Všechna práva © Interkom 1984 - 2001

       Od Brna do Ústí je to kus cesty. Naštěstí má Eva bohatou maminku, která má zaměstnance nucené podnikat služební cesty autem do Prahy, takže jsme měli kus starostí z krku. Taky jsme se rozhodli, že navštívíme nějakou speciálku. Jeli jsme přes Nusle a tam taky jedna je. Já vím, já vím. Slušný scifista o ni nezavadí. Ale ještě mi nebylo sedmnáct a byl jsem téměř SF panic, který neví nic o těch „zlých“ knihkupcích a vydavatelích. Stejně tam neměli, co jsem potřeboval, a poslali mě na Čáslavskou. „Co to je?“ zeptal jsem se. Vysvětlili mi to. Nasedli jsme do tramvaje a drkotali se na stanici Flóra. Když jsme to konečně našli, Měli jsme radost. Za pokladnou seděl ošklivý hubený zrzavý člověk. Zíral na mě. Já na něj taky. Raději jsem se zeptal: „Nejste vy Gottfield?“ Byl to Gottfield. A taky mě nejdřív nepoznal. Tak schválně. Kdo z vás se s jedním člověkem seznamoval 3x? Musím však s lítostí poznamenat, že pak jsem se ho už nikdy nezbavil. Už nemizí jako za mlada…

       Byl tam taky majitel. Vůbec jsme nevěděli, kdo to je. Jo, to vám byly časy… Když pochopil, že jedeme do Ústí, vnutil nám nějakou pochybnou videokazetu a chtěl, abych to dal Sádovi. Nakonec, když mi po otázce, zda je to zvíře nebo člověk, vysvětlil, koho že to mám hledat, jsem kazetu převzal. No nekoukejte na mě tak! Každý jednou začíná. Cesta vlakem příjemně uběhla, v tom městě jsem nikdy nebyl, těšili jsme se. Po příjezdu nás čekal test inteligence: Najdi budovu conání jen s podivnou mapkou, kterou jsme ti poslali poštou. „Když jsi blbej, tak se zeptej!“ říkává maminka. Zahlédl jsem člověka se stejnou mapičkou a nadšeně jsem na něj vyhrkl, že určitě bude vědět, kudy na ten Bohemiacon. „Já jedu poprvé. Já su ze Studénky“ zněla lakonická odpověď. Nadšení mě opustilo, a tak šli Ústím tři vyděšení neofani, Moraváci, kteří nevěděli, co je v těch Čechách čeká, a kteří si všimli, že většina ústeckých scifistů, pokud to byli scifisti, je značně osmahlá Sluncem. Peněženky nám nechali.

       Na pokraji smrti vedrem, na pokraji smrti vysílením jsme to konečně našli. Mirkovi se líbila Eva. Taky jsme našli Sáda, a ten nám poděkoval. Byli jsme rádi. Ještě dnes si vzpomínám, jak hrdě jsem vyplňoval své jméno a název klubu na visačku, kterou mám dodnes schovanou! No bóže, jsem trochu sentimentální. Když jsem si prohlížel materiály a objevil v nich kondom, začalo mi pomalu docházet, kam jsem se to vlastně dostal. Taky se nám snažili vysvětlit, kde budeme spát. Jmenovalo se to Ovčárna, bylo to učiliště a skoro nikdo z vás, dinosauři, neví, co a kde to je. Je to na kopci. S výhledem na městské komíny. A je to učiliště. Spí se tam na zemi ve spacáku a nikoho tam nenajdete. Taky se tam hraje turnaj v DrD. Protože jsme byli mladí (rozuměj blbí), tak jsme se tam přihlásili. To byla chyba, kvůli které netuším, co se dělo první den conu. Já ho strávil házením kostkou a schováváním se ve stínu. Trvalo nám to 12 hodin. Nejveselejší z toho bylo, že Mirek chodil zhruba každou hodinu kolem a vrhal vše slibující pohledy na Evu. Můj škleb byl ďábelský. Pak jsme konečně vyhráli. Další den jsme měli projít druhým kolem. Byli jsme blbí, ale takhle zase ne. Když to Eva uslyšela, popadla Mirka a na dalších 12 hodin se mi ztratila. A to mi ji její maminka půjčila jen pod podmínkou, že na ni budu dávat pozor. Bojím se jí to říct ještě dneska. Vždyť jí bylo šestnáct a já ji nechal na pospas zvrhlému scifistovi! Aspoň se něco naučí… Vyrazil jsem se seberealizovat na přednášku slavného Sapkowského. Byl tam s ním i J. Haldeman, jehož jméno mi nic neříkalo. S manželkou. Sedl jsem si a zářil aspoň na čtyři řady. Pak nám Ho přivedli. Haldeman přišel sám. S manželkou. Má záře pohasínala. „Asi mu není dobře“ prohodil jsem směrem k sousedovi. „Hovno, chlastá celej den.“ Vlasy mi vstávaly hrůzou. To je má hvězda? To je můj milovaný autor? Byl jsem velmi mladý… Autor křičel něco jako: „Culture of truck drivers“ a já mu naštěstí nerozuměl, protože jsem neznal po anglicku. Všichni se smáli, tak jsem se smál taky. Pak někdo raději zavolal Sáda. Ten debatu ukončil. A mě se to tak líbilo…

       Taky tam přijel Havelok a ujal se mě. Byl jsem mu vděčný a on mi slíbil, že mě vezme na večerní párty u něj na pokoji. Netušil jsem, co mám čekat, ale řekl, že tam přijde i Honza Profesůrek, který překládá našeho klubového autora, tak jsem nemohl odolat a strašně se těšil. Bylo to na kolejích. A začali chodit hosté. Já seděl v koutku a zíral. Velice tiše zíral. Nejen že přišel pan Profesůrek, ale přišel Jaroslav Bridge, slavný to český spisovatel, a spousta a spousta dalších lidí, kteří však nebyli tak významní, aby se o nich vědělo tam, kde já bydlím, a proto to pro mě byly jen neznámé tváře. A že vás tam bylo, syčáci :o)

       S panem Bridgem jsem prohodil pár slov a pan Profesůrek se na mě usmál. Byl jsem na vrcholu radosti. A byl jsem tichý. Je mi jasné, že mi to nikdo z vás neuvěří, ale já seděl zíral a mlčel. Možná jsem byl i sladký. Odešel jsem spát a spalo se mi krásně. Takoví lidé!

       Ráno jsem dokonce našel i Evu, která mi tvrdila, že s ní tequila vůbec nic nedělá a 8 že není žádné množství. Můj škleb byl ještě ďábelštější. A pak se jelo domů. O cestě se zmínit musím. Bylo to léto po povodních a mnoho tratí nebylo. Bylo hnusné vedro, celý vlak byl narvaný a zpocený. Kdybych si měl aspoň s kým povídat. „Máš tam Evu, troubo“ řeknete mi. Já jsem na ni zkoušel mluvit. Asi 5x. Ale ona si vyměňovala debilní úsměvy s Mirkem a dodnes popírá mé snahy o komunikaci ve vlaku. Naštěstí někde po cestě Mirek vystoupil a Eva se, alespoň částečně, vrátila na zem k nám, zpoceným smrtelníkům. Cesta trvala 7 a půl hodiny. Smrděli jsme mocně. Tak to tedy bylo.