Všechna práva © Interkom 1984 - 2003

       Viktorovi stále leželo v hlavě, že na SF konferenci kdosi označil Jirku Kulhánka klíčovým autorem české SF přelomu století. Abych tu diskusi trochu oživil (a pro Viktora) přetiskujeme na str. 18 recenzi Nočního klubu. Od Viewega české SF jsme přešli k Viewegovi skutečnému, Viktor s ním mluvil na předávání cen Magnézie Litery a mně přišlo dost vtipné a sympatické, když MV pravil: Cítím se tu jak Grebeníček v Lánech.

       Menší sympatie už u mě vzbudila jeho přednáška otištěná ve věstníku Obce spiovatelů Dokořán, kde neochotu ostatních spisovatelů šaškovat ve Story a podobných plátcích vysvětloval jejich neschopností se umýt, oholit a čistě obléci.

       Tom Jirkovský dodal na mou žádost k lepšímu pár podrobností ke smutného příběhu o vydání Kingovi knihy O psaní. Já to shrnuji na straně 7.

       Když jsme odjížděli, Viktor lapidárně komentoval témata, okolo kterých naše úžická setkání krouží, požádal jsem jej o písemné shrnutí a dostal jsem následující textík:

       Už podruhé jsem na výjezdovém večírku u Klímů zaznamenal, že ať už se mluví o čemkoli, nakonec se společnost dostane k viktoriánské kultuře a literatuře, tedy k Dickensovi, Kiplingovi, Alanu Moorovi (Liga výjimečných, Z pekla) a k autorům děl u nás nevydávaných – Faberovi, Watersové, Sinclairovi, Ackroydovi a dalším. Bůh suď, proč tomu tak je, možná jde o náhodu. Částečnou odpověď na otázku „Co vás tak lákalo na viktoriánské Anglii?“ mi v Cambridgi dal Michel Faber, autor tisícistránkového románu „Kvítek šarlatový a bílý“: „Poslední třetina 19. století byla dobou diskusí o společnosti a lidských možnostech, uskutečnily se velké biologické objevy a vědecký pokrok vytěsnil náboženství z denního života, ženy se začaly vymaňovat ze svých rolí. Viktoriáni viděli následky kapitalismu, který zničil staré pořádky, změnil uspořádání komunit i pracovní tempo. Mysleli, že do nového milénia vstoupí nové, osvobozené bytosti. Věřili, že skončí války, že se uskuteční idealistické sociální programy a vyjasní se rozdíly mezi mužem a ženou. Ale když se posuneme na konec 20. století, zjistíme, že žádná z těch věcí nemá řešení. Stále nevíme, co je mužské a co ženské, zažili jsme krvavé války a sociální programy, které zůstaly utopií. Lidé vstupují do 21. století s nejistotou, úzkostí a skepsí. Lákalo mě ohlédnout se zpátky do doby, kdy všechny tyto otázky byly ještě čerstvé. Lidé jako George Eliotová zkoušeli najít alternativní, morální oporu, systém opravdové víry. Viktoriáni už tehdy viděli, co se stane, když na místo Boha dosadíme konzum.“

       Večer v RUR v Čáslavské Honza Macháček proslovil kritiku Dalšího dne Valhaly z hlediska věrnosti severské mytologii, aby skončil s tím, že takto vlastně Franta Novotný naplňuje tradici všech velkých tvůrců minulosti, kteří si s nebohou severskou mytologií také dělali, co chtěli.

       Cestou se ukázalo, že je mezi námi futurista, domnívající se, že hranice v Evropě už zrušili, když byl Doktor celníky vysazen a vydal se do Brna pro pas, cesta probíhala dál skoro nudně. Jen chudák hostitelka se musela dvakrát vracet pro později přijedšího Rogera a ještě později Doktora. Daška byla vzornou hostitelkou, jen bude ve vsi obtížně vysvětlovat, proč její inzerované přítelkyně z Čech vypadaly jako sedm ošklivejch chlapů. Její bratr se pak stal obětí naší misionářské činnosti a ochutnal prvně v životě pravý rum (ale stejně to pak srovnával s borovičkou). Víno bylo místní (je to nakonec vinařský kraj a lokace akce byla uprostřed vinohradů), pivo české, maso a buřty propečené. Po velmi dlouhé době jsem jedl v popelu pečené brambory, kdeže jsou ty časy! Pečení ovšem předcházelo shánění dříví, kde Roger projevil své kvality a bez mrknutí oka pokácel tři suché stromy v blízkém lese.

       Noc zpestřilo hledáni ztraceného Roba, odebral se na kadibudku a už se nevrátil, přičemž chata byla zamčená. Nakonec se ukázalo, že využil nestřeženého okamžiku, kdy byla chata odemčená, a klidně spal v posteli. Po snídani se ještě pekly buřty a maso, přičemž se ukázalo, že byla-li vrstva žhavého popela na buřtech rovnoměrná, měla být rovnoměrná i vrstva alobalu okolo nich. Když se ta zuhelnatělá půlka odřízla, tak zbytek byl bez problémů jedlý. Závěrečným zpestřením bylo skupinové foto na zastávce autobusu – fotograf stojící v jízdní dráze přijíždějící bus spolehlivě zastavil, ještěže stejně brzdil a Victor křepce uskočil.

       Nahoře v kavárně bylo docela prázdno, přestože dveře do galerie byly již zazděné. Tom Jirkovský mi řekl, že před týdnem bylo ještě mrtvěji, ale to jsem já otročil a Honza Vaněk jr. byl služebně v Německu.

       Pavel Weigel měl sebou dalšího kočkodlaka Xina a vyprávěl nám o svých dobrodružstvích v nemocnicích, Egon Čierny rozdával recenzní výtisky druhého dílu Šustova dotýkání Nulačasu a popíjel svou oblíbenou tekutinu ze všeho se nejvíce podobající zředěnému kečupu (on sám to charakterizoval jako Blade Mary bez Mary). Když si objednal další dávku, mátožná obsluha (bylo dost hnusné dusno) mu donesla matonku. Aby předešel diskusi, zda Egon chtěl ještě jednou (totéž) či řekl ještě jednu a díval se přitom na Tomovu láhev, řekl tento, ať mu jí nechají a Egonovi donesou co chtěl. To mi nedalo abych se nezeptal, zda Tom původně místo matonky nechtěl trojku koly? No chtěl, ale já to tak neberu... zněla jeho odpověď.

       Tom pak rozvíjel svou vizi obnovení Ramaxu, přišel s několika zajímavými nápady, ale když je předestřel Honzovi a požádal jej o spolupráci, pravil tento, že by uvítal, kdyby mu Tom než bude investovat do Ramaxu, zaplatil všechny dlužné honoráře.

       Krom obvyklé sešlosti se objevil i JWP (v nových superbotách), Filip „Chuck“ Gotfrid mu dělá korektury jeho nové knihy.

       Pavel Weigel nás informoval o polské Ceně Janusze Zajdela, kde v kategorii román zvítězil Sapkowski (asi se svým husitským opusem) a v kategorii povídka Pilipiuk, s povídkou, která se stala první kapitolou jeho románu Sestřenky. Hned jsme se Toma ptali, kdy to vyjde, ten pravil, že se obává, aby po negativní recenzi na FantasyPlanet, kterou si otevřelo skoro 500 čtenářů, nevedla k menšímu (rozuměj, již prodělečnému) prodeji.

       Skoro po roce jsem se tedy vypravil na nahnědlé stránky FP a přečetl si „recenzi“ Ivo Poledníka. Ač tento patří ke gramotnějším přispěvatelům (navíc umí polsky :-), názor na Sestřenky jsem si neudělal.

       Nejlepší ovšem nastalo večer, kdy Hanka Klímová uspořádala večírek v Ruské, na který měla a nakonec skutečně i dorazila Vilma (obětavý Martin se v Brně staral o děti a dokončoval hru UFO). Sešli jsme se v takřka kompletním složení čtvrtečníků. Nové vlastně byly jen obě Hany a štěně.

       Podávala se vína od Hančiných frankofonních přátel a kolegů, kteří byli tak laskaví a při různých příležitostech je u Hany deponovali.

       Franta Novotný mluvil o reálných předobrazech Vlaštovek a Amazonek a o životních osudech jejich literárního otce Arthura Ransoma. Viktor přečetl svůj překlad krátké povídky Margaret Atwoodové, když použil slovo „nastojte“, změnil hlas do překladatelského komentáře a pravil, že je tam jako poklona (nepřítomnému :-) Martinovi, který jej často používal ve spojení „Nastojte, hosté přišli“. Vyhledal jsem si to ve slovníku, pokračoval Viktor, a znamená to výraz (většinou nepříjemného) překvapení. Vilma se pak málem udusila cukrovím.

       Na zpáteční cestě se Viktor, asi zaměstnán péčí o štěňátko, pokusil povalit čelem sloupek dopravní značky, rána to byla příšerná, jako když povalíte popelnici, naštěstí jej ochránily brýle, Honza to komentoval slovy, že to se ještě nepodařilo ani jemu.

       Ani mně se nevyhnula smůla, mohu-li tak nazývat svou blbost, když jsem minutu před odjezdem vlaku doběhl na Masaryčku, přičemž mi poslední vlak právě ujížděl z Hlavasu. Doufám, že alespoň ostatní dorazili domů šťastněji.

       Pak se objevil ještě RIP, ukázal nám fotky štěňat a líčil, jak se mu jednou rozeběhla na ulici mezi jedoucí auta a jak je s nasazením života chytal. Když se objevili Pavel Dobrovský s Lenkou Bartůňkovou (naší občasnou recenzentkou), představil jsem je Richardovi, který četl její recenzi na Zalknutí na www.softnov.cz, a hned si domluvil, že by mohla napsat i o Z pekla.

       Olša vyprávěl o Zimbabwe, o socialistickou vládou regulované ceně chleba, která způsobila, že se tři měsíce museli živit jen šunkou. Řekl to tak, že hned nebylo jasné, že má na mysli zahraniční pracovníky a ne Mugabeho černošské voliče.

       S Tomem Jirkovským jsem mluvil o jeho posledním McAuleyovi, vyčetl jsem mu špatná dělení a ucházejícího Dia (pokud tedy Zeus netrpěl plynatostí).

       A už je tu poledne a cesta na Istrocon 2003, poprvé s Michaelou (obávám se, že za rok bude chtít jet znovu), v Pagiho autě s Gudrun a od Brna i Keplíkem. A ovšem taškou plnou Interkomů pro slovenské předplatitele a účastníky CKČ. To mělo výhodu, že jsem si postupně popovídal cirka se čtyřiceti známými, a nevýhodu, že se všemi prakticky o tomtéž.

       Con byl orientován na jistotu, koncipován částečně jako filmový festival s hlavním hostem Craigem „Haldirem“ Parkerem. Někdy po slavnostním zahájení dosáhl počet účastníků tisíce. Nevšiml jsem si, že by někdo kontroloval visačky nebo vstup kamkoli. Ba mám dokonce dojem, že to všechno řídil Ivan Aľakša, dělal (techniku zajišťoval) Krtko, supervizovala Heňa, které pomáhali zbývající (dva) členové SFK DeMenza a Dáša Mehešová.

       Velký počet filmových diváků trochu poznamenal zahájení, které, ač v podobě profesionálního baletu na téma Matrixu, mi nepřipadlo tak povedené/pohodové/tradiční/fanouškovské jako jindy.

       Programy, které jsem zachytil, či se na ně dostal: Je Homer Simpson fan? Juraje Malíčka (super), křest knihy 10 x Anděl posledního soudu v režii Aleše Brychty a kousek vystoupení skupiny Alvaréz Peréz. Vyzkoušel jsem si několik minut, jaké je to vnímat hudbu kostní dření, a další poslech jsem odložil na poslech jejich CD Thanatophobia. A málem bych zapomněl na Silverovo pásmo o Jakubu Vandrovcovi. Upřímně řečeno čekal jsem víc, ale třeba na tom Silver ještě popracuje, mezitím možná vyjde další díl a příště to snad bude lepší.

       Já měl vlastně také přednášku a SÚZA už byla tak našlapaná, že i já měl plno (asi horror vakui).

       Michaela shlédla asi čtyři filmy (já s ní, už po půlnoci, jen Divokou planetu, tu je třeba vidět alespoň každých deset let).

       Zbytek času jsem strávil v baru a na room párty s J. Olšou jr. (má plány na další encyklopedii), Petrem Kotrlem, Bobem Svobodou, JWP, Gustávem Murínem, Juro Maxonem, Ondrejem Hercem, Jirkou Doležalem, Pagim, IFanem, Dárečkem, Milošem Ferkem, Jurajem Malíčkem, Honzou Kantůrkem, Bidlem, Melkorem, Šimonem (chodil v podivném kroji, kvůli kterému jsem jej nazval Kozinou, než mi došlo, že představuje robustnějšího Jánošíka :-), Františkou Vrbenskou, Mio Páričkou a Butorou (dostal cenu /česko/slovenského fandomu Drak), Vlastou Talašem a Michelle, Jirkovskými, Netopejrem a Katrin, s celou Pochmurnou nedělí, de švorc je provázej, ano, s těmi všemi a cca 1300 dalšími jste se mohli setkat, kdybyste tam také byli.

       Na zpáteční cestě jsme si pravděpodobně užili i návštěvy papeže, neviděli jsme jej sice, ale co by jinak způsobilo cca dvacetiminutový dopravní kolaps v centru. Ale nijak nás to nerozhodilo, zpáteční cesta s Jirkou a Jarkou Doležalovými byla příjemným zakončením sice vysilujícího, nicméně náramného víkendu.

       Hluk byl ovšem opět příšerný, ani Ivan Kmínek, v mládí trénovaný jako barový hudebník, nevydržel a společně jsme prchli ještě před šestou.

       Od příštího týdne budu chodit do Krakatitu v úterý a schůzky si budu sjednávat také na tento den. S Egonem jsme se domluvili, že KJV posune své schůzky na sedmou, aby se dalo z Krakatitu, který stejně v tu dobu zavírá, pohodlně přesunout do restaurace V Žitě (v Žitné).

       Hlavní přednášku držel Lukáš Doubrava a byla jako obyčejně skvělá a doplněná ukázkami z rozhlasových dramatizací. Lukáš se už neptal, zda nemluví dlouho, a nemilosrdně nás vzdělával cca 75 minut (více na www.). Pagiho přednáška byla věnována vědcům obecně, ne již tedy jen v díle a životě JV a ne jen šíleným. Naštěstí však byla kratší, ale o to delší diskusi na téma zodpovědnosti vědce za výsledky své práce vyvolala.

       Já si ještě příjemně popovídal se slečnou Jůzlovou a Jirkou Kulhánkem (vyřídil jsem mu pozvání na několik přátelských posezení), s Gudrun (ty prázdniny byly dlouhé), rozloučil se s Lenkou Mikuláštíkovou (pražský kurs ji tento týden končí a uvidíme se nejdříve na FénixConu) a vydal se do daleké Ruzyně.