapkou v moři; je nepatrnou součástí kolektivního vědomí a je jím beze zbytku ovládán.

       Popisovat typ společnosti, kde se lidé nechovají jako lidé, je pro autora úkol převelice těžký a nevděčný – a otázkou je, jestli vůbec zvládnutelný. Přestože se traduje, že sci-fi právě o takových věcech pojednává, nikdy to neplatí úplně; i když je prostředí sebecizejší a sebenelidštější, měřítkem všech věcí a filtrem všech vjemů stejně zůstává člověk, jak ho známe. Na druhou stranu, pokud má vize společnosti ovládané „druhem“ skutečně působit dystopicky a děsivě (a to myslím cílem bylo), jednotlivci opravdu nesmějí mít žádnou vůli a individualitu a musí se chovat dokonale uniformně. S takovými postavami se však žádný zajímavý příběh rozehrát nedá – ergo, autor je hned od počátku v pasti.

       Pokud se přesto rozhodne na ten tenký led vkročit a popsat nepopsatelné, pochopitelně se vydá jedinou možnou cestou: hrdina se ostře liší od zbytku společnosti. Alexandr Fearley tu podmínku splňuje. Je individualista – v jistém smyslu podobný nám, a tudíž pochopitelný. Dobrá, ten má tedy nárok na normální emoce; ale co ostatní?

       Teze praví, že empatie vymizela. Z toho, jak se chová Michaela a lidé na základně, člověka opravdu mrazí v zádech; z těch uniformita a šeď doslova čiší. Je tu však Aberny, kterému je Christiana líto – čili je rozhodně empatie schopen. A pak samozřejmě Tony, přiměřeně soucitný a dokonale lidský, a celá pochybná záležitost s trestaneckou kolonií.

       Vesmírný lágr, to je hodně tenký led. Pokud se máme držet analogie s komunistickým režimem, zdá se být v pořádku, že se objeví i analogie Gulagu či dolů na uran. Co jiného už by mělo lépe demonstrovat temnou a děsivou moc totality – či, chcete-li, „druhu“, než sadistický dozorce? Jenže v tomto případě je to právě naopak. Existence trestanecké kolonie ve skutečnosti neumocňuje hrůzu, kterou ve čtenáři budoucí společnost vyvolává, protože její odosobněný ráz popírá. Vytváří nehomogenitu a kontrast – je tu nejvíc černé, ale i nejvíc bílé; a protože cokoliv je lepší než uniformní šeď, představuje záblesk naděje. Zdejší lágr je místo, kam se dostali ti největší individualisté (a těžko nevzpomenout Konec civilizace, kde je hrdina poslán za trest do vyhnanství se slovy, že by měl být rád, protože právě tam se sejdou ti nejlepší z nejlepších). V tavicí peci krutosti se najednou objeví čirá empatie; soucit, přátelství, odhodlání, odvaha. Ale i kdyby toho nebylo, přesto by si čtenář oddechl. Dokonce i sadistický dozorce je totiž lepší než Michaela ze základny, protože má své úchylky a sklony a rozhodně nemučí lidi z příkazu „druhu“. Sama jeho existence (a existence jeho úchylek) poskytuje útěšnou jistotu, že se svobodnou vůlí to není zas tak zlé. Přítomnost kolonie zkrátka čtenáři sugeruje, že „druh“ zřejmě přece jenom nemá tak strašlivou sílu, když se mu lidé vzpírají. Kdyby „druh“ tu sílu měl, likvidoval by potížisty mnohem efektivněji a nepatetičtěji; prostě by je rychle a čistě donutil spáchat sebevraždu (víme, že to umí!). Nebezpečí, že bez muklů by neměl kdo pro něj dobývat uran, stejně nehrozí: pokud mu lidé slouží s takovým nasazením, jak praví teze, mohli by se přetrhnout, aby směli svůj život strávit prací v těžební kolonii.

       Zkrátka, kdybych do toho měla co mluvit, na Alexandrově místě na „budoucí straně mostu“ by byl někdo jako Michaela. Ne vzpurný individualista, nýbrž dokonale konformní slepice. Vyřešilo by to jistou asymetrii v pohlaví postav (v celém románu není žádná ženská postava, na které by záleželo), a zároveň by to odstranilo skutečnost, že Alexandr je Christianovi až příliš podobný, čímž mu vlastně konkuruje. Christian by měl šanci hledat u dívky z budoucnosti trochu porozumění v souladu se svými přirozenými sklony, ale jeho zájem by skončil přesně oním povzdechem, který bleskl hlavou Alexandrovi: „Tak neschopná! Tak neschopná.“ V osobní rovině by ho to neodvratně přivedlo k Tomasovi, ale především by si na jejím příkladu mnohem ostřeji uvědomil, co „druh“ s lidmi dělá a jaká je to hrůza. A on sám – zdůrazňuji, sám! – by dospěl k závěru, že je potřeba se „druhu“ postavit; ne na základě podezření, které mu naservíroval Alexandr, a nesrovnalostí, na které ho upozornili jeho vědci, nýbrž na základě bezprostřední zkušenosti s někým, na kom mu záleží.

       V závěru knihy se zničehožnic vynoří síla, která je schopná postavit se síle „druhu“. Její příchod nikým předvídán nebyl; dokonce ani mimozemšťané, přestože všechno plánovali, nepřipadli na myšlenku, že jejich program podsunutý do stroje podsunutého pozemšťanům může mít jiný účinek než vyhubení lidstva. Záchrana přijde doslova a do písmene „ze stroje“, a to v podobě probuzené empatie.

       Teze praví, že kolektivní vědomí „druhu“, které ovládá budoucí lidstvo, je naprostým protikladem dokonalého emocionálního souznění, k němuž dospěly mimozemské civilizace. „Druh“ je dokonce překážkou toho, aby lidstvo bylo schopno účastnit se empatického spojení. Mám-li hledat nějakou analogii v našem světě, s jistou nadsázkou by se snad dalo říct, že „druh“ je něco jako totalitní Sovětský svaz, zatímco „emoční vak“ mimozemšťanů je Evropská unie. Máme tudíž dvě „konkurenční“ kolektivní vědomí, jedno „hodné“, druhé „zlé“. Když prostor, který si v lidské mysli (a civilizaci) uzurpoval majetnický „druh“, zaujme empatické souznění, všechno dobře dopadne. Ale přesto se mi zdá, že tak jednoznačné to není.

       „Emoční vak“ a empatické propojení všech civilizací opravdu působí ve srovnání s bezohledným „druhem“ relativně neškodně, ale to jenom proto, že není nijak podrobně popsán a prozkoumán. Ať už totiž hodné nebo zlé, „druh“ i „vak“ mají cosi společného. Obě jsou to struktury vyššího řádu, pro které je entita nižší úrovně (ať už jedinec či civilizace) jenom stavební jednotkou. Nemá právo na odlišnost. Musí se připojit a splynout, jinak je eliminována. „Druh“ vraždí individualisty, „vak“ zase touží vyvraždit celé lidstvo, protože kdo není s námi, je proti nám. Mimozemšťanům je to ale fakt upřímně líto a dělají to neradi, takže vlastně jakoby nejsou zlí. A lidstvo samo je hrdé, že se díky ZEÚ vyšvihlo na jejich úroveň; pravda, stalo se to sice za cenu smrti poloviny obyvatelstva, ale stejně to byla ta horší půlka, neempatická a vůbec hnusná, takže žádná škoda. Ty plynové komory či emoční úder už zkrátka nějak překousneme; bylo to sice kruté, ale nutné, protože výměnou za dobře provedenou čistku se „lidstvu otevře vesmír“.

       Tohle jsou těžké věci. Fakt těžké. Lavírovat v bažině složitých společenských vztahů a etických problémů a místo pohodlného povzneseného cynismu se opravdu snažit najít morálně nezpochybnitelné řešení, to není žádný med pro spisovatele ani pro politika. Možná za to může jenom naše „socialistická“ zkušenost, že člověk buď vidí totalitu za každým rohem, i když tam není, a nebo ji naopak nechá, aby se vplížila do jeho úvah převlečená za zářnou vizi vesmírného splynutí. I kdybychom totiž odhlédli od prostředků a ceny, kterou lidstvo za svůj „přerod“ zaplatí, stejně je těžké ubránit se značným pochybnostem nad tím, jestli je to skutečně taková výhra, stát se součástí emočního vaku. Tvrzení, že to „není na úkor svobodné vůle a individuality,“ k jejich rozptýlení nestačí.

       Ve skutečnosti je to stále stejná past, do které autorka padá pořád dokola: snaha nepotlačovat individualismus a svobodnou vůli naráží na snahu tak nějak centrálně (za vydatné pomoci „vyšší“ moci) vymýtit špatnosti a sobectví, pokud možno jednou provždy. Správné by asi bylo člověku tu svobodu ponechat, že, na tom se teoreticky všichni shodnem, ale kdyby to jen prosím pěkně šlo nějak zařídit, aby se mu současně zabránilo chovat se ošklivě, zlobit a škodit! Jenže to prostě nejde. Nijak. Pánbůh to nakonec taky uznal, a ten má lepší mandát než emoční vak. Buď musí Velký bratr slídit každému v hlavě, nebo nám zkrátka nezbývá než připustit, že různé myšlenky, choutky či zájmy (a to i špatné!) nikdy nebudou pod kontrolou. Svoboda má svoje rizika.

       Na konci zůstala jenom dvě jména.

       Jedno z nich je samozřejmě Christianovo, nesmazatelně vepsané do dějin. Ale proč má být vůbec Christian slavný? Čím se o budoucí svět tak zasloužil?

       Objektivně vzato neudělal vůbec nic chvályhodného. Naopak je to neuvěřitelně temná postava. Všichni ti, kteří jsou proti němu, mají pravdu. Adam a spol., kteří ho považují za arogantního. Andrews, který ho téměř nařkne z ekoterorismu. Politici, kteří se bojí jeho vzrůstající moci. Všichni jeho „nepřátelé“ mají názory, které jsou mnohem přijatelnější a zřejmě i správnější než to, co prosazuje Christian. On sám obviňuje politiky a spol. z pohodlnosti a liknavosti, ale když to pak vezme do rukou, rozpoutá neuvěřitelnou hrůzovládu. Ve jménu ekologické katastrofy, která žádnou katastrofou není, s lidmi nakládá jako s materiálem; bez výčitek pošlape jejich práva, bez soucitu je předhodí „druhu“, udělá z nich loutky a pak k nim sám cítí pohrdání kvůli tomu, co se z nich jeho vinou stalo. A nakonec se ukáže, že ani nemá pravdu! „Druh“ je něco jiného, než se zdálo na začátku. Co víc – na to, že je všechno jinak, dokonce ani nepřijde Christian sám! I když už mu Alexandr sdělí svoje pochybnosti, on si je nechá pro sebe a nic nepodniká. Tak co mu vysloužilo ty nehynoucí zásluhy? Pár odstavců vzdoru v úplném závěru, kdy se brání stejnému nutkání jako Chatelaine Tecla Gene Wolfea (jenže pro tu byl nůž vysvobozením). Pár odstavců, kdy změnil názor na všechno, co udělal předtím, a se stejnou bezbřehou arogancí, s jakou lidem celou dobu vymýval mozky, se rozhodl použít ZEÚ, i když věděl, že při tom zahyne většina lidstva a především ti, z kterých proti jejich vůli udělal své stoupence. Člověka bezděky napadne – fíha, a co kdyby se spletl i tentokrát? Průšvih!

       Skoro by se zdálo, že právě tohle musel být skutečný autorčin záměr – dokázat, že na té demokracii zřejmě něco bude, tím, že předvede v akci její naprostou antitezi a sugestivním způsobem ji vyvrátí. Jenže závěr tomu neodpovídá. Christian zůstane hrdinou do poslední řádky. Je slavný, obdivovaný, nezapomenutý. Nikde ani stín pochybností! Všechno dobře dopadne! Výlučnost a aureola slávy přetrvává. Ani náznak odsouzení, ani stopa viny. Je to prostě v dokonalém pořádku!!!

       Mrazí mě z toho v zádech, a proto tohle všechno píšu. V anotaci na konci MLOKA se praví, že román si získal přízeň porotců pro svůj „nepatetický humanismus“. Pak jsem zřejmě četla nějakou jinou knihu, protože si těžko dokážu představit něco patetičtějšího a zároveň méně humanistického, než je Rafinované peklo.

       Kdyby byl Christian ubohý chudáček, kterému nátlakem a vydíráním zlomili vůli takovým způsobem, že cizí ideje přijal za vlastní a vůbec si to neuvědomuje, snad by mě to tolik nepobuřovalo. Jenže on nepůsobí dojmem zlomeného člověka. Odevzdaného osudu – možná; zlomeného však ne. Rozhodně neztratil schopnost kritického myšlení. Nezešílel, nezhroutil se, nepodlehl opojení mocí. Naopak se celou dobu chová nesmírně racionálně a chladnokrevně. Samozřejmě, když se čtenář dívá očima (a skrz vědomí) postavy, která podlehla nějakému bludu, nemá šanci ten blud od reality knihy odlišit. Jenže o Christianovi přicházejí informace především od Tomase. Ten má na zdravý rozum patent, protože „druhu“ nepropadl, a přesto Christiana vnímá jako příčetného, silného, vyrovnaného. Máme tedy pravdu, potvrzenou z „nezávislého“ zdroje a navíc podepřenou omračujícím kouzlem Christianovy osobnosti. To je těžký kalibr, co se působivosti týče; vyslovit v knize něco důrazněji už snad ani nejde. Proto by bylo na místě velice pečlivě vybírat, co se má tou pravdou stát.

       Ve svých prohlášeních se Christian projevuje velice dospěle. „Udělat něco z donucení je mnohem jednodušší než udělat to z vlastní vůle,“ tvrdí například; a s tím nelze než souhlasit. Chce nést zodpovědnost za své chyby sám; dobrá trefa! Dělá Tomasovi přednášku o tom, že omluva nic nespraví, když na ni člověk spoléhá, místo aby dělal to, co má. Jenže to všechno jsou jenom proklamace. Ve skutečnosti jedná z donucení – nebo se to o něm aspoň tvrdí, aby měl čistý štít. Nikdy se z žádných chyb nezodpovídá. Pravda, v tom, že se neomlouvá, je důsledný; ani ho totiž nenapadne, že by bylo za co.

       V kontrastu k okázalé zodpovědnosti je taková míra neuvědomění přímo otřesná. Je to však dobrý způsob, jak jeho aureolu zachovat nepoškozenou. Opravdu nic dělat nemůže, to bylo zdůrazněno dostatečně. Už se ani nebrání, a to je neuvěřitelně tragické. Ve chvíli, kdy by to mohlo začít vypadat jako pohodlnost a alibismus, nastoupí svědomí, které se – jaká náhoda! – s vůli „druhu“ dobře shodne.

       Peklo, které Christian prožívá, je zkrátka pořád dost měkké proti peklu, které by ho čekalo, kdyby to dilema skutečně řešil. A ani by nemuselo jít výhradně jenom o to, že by se snažil postavit vydírání a fyzickému nátlaku, kterým se mu „druh“ snaží vnutit svoji vůli. Jsou přece i subtilnější metody než podřezaný pes. Je Christian ve svých třiadvaceti skutečně dokonale imunní proti závrati z moci, kterou nad lidmi má, a proti pokušení ji zneužívat? Je imunní proti strachu, že přijde o svou výlučnost? A přijít by o ni mohl, o tom žádná.

       Znovu se mi vybavuje, jak se Tomas na začátku ptá, jestli je Christian jenom „prázdná skořápka“. Asi by být neměl – ale není snad? Veškerou jeho „moc“ mu propůjčují nástroje zvenčí. Díky síle „druhu“ a lidem z budoucnosti získal peníze i informace, díky jejich emočnímu úderu může kohokoliv zmanipulovat. I on sám se změnil k lepšímu po stránce fyzické i duševní jen pod jejich nátlakem (praví se tam jasně, že předtím o sebe nedbal, sport i vysedávání v knihovně nenáviděl a ve škole nijak nevynikal – že byl zkrátka po všech stránkách průměrný). Naopak to, co bylo jeho vlastní a v čem by mohl vyniknout on sám, je zneváženo a popliváno. Rád kreslil, ale jeho skicáky se nejspíš ztratily (t.j. nejsou důležité); nebýt „druhu“, tak by teď „seděl někde v ateliéru a namlouval si, že má talent“ (t.j. byl by zneuznaný umělec, čili postavička akorát tak k smíchu.) Co by se s ním stalo, kdyby se lidé z budoucnosti najednou rozhodli, že už ho nepotřebují? Nové příznivce – a nejspíš ani přátele – by si nezískal, další peníze by vydělat neuměl, celkově by zlenivěl a zpustl – zkrátka, sklouzl by zpátky k naprosté průměrnosti. Přišel by úplně o všechno. A to je sakra důvod ke strachu!

       Co se týče toho malířského talentu: několikrát je zdůrazněno, že ovládání mimozemského přístroje připomíná „abstraktní obraz z dvacátého století“, takže jsem celou dobu čekala, kdy se toho Christian chopí, pohlédne na ZEÚ svým uměleckým zrakem a odhalí nějakou souvislost, která vědcům i budoucím vojákům totálně unikla. To by bylo přesně v duchu toho, co se tu snažím naznačit: udělal by něco sám za sebe. Ale nemuselo by to být zrovna tohle; stačilo by cokoliv. Cokoliv, aby Christian nebyl jen tím, co z něj vytvořil „druh“. Cokoliv, aby jeho všemocnost nepocházela zvenčí, nýbrž začala opravdu náležet jemu. Kdyby mu všechno to, čím musel projít, dalo takovou vnitřní sílu, aby se mohl „druhu“ skutečně postavit a vymanit se z jeho vlivu (což vůbec nemusí být totéž jako „druh“ zničit! – vždyť on k dosažení tohoto cíle nepotřebuje bojovat s „druhem“, nýbrž sám se sebou), skořápka by měla své jádro jako oříšek pro Popelku. A celé ono „rafinované peklo“ by pro Christiana dostalo opravdový smysl.

       Jak vůbec můžu tvrdit, že je ta kniha skvělá a že se mi líbí, když jsem jí právě vytkla tolik zásadních věcí?

       V životě jsem nepsala recenze, protože mě prostě nebaví cupovat bláboly, které považuju za hloupé. Ale tahle kniha v žádném případě hloupá není. Obtěžuju se jenom proto, že mi přes všechny pochybnosti připadá fascinující a neuvěřitelně působivá. Jakýmsi způsobem vystihuje důležité věci. A zkrátka mi stojí za tu spoustu času, kterou jsem strávila přemýšlením o ní.

       Když jsem Rafinované peklo četla, chodila jsem jako v snách. Málem jsem se nabourala v autě, protože jsem vůbec nebyla schopná vnímat reálný svět kolem sebe. Děti jsem málem nakrmila hnojivem na kytky. A kromě toho jsem si umínila, že sama konečně zase něco napíšu; léta jsem byla přesvědčená, že knihy vůbec nemají smysl, ale díky tomuto románu si zase říkám, že na nich sakra musí něco být, když dokážou člověka takhle rozhodit. Ale co to je, proboha? Celou tuhle ne-recenzi smolím jenom proto, že se zoufale snažím pochopit, co je zač ta síla a kde se bere.

       A z tohoto hlediska je všechno, co dosud zaznělo o ekologii, druhu, budoucí společnosti či nesvobodě, naprosto mimo mísu. Na ničem z toho ve skutečnosti nezáleží – mně, a dost možná ani autorce. Pravda, veškeré recenze psané „rozumem“ se na podobné věci zaměřují: analyzují děj a logické vazby, popřípadě zábavnost; mají-li vypadat poučeně, dotknou se třeba i širších souvislostí (společenských, etických, literárních a kdovíjakých); a pak zkrátka z čiré bezradnosti (či lhostejnosti) zůstanou při těchto tvrzeních, přestože o nic z toho doopravdy nejde. Jenže kniha na člověka buď působí, nebo nepůsobí, a vůbec nemusí hrát roli skutečnost, do jaké míry je sofistikovaná, poučná a hlubokomyslná. Může ho úplně sebrat, a přitom být nelogická, morálně pochybená nebo třeba nedopsaná. Protože pořád ještě je tu cosi navíc.

       Archetypy a komplexy, no jasně. Člověk by měl být na pozoru. Ale zkusme toto tajemné cosi zatím nijak nenazývat a prostě zjistit, co by z příběhu zbylo, kdyby se všechny ty výše rozebírané sporné věci zkrátka... vynechaly.

       Davy. Nekonečné davy. Na opuchlých spáncích čerstvé tetování. Písmeno E, nožičky spolu téměř spojené do kruhu. Znak toho, kdo otevřel cesty a kdo z jedinců vytvořil fungující organismus. Oči plné poznání, na které lidské smysly nestačily a které oslovovalo přímo duši. Zjevení. Příchod. Vyvolení.

       A mezi tím vším on. Opuštěný. Stojící na okraji poznání a přece sám. Nekonečně sám.

       Z té neuvěřitelné bezvýchodnosti mrazí v zádech. Z každé stránky přímo čiší tragédie člověka, který vidí osudu pod prsty, který zná mechanismus toho, čemu ostatní jenom s úlevou podléhají, a přesto je proti tomu bezmocný; tragédie člověka odsouzeného dělat věci, s kterými nesouhlasí a o kterých ví, že vedou k jeho vlastní zkáze – a nejen v tom smyslu, že nepřižije, nýbrž i tím, že mu budou kladeny za vinu. „Lidé brzy poznají, co na sebe vypustili, ale už bude pozdě,“ dává se slyšet Christian, když mluví s Danielou Stanner. Zdálo se, že i jeho samého netěší, co má v plánu, a proto se zeptala: „Co chcete dělat?“ „Proč bych vám to měl vyprávět?“ opáčil. „Proč bych to měl komukoli vyprávět? Myslím si, že úplně stačí, když z toho mám zlé sny sám.“

       A přesto není úniku. Christian nevyklouzne; nejen že nemůže utéct na žádné místo, ale dokonce ani do šílenství nebo do smrti. Musí to břemeno nést i za ostatní. A přitom proti němu stojí síly natolik mocné, že se nad nimi nedá zvítězit. To je situace všech mýtických hrdinů, situace natolik základní a hluboce přítomná v každém z nás, že nemůže zůstat bez odezvy a nechat nás chladnými. To je ta nejsilnější struna, která tady zní.

       Mýty končívají špatně; vzpoura proti mocným silám (přírody, bohů, nevědomí...) se jedinci zhusta vymstí. To, že „druh“ v sobě nic božského nemá, tomu prastarému příběhu dodává zvláštní trpkou příchuť a činí z něj smutnou alegorii věku rozumu.

       Náš svět je bez Boha a naše mýty končí v... inu, v emočním vaku: alibistickým úkrokem stranou.

       Popsala jsem už touhle ne-recenzí tolik stránek, že se nařčení z grafománie beztak nevyhnu. Takže si klidně můžu dovolit ještě další velmi dlouhou odbočku.

       Rafinovanému peklu jeho konec rozhodně uškodil. Mám-li se držet záměru hledat věci, které by se daly z této knihy odstranit, aniž jí to ubere na síle a působivosti a naruší její podstatu, první na řadě by byl Alexandr; ovšem emoční vak a celý šťastný konec by letěl hned vzápětí.

       Čím výš se oblouk klene, tím těžší je udržet ho, když už se sklání k protějšímu břehu, aby bezpečně dosedl na správné místo a neroztříštil se o zem. Ty nejlépe rozehrané příběhy proto často končí divně. Co hůř – leckdy ani neexistuje způsob, jak je korektně ukončit, protože konec je zkrátka nesnesitelný v jakékoliv podobě. (Já to vyřešila nejlíp, když nic nepíšu a věnuju se místo toho zahradní architektuře. Zahrada nemá konec – nebo, přesněji řečeno, konec není součástí toho, čím na člověka působí. Na rozdíl od knihy to není záležitost lineární, nýbrž cyklická – uzavřená sama do sebe jako kruh a nepodléhající nutnosti sledovat ono trapně obligátní, a přitom obligatorní, schéma řeckého dramatu.) Kdo ale knihy píše nebo čte, potížím se nevyhne.

       Když čtenář vidí, že z příjemných několika centimetrů tloušťky knihy už mu zbývá jen poslední půlmilimetr, znervózní. Nezadržitelně se blíží rozloučení, a to i v případě, že příběh pro hrdinu vůbec nedopadne špatně. Vždyť co je pro knihu „dobrý konec“? Snad ono pohádkové „... a žili šťastně až do smrti.“ Samozřejmě, že to žádný dobrý konec není; „neexistují žádné dobré konce,“ praví Tomas hned na první stránce, a to je dokonale výstižné pro knihy i pro život. Reinkarnace (do jazyka nakladatelů se tento termín překládá slovy „pokračování příště“) nic neřeší. To nejlepší, v co můžeme doufat, je jakési (téměř buddhistické) odpoutání. Vyvázání. Lhostejnost mysli, které se to netýká.

       Zpráva o smrti dvacetileté dívky vyvolá šok; zpráva o smrti stoleté babičky spíš hořkosladký nostalgický úsměv, ve kterém je víc závisti než soucitu. Nikdo už ji nezná z dob, kdy jí bývalo dvacet; stáří se pro okolí v jistém smyslu postaralo o jakési nenásilné vyvanutí a smíření. (Ona sama už koneckonců dost možná taky není úplně při smyslech.) Ale jak to zaonačit s literárním hrdinou? Pohádka kopíruje lidský osud a jde na to přes stáří; hrdinové si zkrátka dál žijí po svém a když nakonec zemřou, nic děsivého už na tom není, protože čtenáře stejně dávno nezajímají. Jenže některé knihy zkrátka potřebují skončit tragicky, protože příběh k tomu spěje a jeho logika nic jiného nepřipouští; násilný optimismus by byl pro ně výsměchem a cizorodým zvratem, ke kterému autor nesáhne, pokud má jen špetku slušnosti. Jenže co s tím? Zabít hrdinu v plné síle dokázali snad jen staří Řekové, a pak snad ještě Shakespeare; my už jsme na to dneska moc měkcí.

       Protože ono je to těžké. Je to těžké pro čtenáře, zachváceného nezřízeným obdivem a potácejícího se po několik hodin či dní ve stavu blouznivého vytržení – a co teprve pro autora, který se v tomtéž stavu blouznivého vytržení potácí měsíce či přímo roky! Autor si pomůže snadno: prostě si v linii příběhu vybere určitý bod, do kterého je to ještě bezpečné, tam udělá tlustou červenou čáru a nadále si v hlavě všechno koncipuje jen do tohoto bodu. V knize se dá ten bod najít, přestože ani nemusí odpovídat nějakému výraznému dějovému zvratu a už vůbec ne nějaké dobře definované fázi klasického dramatu. Je to prostě vrchol oblouku, bod, za nímž se směr vektoru obrátí k zemi. A pokud autora nežene uzávěrka či jiná nutnost, může svou knihu „psát“ mnohem déle, než je ve skutečnosti potřeba, protože překročení oné tlusté červené čáry neustále odkládá. Nakonec to ovšem udělá, protože čtenáři něco předestřít zkrátka musí (jinak to není žádný autor, protože nikdy nic nedopíše). Na knize je ovšem vidět, že to dělá se zaťatými zuby a snaží se tu bolestivou záležitost vyřídit co nejdříve; a to může za častý výskyt oněch „odfláknutých rychlých konců“, které nic moc neřeší a celý složitý, pečlivě rozehraný příběh utnou na několika málo stranách či dokonce v pouhých odstavcích. Možná někdy v zářné budoucnosti autoři a čtenáři konečně uzavřou pakt, v kterém uznají, že je to vlastně jedno, a konce se přestanou psát úplně. Vždyť ten, pro koho je závěr nepřijatelný, si stejně vymyslí nějaký alternativní; nebo si hrdinu ukradne, zatáhne si ho do svého světa a dá mu další příběh. Případně se v němé shodě s autorem v duchu vrátí před onen červený bod, který, ať už je to zjevné nebo ne, je faktickým koncem knihy, a nad vším, co se stalo pak, jednoduše zavře oči – do chvíle, než najde jinou knihu s jiným hrdinou, pokud možno klonem toho původního, takže mu na celé věci jednoduše přestane záležet.

       Ale pokud nechceme spoléhat na takovéto únikové cesty a bojíme se prožít naplno jediný správný mýtický konec (tj. tragický), jak odpoutání dosáhnout? Co si člověk počne, aby se za onu „červenou čaru“ odvážil?

       Hrdina musí ztratit svoje „mana“: onu božskou složku, odlesk archetypu, který mu propůjčuje všechny jeho úžasné obdivuhodné vlastnosti a poutá k němu pozornost. Když ho nedokážeme čestně zabít, musí být zdiskreditován. Mana je mu odejmuto a navráceno čtenáři (pokud je tento dost soudný, aby dokázal pochopit, že na hrdinu jenom projikoval část své vlastní psýché atd. atd.). Skvělý Paul Atreides je ke konci Duny čím dál cyničtější a protivnější, a v dalším dílu už se z něj stává vzdálený protivník, tyran, proti kterému je třeba bojovat. Geralt v průběhu Sapkowského pentalogie pozvolna ustupuje do pozadí, je pomalu zbavován atributů, které k sobě vázaly čtenářův obdiv, a na konci už se dokonale ztrácí v zástupu ostatních postav (jak příznačné, že dokonce přímo zemře v davu, zapomenutý a beze slávy!) Mušketýři po dvaceti letech už taky nejsou tím, čím hoši bývali zamlada. Mana může někdo převzít, třeba Ciri nebo hrdinův syn nebo vůbec jakákoliv postava, a vesele pokračovat v dalších dílech (nebo alespoň v epilogu, čímž se špatný konec změní na dobrý). Jiný způsob, jak postavě mana odejmout, je nechat ji dosáhnout toho, co chce. Na tohle palivo jedou harlekýnky (s tou drobnou výhradou, že třeba já v jejich rádoby okouzlujících hrdinech jaktěživa žádné mana najít nedokázala... ale tím líp, jen díky tomu se tím můžu živit). Popřípadě lze postupy zkombinovat a zdiskreditovat postavu tím, že dosáhla toho, co chce, jako se to stalo Tomasovi.

       Mimochodem, scéna konečného sblížení Tomase a Christiana – zcela v intencích toho, co bylo řečeno výše, – předznamenává, kdo z těch dvou přežije. Nejde o to, jaký názor na případné homosexuální vztahy má či nemá většinová společnost; bylo by to totéž, kdyby šlo o muže a ženu. Christian sblížení odmítá, duchem se ho neúčastní. Vypadá to spíš, že podstupuje dobrovolnou oběť v zájmu zachování rovnováhy. Zato Tomas si to polepil. Ovšem ne tím, že vůbec začal; to vyplynulo tak přirozeně, že by mu to v očích čtenářů klidně prošlo. Jde o, abych tak řekla, neoprávněnou konzumaci odměny. Bylo mu úplně jedno, že na jeho dotyky nijak nereaguje – to je ona klíčová věta. To je okamžik, kdy Tomas přestoupil zákon, kdy ztrácí všechno mana – okamžik, kdy je jeho osud zpečetěn. Čtenář je od něj doslova „ostřižen“. Pak se ještě jako přes sklo dívá, jak to tělo ještě někam běží a střílí a tak dál, ale co na tom záleží? V té chvíli už je Tomas vlastně po „smrti“. (Jak příznačné, že v podobném smyslu o sobě uvažuje i Alexandr! Jeho pocity při oné sebevražedné misi odpoutání přesně vystihují.)

       Na druhou stranu Christian sice technicky vzato umírá, ale v žádném případě to není vnímáno jako definitivní. I tady se nabízí náboženská paralela, jako u všeho v téhle knize. Ještě ho totiž čeká zmrtvýchvstání: skok do bezedného prázdna, pád do nekonečna, život ve věčnosti. Jméno, které zůstane. Nesmrtelnost duše.

       Dobrá. Odhoďme všechen balast: ekologii, politiku, mimozemšťany i budoucí upořádání světa. To, co zůstane, je čistý mýtus. Hrdina povolaný k nadlidským činům a dlouhá cesta, která před ním leží a kterou musí ujít, i když při tom třeba ani nezvedne zadek od počítače.

       Vyprávění se nese ve skvělých dialozích, které se tohoto všeho zdánlivě netýkají, ale přitom o ničem jiném nejsou a být ani nemohou. Postupně se rozvíjející vztah Christiana a Tomase a jejich nekonečný rozhovor, táhnoucí se celou knihou a přerušovaný jen podružnostmi – to je to skutečné jádro, z kterého se nedá škrtnout ani písmenko. To je to, co dělá tuhle knihu krásnou.

       Jenže o co vlastně v tom „sbližování“ Christiana s Tomasem jde?

       Nuže, troufám si tvrdit, že rozhodně ne o postel. Tohle přece žádná sexuální záležitost není! Jejich touha nepůsobí ani v nejmenším „fyzicky“, a to nejen proto, že to hrdinové sami tvrdí. Především tu není nic z toho, co by člověk očekával, když má dojít k homosexuálnímu vztahu dvou původně čistě heterosexuálních mužů. Není třeba překonávat předsudky (okolí ani své vlastní). Není tu nejen žádný stud či pohoršení, ale dokonce ani sebemenší údiv. A také vůbec nehraje roli fyzická přitažlivost. Oba protagonisté jsou přiměřeně pohlední, ale že by třeba Tomas za horkých nocí spřádal žhavé fantazie o Christianových stehnech, to tedy věru nehrozí! Děje se to jakoby mimo hmotné tělo. Na druhou stranu je to naprosto nevyhnutelné, a čtenář to taky tak cítí. Já na homosexuální vztahy vlastně nemám vyhraněný názor – a tahle kniha mi žádný nepředala. Prostě proto, že se toho tématu netýká.

       „Chci Christiana,“ prohlašuje Tomas, „a je mi jedno, v jakém obalu!“ Pak to Adam dále rozmazává v tom smyslu, že být Christian děvčetem, skončil by s ním Tomas v posteli už dávno, a být starý, naopak by se ho ani nedotkl. A to je přesné: tím spíš, že nejde o sex ani o lásku, Christian nemůže být ničím jiným než tím, čím je. Kdyby byl dívkou, šlo by právě o tyhle věci; a stáří, stejně jako libovolná jiná vada na kráse, je nepřípustné. Christian je totiž ideál; je zosobněním čisté vůle, onoho lidského měl bych. Dělá přesně to, co se dělat má, a to od zásadních věcí až po drobnosti. Pracuje do úmoru, chodí cvičit a nepije alkohol. Nesmírnou dokonalost ovšem neoddělitelně provází zrovna tak nesmírná arogance. A právě ta by dost možná Christiana zničila, kdyby tu nebylo něco, co posune těžiště mnohem přízemnějším směrem a nastolí rovnováhu. Něco, či spíše někdo. Christian to cítí hned na začátku; Tomase potřebuje, i když „ví, že ho bude nesnášet“. Příběhu vůbec nevadí, že sotva dojde k dohodě, útoky nepřátel rázem ustanou a tělesný strážce žádná bojová umění nepředvádí (kromě toho, že chytne za flígr Adama). K tomu tady přece není. Christiana chrání mnohem zásadnějším způsobem.

       Tomasův hlas je našeptáváním pudu, libosti, pohodlí. Kdykoliv se Christian podvolí něčemu, co není správné, nýbrž příjemné, stane se to jedině proto, že ho k tomu Tomas svede. Ne že by se nebránil. Ne že by nepodléhal. Právě o tom vypráví jejich vztah a jejich nekonečný dialog.

       Proto si myslím, že je zcestné mluvit o sexu. Z Tomasovy strany jde zkrátka o touhu přiblížit se ideálu a spojit se s ním. A Christian zase velice racionálně a s rezignací dospívá k závěru, že nemá jinou možnost než to připustit, protože i on Tomase potřebuje, aby si udržel rovnováhu a příčetnost. Jejich polibek neprovázejí žádné zmatené ani žhavé fyzické pocity; spíš je poklidným splynutím něčeho, co vlastně jako by už dávno tvořilo jeden celek.

       A vskutku to tak je; vždyť Tomas a Christian jsou jedinou osobou, jen kvůli názornosti a pro účely vyprávění rozdělenou na dvě.

       Jenže jejich „společná noc“ ještě neskončí sjednocením. Christian je příliš „nahoře“ (vždyť je to pro něj oběť), Tomas zase příliš „dole“ (protože ho žene sobectví, které provází pud stejně neoddělitelně, jako arogance provází vůli). K úplnosti jim pořád něco chybí – něco, co není ani horní, ani dolní, nýbrž leží „uprostřed“. I v tomto případě je to spíš někdo. Ten, kdo jinde zase přebývá, protože od nich byl hned na začátku odtržen a odkloněn stranou jako samostatná nit.

       A proto se ještě Christian musí s Alexandrem setkat. Kdesi výše jsem napsala, že si ti dva konkurují, protože jsou si příliš podobní. Ale podobní, to bylo slabé slovo. Také oni jsou jeden a týž.

       Nejde jen o vlastnosti. Alexandr hlavně přebírá Christianovy úkoly. To on podnikl pátrání a podstoupil boj s „druhem“, kterému se Christian vyhnul. To on vzdoroval a trpěl, a nakonec se rozhodl k oběti. Přes všechno, co jsem „rozumem vzato“ vyčetla Christianovi jakožto postavě, tu nic nechybí, když jeho a Christiana vnímáme jako jeden celek. Alexandr udělal to, co v logice mýtu měla být Christianova práce, a tím ho přerostl. Proto je příznačný i onen zdánlivý detail, že je to Alexandr, kdo před skokem do propasti bere kolem pasu Christiana, ne naopak.

       Bylo by naprosto nepochopitelné, proč zrovna oni dva jen tak zničehožnic objímají, ale z tohoto úhlu pohledu to dává velmi dobrý smysl. Touha po sjednocení nezmizela; ani by nemohla. Nyní je konečně naplněna. A pak (Alexandr) Christiana přitáhl k sobě, aby se ani v pádu, ani v dravém proudu od sebe neoddělili, a skočil.

       Teprve teď život začíná. Jedině dohromady je jejich osud kompletní.

       Když jsem tu knihu četla, byla jsem úplně u vytržení. Jsou v ní věci, s kterými bytostně nesouhlasím, ale přesto je její podmanivé kouzlo a síla vyprávění tak neuvěřitelně sugestivní, že mi trvalo týden či dva, než jsem získala dostatečný odstup, aby se ty rozpory vůbec začaly vynořovat. A ani poté mi vlastně nevadí; dokážu si je odmyslet, když o nich vím, a brát v úvahu jen to podstatné. A podstatné věci jsou na Rafinovaném peklu skvělé. Mám chuť přečíst si to znova, a pak i každou další Karolíninu knihu.

       Kdysi dávno, už nevím kde, jsem četla takové podobenství. Každý autor má v rukou zbraň příslušného kalibru. Jeden pálí s rozmyslem a dobře, další tepe zlořády, třetí masakruje civilisty. Dlužno dodat, že někdo ji třeba zakope na zahradě (ačkoliv, jak se praví v Bibli, pak bude jen tma a skřípění zubů). Jiný si zase celý život vystačí s prakem na gumičku, střílí po všem, co se hýbe, a považuje se za kdovíjakého spisovatele. Karolíno, ty máš v ruce atomovou pumu. Snad víš, co děláš.