Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       V Krakatitu bylo docela rušno. S Richardem Podaným jsme sestavovali orientační seznam Akademie, Laser si stěžoval na překladatele zlovolně krátící knihy nebo vypouštějící obtížné pasáže, s Ondřejem Jirešem jsem prohodil pár slov o úloze kritiky kritiky a pak jsem odkvačil spolu s Karotkou na zkoušku divadla. Bylo tam méně herců a legrace a více práce než minule, poznámka pod čarou (moje role) skoro nepřišla ke slovu. Tak jsem si před osmou dal odchod, abych ještě stihnul nařezat dětem za vysvědčení. Zastavil jsem se ještě na skleničku v Krakatitu, do Ruzyně cesta dlouhá, a co byste neřekli, nejméně tři další herci už tam seděli. Takto, přátelé, Pratchetta nevybudujeme.

       Až po Ivanově odchodu jsem si vzpomněl, že mám propagovat blížící se SSSR, ale když nás za půl hodiny Filip vyhodil, ještě jsme Ivana (a Ditu?) dohnali na rohu Vinohradské.

       Pak jsem se Daně Krejčové pokoušel vysvětlit, kdo je to námezdný překladatel. Až dodatečně mi došlo, že nejlépe se to zpřístupní popisem překladatele nenámezdného. To je člověk, který musí překládat jako jiní dýchat. A když to umí hodně dobře, jiní mu občas i platí, aby pro ně překládal. (Takový překladatel si samozřejmě vybírá nejen, co překládá, ale i pro koho překládá. Někdy věc odmítne i z prostého přesvědčení, že by nedokázal autora přetlumočit na úrovni, jakou si zaslouží.)

       Večer v RUR na mě Jana Sainerová pohlédla očima budoucí lékařky/patoložky a pravila, že vypadám ještě hůř než obvykle. A opravdu, večer už mě bolely všechny klouby. Musím se dát před víkendem do pořádku a zjistit pro naše čtenáře pravdu o březovských únorových bakchanáliích zvaných Vakukocon.

       V prodejně u Pavlovského jsem objevil balík vzácných Fantázií #1 ve výborném stavu. Sběratelé, netlačte se, na všechny se dostane.

       Pak se u mě zastavil Richard Klíčník, chtěl mi udělat radost zprávou, že ve zlevněnkách lze pořídit Vosí továrnu, ale pak uviděl, že už mám dvě na stole.

       26. únor byl skutečně černým dnem KJV. Špeluňka Pod úrovní skutečně dostála svému jménu a nezajistila nám salónek. Doufám, že jsme tam skončili. Vyrazil jsem s Richardem Klíčníkem do Skanzenu, ale tam bylo rovněž plno, a tak jsme se vrátili. Mezitím dorazil Vlado Ríša s atraktivní společnicí, Slovenkou, o níž mi pak SFBIS referovala jako o nové schovance Ivana Adamoviče. Když Petr Biederman z KJV zajistil náhradní salónek, měli již někteří objednané jídlo a bylo zjevné, že večer bude přinejmenším rozbitý. Protože jsem měl dost práce, odpustil jsem si podruhé v historii schůzku KJV a odešel chystat adresy k rozeslání IK 2/2002.

       Když jsem se chystal zaplati svůj grog, řekla mi slečna výčepní, že jej již zaplatil Pavel. Byl jsem z toho tak zmaten, že jsem na baru zapomněl čerstvě vybrané formuláře Akademie. Tak se každý dobrý skutek obrací ve svůj protiklad.

       V RUR celkem nic moc, jarní únava a korektury IK 3/2002 dokonale zabily večer.

       12. března „O tom velkém SAFování“

       Pavel Weigel to byl, kdo se ujal administrování a nekromantického oživování SAFu založeného snad již na Draconu '89. Svolal do Krakatitu spisovatele, vydavatele, editory a ilustrátory české SF, fantasy a hororu (to poslední až pod Netopejrovým nátlakem). Sešlo se nás pět a půl, samí známí, kteří se tak jako tak vídají každý čtvrtek, ale cca 10 hlavně mimopražských projevilo lítost, že se nemohou zúčastnit, ale že chtějí být členy. Připadlo mi žertovné, když si Jenny Nowak (Jana Moravcová) sedla vedle Jany Moravcové (Neumannové), dosud se nikdy nepotkaly. Zápis z jednání snad přineseme příště, teď jen pár podstatných postřehů.

       Jaroslav Boček odmítl členství s tím, že pro něj má smysl být jen v organizaci, která se pokouší kultivovat duši českého národa. Poznámka byla přínosná v tom, že nás přivedla k cíli organizace. Tak velké ambice, jaké by vyhovovaly JB, nemáme, nicméně naším cílem bude snaha o udržení jisté úrovně zábavné a rekreační literatury, kterou členové SAFu tvoří. SAF se jim bude snažit vytvářet podmínky pro práci. Pak se ještě volilo předsednictvo či rada, ale dá se předpokládat, že co nezařídí Pavel Weigel, to nebude. Vlasta Talaš nabídl Krakatit jako spolkovou místnost, takže tam potkáte scifi spisovatele ještě častěji než nyní.

       Jako první počin a úspěch SAFu můžeme považovat grant na literární seminář pořádaný v rámci Euroconu, který jsem domlouval loňského roku a letos to ministerstvo pro SAF jako kolektivního člena Obce spisovatelů odkleplo. To se nám jako jednotlivcům nebo i fandomu nikdy nepodařilo.