| | 4/2004 | |
Fandom v datech
(další)
|
(211)
|
|
|
|
|
Všechna práva © Interkom 1984 - 2004
Hvězdný bulvár
Odposlechnuto
Radim Kastelán u příchodu na nejmenovaný con (přerušuje rozhovor obdivným): „Koukni na ni! To je materiál, co?“
Depresivní mladodinosaurus (se zdráhavým uznáním): „Není na těch neofanech úplně všechno špatný.“
Kastelán: „Nojo, ale jak dlouho zůstanou ne-o…“
6. března byl program ve znamení kanibalské sekce Pochmurné neděle – výstava Tajemná Indonésie slibovala ulovené lidské lebky s vyrytými ornamenty, či nádobu sloužící k přípravě rituálního pokrmu z červů a mozků nepřátel. Kromě toho zde byly kopie chýší, totemy a vrcholnou atrakcí byl visutý můstek vedoucí do zadní části expozice, okolo kterého byla nejen vycpaná zvířata, ale i několik dosti živých zástupců hmyzu a členovců (konkrétně macatých pavouků) – naštěstí za sklem terárií. Z Paláce šlechtičen jsme se přesunuli do Moravského zemského muzea, ovšem pouze za účelem návštěvy místní stylové kavárny. Většina zvolila míchaný koktejl nebo některou z mnoha druhů kávy.
Marvin
8. března když jsem se vrátil z RUR, kde jsem realisticky předváděl umírání na úpornou rýmu, kterou jsem si asi pořídil na Trpasliconu, mi zavolal Netopejr, povolávající přátele na oslavu právě narozeného syna Simona Armina. Ještě nikdy mě rýma tak nemrzela, jako když jsem se musel omluvit z následujícího bujarého večera.
9. března mi volal Jirka Walker Procházka z vojenské nemocnice, kde se mu na neurologii pokoušejí dát do pořádku záda. Konečně mu vyšla kniha Totální ztráta rozměru v edici „Století české sci-fi“, je to ta s Mlokem na hřbetě, známější spíše jako „Zbytečná řada české SF“, která tím snad konečně ztratila nárok na svůj alternativní název. Zašel jsem pro knihu do Krakatitu, kde ji pro mě pod pultem sušil Máša, pak jsem s Tomem Jirkovským, Honzou Vaňkem jr. a Lenkou Bartůňkovou poseděl nad horkou čokoládou a pak do Zlatého rožně na SSSR.
Zde se sešla opravdu vybraná společnost dinosaurů, z nichž některé jinde potkáte jen stěží: Honza Hlavička (v mimořádně dobré náladě), Ivan Kmínek (vždy ochotný se rozdělit o zkušenosti a zážitky padesátníka), Pavel Weigel, Jan „Šaman“ Kovanic, Jirka Doležal (už se přihlásil na Dinocon), Staso Juhaňák, a samozřejmě dorazilo i pár méně fosilizovaných jako Filip s Bí a Silver s jednou ze svých přítelkyň.
Bohužel KJV pořádal V žitě svou schůzi, na kterou nám odlákali Honzu Pavlíka, Slávek Švachouček měl již koupené lístky do divadla, Frantovi Novotnému zase nedělalo dobře to příšerné počasí a Miloš Podpěra se věnoval dětem, protože MŠMT ČR zrovna týden konání SSSR zvolilo za prázdniny Prahy 6.
Jolana líčila, jak bylo na vernisáži Jany Šouflové a na netopejří oslavě potomka, Šaman mluvil o propletenci svého rodokmenu, já dával k lepšímu zážitky z conů a citoval svá nemilosrdná hodnocení. Těšil jsem se, jaké vyvolá pozdvižení, až jednou něco pochválím, leč Honza Vaněk jr. mě ujistil, že si toho nikdo ani nevšimne. Věř zkušenému, pravil.
11. března jsem namnožil část formulářů druhého kola Akademie SF, abych je pak vydával v Krakatitu přítomným akademikům. Kupodivu na rozdíl od prvního kola byl zájem veliký a nedostalo se zdaleka na všechny. Pak jsem se chvíli věnoval fandomové byrokracii, bylo třeba podepsat parconské smlouvy s KJV a nějakou školou v Brandejse, naštěstí smlouvy připravili Pagi s Richardem a na mě zbylo jen razítkování. S Honzou Pavlíkem a přítelkyní a obdivovatelkou Mirka Žambocha jsme tipovali výsledky Akademie, z toho, jak Milena sondovala, kdo bude letos konferovat Akademii, soudím, že snášela žerty Romana Lipčíka hůř než Mirek.
Domů jsem se dostal až na zprávy, abych se dověděl o tragédii ve Španělsku.
12. března jsem byl vyvlečen na výstavu fotografií Poslední dny Leningradu o náladě a lidech města v roce 90 před jeho dalším znovupřejmenováním. Cestou z výstavy jsme potkali Romana Lipčíka a ve Fišerově knihkupectví Jardu Olšu jr. o kterém jsem měl zato, že je už zase v Africe. Zase skoro nedošlo na SF, nicméně pověděl jsem mu o snaze vydat knižně diplomku Aleše Langera, načež Jarda přišel s myšlenkou, že by bylo záslužné vydat sbírku článků Ivana Adamoviče. Což o to, co dal do Interkomu, to jsem schopen připravit za pár dní, věci z Ikarie by se asi musely skenovat :-)
14. března se na Neviditelném psu poprvé objevila zmínka o hromadné vraždě ve Španělsku. Zdá se, že pro ON už není Neviditelní pes prioritou.
15. března v RUR Filip mimořádně nespěchal do Pyšel, a tak jsme jej spolu s Bí a Evou obveselovali do pozdních hodin.
16. března opět zklamali úterní návštěvníci, kdybych nebyl domluvený s Ivanem Kmínkem a náhodou se nezastavil Pavel Weigel, tak bych neudal jediný formulář Akademie. To zas bude poštovné :-(((
18. března v Krakatitu, tentokrát dobře zásoben, vydávám formuláře Akademie, někteří pilníci využili přítomnosti RIP a hned mu je vraceli vyplněné. Já si naštěstí vzpomněl, že se mi ozvala Vilma, a sezval na zítřek přítomné večírkáře. RIP mi dal nového Thorgala, popsal jej jako Cimrmanova Hamleta bez Hamleta, na první straně Thorgal odjede, pak nastává rodinný thriller a na poslední se vrací, aby dal vše do pořádku.
Po čase se v Krakatitu objevila Gudrun, přijela do Česka kvůli Elfconu, Richard Klíčník lámal srdéčka nějakým děvčatům na hranici zletilosti, celý vedle z objevu, že jim bylo šest, když u nás vyšel první Pratchett.
Popis jednoho večírku, asi na čas posledního
19. března jsme v sedm odpoledne s Michaelou, Richardem Klíčníkem, vínem od jeho ujce a Zuzanou zazvonili u dveří bytu Hanky Klímové. Od Vilmy jsem věděl, že Hana je někde na dovolené, ale než jsem stačil zazvonit, zaslechl jsem Vilmu, ale kupodivu z opačné strany, právě s Martinem dorazili.
Já s sebou vlekl zásobu nesnesených Interkomů pro všechny přítomné a hned jsme se s Martinem a Zuzanou pustili do skládání, zatímco Vilma s Michaelou a Richardem připravovali v kuchyni jednohubky. Martin se do skládání rychle vpravil; ač se k tomu nedostal už spoustu let, přece jen se projevilo, že první fanziny (Villoidus blahé paměti) skládal někdy okolo doby, kdy se Zuzana narodila.
Když byla práce skoro hotová, dorazila Jolana Čermáková (se smutnou zprávou od RIP, že mu to pro nemoc v rodině nevyjde) a po ní ještě Honza Vaněk jr. s Janou, takto vítězkou v minulém IK zmíněné překladatelské soutěže (a Viktorovou skoro-spolužačkou z translatologie, s příslušným odstupem). Když dorazili Janišovi se štěnětem, zase povyrosto a připadlo mi vychovanější :-), Viktor hned vytáhl poznámky a nastalo velké translatologické srovnávání, Honza zabodoval s vynálezem ptačího rodu budníčka pruhohlavého, naopak Jana měla něco nepřesného v pochopení druhu zmíněného šerbetu... Honza pak konečné pořadí soutěže označil za důsledek spiknutí překladatelského establishmentu proti samoukům.
Sama povídka Etikety je docela zábavná a máte-li možnost se někde dostat k některému z cca 40 soutěžních překladů, neváhejte a přečtě te si ji.
Když už jsme nikoho nečekali, ozvalo se ve dveřích vrzání klíče a Vilma si vzpomněla, že Hanka říkala něco o tom, že svůj byt půjčí kamarádce; když to šel Martin žehlit, ukázalo se, že tato přišla a dokonce s přítelem, inu radost pro jedny, žal pro druhé, důležité je být na té správné straně.
Pak se objevil ještě Bidlo, který promítal v Česko-japonské společnosti film Můj soused Totoro, což byl svým způsobem příklad synchronicity, protože do té doby Martin vyprávěl, jak s dcerkami sledoval právě tento film (akorát české titulky jim nebyly na nic); titulní obludka už prý v oblibě u nich překonala „špagety“ z Princezny Mononoke.
Před Bidlovým příchodem Viktor lkal nad nedostatkem překladatelů z japonštiny, že životopisný román Musaši o slavném šermíři od Eidži Jošikawy (autora Taika, populárního nejen mezi přítomnými) bude v BB artu asi vydán z anglického překladu. Bidlo měl ale spojení na Martina Tiralu a ještě večer se domluvili, překlad bude asi za rok.
Následoval vrchol večera, kdy Honza četl úryvek z úžasné fantasy, která zde nesmí být jmenována. Honza si k zanícenému přednesu sedl na štafle a k smrti vyděsil Jolanu, když se ji ozval nad hlavou.
20. března jsem k nám domů půjčil stolní hru Carcassonne a uspořádalo se herní odpoledne. A&A přinesli několik dalších her ze svých zásob, takže kromě rytířů a loupežníků došlo i na krtčí souboj v podzemí, pořádání dobrodružných expedic nebo shazování soupeřových kosmických lodí do černých děr. Zábava nám vydržela po celých šest hodin.
21. březen po čtvrtečním impulsu toto nedělní dopoledne vypukl trochu na rychlo Vevercon. Přesto byla účast slušná, stejně jako počasí. K cestě na hrad Veveří jsme využili nedávno zbudovanou lávku přes přehradu. Na samotném hradě byla spousta návštěvníků (což zřejmě souviselo s tím, že to byl cíl výšlapu pořádaného Klubem českých turistů), v expozicích opět přibylo něco exponátů a vinotéka tradičně nabízela vzorky k ochutnání.
Na večer pak bylo naplánováno kino. V Artu dávali Pána velryb, takže část Grónské sekce nemohla chybět. Osobně mám z tohoto snímku poněkud smíšené pocity.
Marvin
22. března jsme v redakci skládali Interkom 2-3/2004. Jana, Bí a Eva donesli takových lahůdek, že jsem večer myslel, že umřu. I proto jsem se do zásilkovky dostal až ve středu a prodloužil vám jistě nekonečné čekání na další Interkom :-)
23. března jsem ráno s Pavlem Houserem navštívil redakci Tritonu nafasovat recenzní výtisky, pak jsem číhal v kanceláři, dokud manžel Hany Pěchulové nedovezl bednu Mloků, Pulců a Skokanů, okolo páté jsem s Interkomy zaskočil do Krakatitu a pak na KJV, kde Martin Corn přednášel o své návštěvě Koreje. Docela náročný den, když většina energie beztak padne na boj s jarní únavou a vzpamatovávání z náročného včerejšího večera. Nicméně Martinova přednáška doplněná promítáním (diapozitivů) byla důstojným pokračováním minulé přednášky o Japonsku. Egon ji do vernovského kontextu uvedl slovy: Korea je zem tak exotická, že se o ní nepíše dokonce ani v žádné knize Julese Vernea. Milovník životních radostí Martin Corn věnoval značnou část přednášky stravovacím návykům domorodců, zvláště jejich zálibě ve fermentovaném zelí kimči a levné pálence.
V části věnované korejštině jsme se dověděli, že se Martin naučil a ještě si pamatuje jednu větu v korejštině: Svlečte si sukni a položte se na lehátko, našel ji v kapitole návštěva u lékaře, ale používal v úplně jiných souvislostech (bohužel s nevalnými výsledky neboť dlouho nevěděl, že ano se korejsky řekne NE a ne AŇO.)
Mluvilo se i o devastaci severní Koree, kam se hrabou naši komunisté. Přičetl jsem to politické a hospodářské kultuře Rakouska-Uherska, kterou se nikdy neporařilo úplně zničit. Leo Křížek ale špatně rozuměl a obávám se, že to pochopil tak, že severní tyranii přirovnávám k jeho oblíbené monarchii.
24. března jsme se navzdory nečasu s Michaelou vydali popatřit na malého Netopejra. Simon se projevil jako způsobné miminko a většinu naší návštěvy prospal, stejně jako kočky, které s ním sdílely sedačku. Vlastně jsme všichni byli tím počasím trochu utlumení a tak největší aktivitu projevoval Eda, když svým neagresivním způsobem dával najevo, že by se mu také mohlo dostat trochu pozornosti.
Karel chystá k vydání pár zajímavých knih (na své si přijdou jak milovníci zvířátek, tak komiksů), ale předem vyloučil možnost, že by si jich Akademie nebo jiné fanouškovské fórum nějak všimlo :-)
27. březen byl čas na odreagování se od uměleckých filmů – akční Výplata byla to pravé. Díky nízkému očekávání byl film vlastně docela slušný. A taky díky kombinaci slev z kanibalské výstavy a z Premiere nás přišlo vstupné do multikina v Olympii na vcelku přijatelnou částku. A v nově otevřené prodejně H&M měli mimo jiné ponožky se Snoopym.
30. března jsme s Pavlem Weiglem, Tomem Jirkovským a Honzou Vaňkem jr. v Krakatitu pohovořili o možných zahraničních hostech na Parconu, já jsem vyzvídal, kdy v Laseru vyjde další Achája od Andrzeje Ziemiańského nebo alespoń nějaký nový Pilipiuk, je to špatné, určitě ne tak brzy, jak bych si přál :-), Honza mi řekl, že ve čtvrtek bude v Parze Petr Kotrle a Pavel Weigel o čtení nominovaných prací Magnézie Litery, ale bojím se, že obojí v době, kdy už něco mám.
QUIDO 2003
31. března se tradičně na Quida slaví etareánský Nový rok. Alespoň na chvíli, která se pak protáhla až do půlnoci, jež se naštěstí pro přítomné rodiče s dětmu shoduje s devátou hodinou SEČ, jsem zaskočil do restaurace Na střelnici na Maninách. Po delší čase, někdy po roce :-) jsem zase potkal Standu Čermáka s rodinou, Vláďu Widtmana a jeho dceru Andreu (bože, už je jí dvacet :-), Slávka Švachoučka, Petra „Suka“ Súkeníka, Pavla Beneše a samozřejmě Borka, Danu a Lucku Čápovi. U těch jsem měl velký úspěch s Melkorovými fotkami Lucky na loňském Taurconu. S Pavlem Benešem jsem mluvil o jeho účinkování v Choking Hazard, vysvětlil mi, že film je stylizován jako Béčko, já se ale obávám, že Béčka vznikají samovolně při totálním podfinancování, účastí slabých herců a hlavně „hloupým“ scénářem, který neumí z těchto handicapů udělat přednosti a každá další stylizace jen podtrhne imanentní topornost danou podmínkami vzniku, ale třeba budu příjemně překvapen, genialita je umění zdánlivě nemožného :-)
Slávek Švachouček líčil, jak si na VŠ, aby nemusel čekat ve frontě na dálnopis na opravu děrné pasky, pomocí které se v jeho (i mé době) programovalo, vyrobil vlastní čtečku a děrovačku pásky a dálnopis používal jen k prvnímu pořízení textu...
Do těžkého morálního dilema mě přivedla Dana Čápová, když se mě ptala, zda je bezpečné pustit Lucku na jakousi dřevárnu s Ivanou Kuglerovou a Michalem Broncem :-) Dinosauři Vláďa a Slávek zavzpomínali na jeden z prvních Parconů, kde v sále kina Grand proběhlo představení rockové opery skupiny Progres Maxwellovy rovnoce. Dodnes tahají z uší kusy parconského programu, která si tam tehdy nacpali, aby neohluchli. I tak vydrželi jen dvě minuty, zase ale pochopili, proč účinkující měli nasazeny hluchátka.
Pokračování příště
