Všechna práva © Interkom 1984 - 2004

        

       Viktor sebou krom jejich psího mazlíčka přivlekl i část knih, které hodnotí v porotě Magnézie Litery (nebo je to Litera Magnézia?). Největší zájem vzbudil překlad francouzského převyprávění Písma. Jestlipak to pan arcibiskup skousne? Pravda, na Schizo nereagoval, ale to mu třeba uniklo :-)

       Jako jindy a jinde se mluvilo hlavně o osudech a příhodách přítomných i nepřítomných lidí, na klímovských večírcích je ale přece jen znatelnější podíl hovoru věnován osudům knih. Honza se svěřil, že si svou nemoc asi přivodil při návštěvě zfilmovaného Podvojného účetnictví CH. M., což mě přimělo knihu vyhledat a na nějaký čas byl hovor věnovaný knihám vydaným před rokem 1980.

       Nejzajímavějším osudem večera se ale vykázala kniha Daniela Evana Weisse: Roaches Have No King, kterou Honza koupil Viktorovi tuším v brněnském antikvariátu. Viktor o ni před lety přišel tak, že ji půjčil Honzovi Střižovi, vydavateli almanachu Ramax (neplést s pozdějším pokusem Libora Marchlíka o recenzní časopis), a ten mu ji již před svým návratem do Států nevrátil. Když Viktor knihou zalistoval, našel v ní papírek se svou adresou, psaný jeho rukou. Ano, byla to jeho kniha...

       Zábava nám vydržela takřka do dvou, kdy obětavá Vilma, kvůli mimču na cestě si celý večer ani necucla, rozvezla přítomné do všech koutů Prahy.

       

       Odpoledne v RUR krátce posedíme s Egonem, Honzou Vaňkem jr., Lenkou Bartůňkovou a Ivanem Kmínkem, který dovedl přítele své starší dcery Honzu Čeřovského, pořadatele TolkienConu a webmastera stránek JCSoft. Já o nich tedy nikdy ani neslyšel, ale brzy se ukázalo, že přítomný Honza Vaněk na nich zanechal svou kritickou stopu. Řeč šla, jak jinak vzhledem k nově příchozímu, o Návratu krále, hlavně o článku Je Jackson lepší režisér než Tolkien spisovatel? na http://filmweb.quick.cz/show.aspx?i=29939

       Před Krakatitem jsme potkali promrzlou Jolanu a dohodli definitivní termín SSSR, zase ve Zlatém rožni, ať to Albert nemá daleko :-).

       Když většina pracovníků odjela (některé zkoušky se nedají odložit), vymohla si děvčata ukázky z CDROMu webového humoru, který jsem před časem zkompiloval. Některé věci zkrátka nestárnou, telefonní ústředna Talibanu nebo klip na téma filmu Tygr a drak.

       Po hodině občas hlučné a občas nudy jsme se pokusili vydat na cestu, ale náhle bylo třeba vyřídit tolik věcí a rozloučit se s tolika lidmi, že jsme k Vilmě dorazili se zpožděním, tedy ve stejnou dobu jako Viktor Janiš :-)

       Složení hostů předurčovalo „intelektuálsko-překladatelský“ večírek jako za starých časů, Jolaniny příběhy o automobilních dobrodružstvích jejího bratra ani mé mlčení na tom nemohly mnoho změnit. Honza s Viktorem na střídačku komentovali Martinovu recenzi Justova Slovníku floskulí. Opět došlo na překladatelskou lahůdku, čím že to umlátili Trockého..., podle Justa, či spíše jeho pramenů, rýčem :-). Pak následovala četba Honzova překladu Berniersovy povidky Etikety (zúčastnil se s ní překladatelské soutěže), Richard líčil práci s překládáním nové doplněné verze slovníku Jidiš pro radost, kolovala anglická kniha pro děti Strom života o Darwinovi, jeho životě a díle od člověka s povědomým jménem Sýs, zatím jen v originále, atd.

        Vilma nás hostila do toho večírkového bodu, který Viktor charakterizoval jako Oči by si ještě daly, ale žaludek posílá varovné nóty. Když se podařilo zlomit vývrtku, Haniččin byt je v tomto směru velmi špatně zařízen, prokázal Richard velkou vynalézavost při otvírání lahví ušlechtilého moku lustrhákem. Upřimně řečeno, vzpamatoval jsem se úplně až v sobotu, a byla to spíše léčba šokem (potažmo Pragoconem).

       Odpoledne jsem u Zlatého rožně objednal salónek pro SSSR, už asi nejsou v zaváděcím období, před půl rokem rozhodně nepožadovali tisícovku zálohy.

       aneb Jak jsem chtěl vyzkoušet něco nového, ale asi jsem to dost nevysvětlil

       Na Pragocon jsem jsem dorazil již v pátek 20. února okolo šesté (v programu na stěně již bylo rukou učiněno 5 změn :-), bych si s Vaškem Fořtíkem domluvil podrobnosti svého účinkování. Má idea byla prostá: vyzkoušet něco jako snášení Interkomu, ale bez toho blízání, ale zato alespoň s minimálním programem a řádem. Pořadatelé dodají prostor, který já ozdobím cedulkou Presidentská kancelář, otevřeno od do, v programu conu se objeví bod Vše, co jste chtěli vědět o fandomu, Interkomu, Akademii SF a báli jste se zeptat...

       Mé švarné asistentky budou podávat čaj a nějaké krackery a já si budu povídat s případnými zájemci o informace o výše zmíněné aktivity nebo dokonce o zapojení do nich...

       Marné snění, v celé obrovské budově se nenašel jediný volný kout, asi se všude pařila Necromunda a Shadowrun :-)

       Nejdřív jsem tomu úplně nevěřil, ale když jsem jsem v sobotu ráno před devátou dorazil, abych svou přednáškou o SF v českých novinách a časopisech ve čtvrté pětině minulého století zahájil sobotní program, došlo mi, že čestným označením hlavní sál, kam byla umístěna má malá, spíše pro intimní hlouček znalců koncipovaná přednáška, je ve skutečnosti tělocvična, ve které se v roce 2001 hrálo Pratchettovské divadlo, letos sloužící i jako noclehárna, a věřte mi, v tu hodinu se ještě mnoha spáčům zdaleka nechtělo vylézt z teplého smrádku spacáků do studeného smrádku nocležiště...

       Přidělený pořadatel, který vypadal jako Rybkův brácha (z větší části proto, že to byl Rybkův brácha), mě uvedl a informoval o mé snaze přednášet i několik zájemců, takže jsem si skoro 90 minut povídal s Olegem Hnilicou, Frantou Vlasákem, jeho dívkou a Hadatim z Červeného trpaslíka o časopisech, i když největší zájem asi vzbuzoval kreslený homor v kupičce donesených vzorků. Jen na dokreslení: Když jsem o jednom časopisu prohlásil, že se do donesené kolekce nehodí, že je už z poslední doby, prohlásila jediná přítomná dívka s pohledem na jeho ročník To jem se zrovna narodila...

       Z toho, že nikdo z posluchačů neutekl, si troufám odvozovat, že navzdory prostředí měla přednáška úspěch, ani já si nestěžuji, mnohé vnadné elfky ve zjevně doma spíchnutém odění, jež často odhalovalo více, než švadlenka zamýšlela, určitě stály za pohled. Jediný drobný konflikt nastal, když si dva trollové, oni se ale nejspíš pokládali za hraničáře, chtěli po ránu rozproudit krev tréningovým zápasem s bojovými holemi (hliníková trubka omotaná kobercovou páskou). Ty jsem tedy musel vykázat, ale všechno jen v dobrém, i bystřejším pozorovatelům by asi dělal potíž předpoklad, že v takovém prostředí probíhá přednáška :-)

       Pak jsem si až do oběda užíval conu konverzací s Ivanem Aľakšou a Adamovičem, s Ellie Velinskou (studuje teď v Litoměřicích a tak si potěšení z její společnosti můžeme dopřát jen velmi zřídka), s Luckou Čápovou, příslušnicí již druhé scifistické generace, s bandou z RUR a samozřejmě s Tomem Štipským u jeho knižního stánku. Pobavil jsem se nad aritmetickými výkony propagátorů Festivalu fantazie, hodina programu za pouhých 3,60 Kč, přičemž si můžete vybrat z 11 paralelních línií, stálo na jejich plakátu. Protože obvykle nezvládám pobyt na jedenácti různých místech současně a násobit je snazší než dělit, okamžitě mi cena dvouhodinové přednášky vzrostla na 2 x 3,60 x 11=80 Kč po zaokroulení. Čarování s čísly je věru zábavná činnost. Okolo oběda jsem seznal, že více mi už Pragocon dát nemůže, a odjel jsem domů, nicméně con měl ještě příjemné pokračování, když se u mě v podvečer zastavil (náš vážený sponzor) Jirka Doležal, se kterým jsem se ve škole Benita Juareze nějak minul :-)

       Protože právě probíhal jakýsi fotbal, majitel nás s mnoha omluvami usadil místo v salónku (kde měl nějakou obří projekční televizi) nahoře, ale nějak jsme se poskládali. Pavel Dobrovský přišel udělat rozhovor pro Level či něco takového s Honzou Kantůrkem, který přišel i se svou paní Danou. Protože jsme seděli vedle sebe, mohl jsem jí doporučit své oblíbené špagety s vepřovou panenkou, čekám, že teď bude Honzu doprovázet častěji.

       Lenku rozbolel zub a tak dala zbytek své porce Richardovi, který mezitím spořádal své jídlo, a aby dokázal, že nás v Krakatitu neprudil zbytečně, dorazil ještě mou. Inu konečně vím, co znamená: hladový jak student.

       Po jídle jsme poslouchali Mirkovo vyprávění, doplnil pár detailů, které jsme o Japonsku nevěděli (třeba že ono šílené pracovní vypětí studentů je již asi minulostí), ale já se nejvíc dověděl hlavně o něm. Například jak jej deptalo služebné chování a ponížení tamních žen (no, až se ožení, ona z něj nějaká ten soucit vymlátí, Al Bunda o tom ví své).

       Mezitím jsem stačil posedět s Tomem Němcem z Pevnosti, prohodit pár slov s Laserem a Martinem Šustem, předat Pagimu recenzní Kalderu od Reynoldse a vyslechl nářky Richarda Klíčníka nad tím, co zbylo z jeho článku po otištění v HN (vítej do novinářské reality, Richarde)...

       Večer jsem se chystal na vernisář Jany Šouflové, leč příliš mě vyčerpalo opravování jedné policejní bakalářské práce :-)

       Bohužel to bylo také prakticky jediné příjemné překvapení conu (krom citací z ČT na WC). Náladu rozhodně nezlepšilo vstupné 200 Kč, které se vzhledem k plánované pětihodinové návštěvě přiblížilo chotěbořské hodinové konstantě (po mém přepočtu). Prošli jsme nabízené prostory a v nich probíhající programy a nic moc nás nezaujalo. Přednáška o esperantu, možná zajímavá, kdyby T. Břicháček vyslovovoval zřetelněji a stále se nesmál nějakým vtípkům, o nichž však věděl jen on sám. Pamatuji si z ní hlavně, že největší výhodou esperanta je, že vám nikdo nerozumí, nejsem si ale jist, zda to byla původní idea tvůrce jazyka, o tom se asi hovořilo na začátku přednášky, a ten jsem prošvihl. Zajímavě vypadal film Červený trpaslík od A do Z, bohužel titulkovaný a promítaný tak nízko, že s výjimkou první řady všichni museli umět dobře anglicky.

       Naštěstí byl hned za prezencí knižní stánek Filipa a Bí. Michaela neodolala a dotkla se nového HP (a byla ztracena), a já přemýšlel, zda za nejzajímavější část conu v tomto reportu označím Filipův nářek nad počítači či veselé historky Vlada Ríši z těžké redakční práce... Nicméně jsme ještě vydrželi na Vladovo povídání o všem možném a o Ikarii zvláště a na Egonovu přednášku o vztahu politiky a SF. Mám dojem, že ji Egon recykluje již řadu let, ale teprve na Trpasliconu jsem si našel čas poslechnout si jí.