Všechna práva © Interkom 1984 - 2002

       V Krakatitu ten večer panoval příjemný společenský ruch, Pavel Dobrovský mi ukázal dvě alba fotografií, které pořídil v Iránu a Pákistánu, já jsem naopak dával k lepšímu a ke kontrole výsledky Akademie, po čase se objevil Tom Němec a Jolana (spolu s ostatními herci, od šesté se zase zkoušeli Muži ve zbrani). Silver pobíhal v obleku s exotickým indiánským pásem (čekal ho ještě jakýs ples). S Pagim domlouval podrobnosti cesty na OpatCon (hlavně sněhovou hlídku, což obyvatelům nejteplejšího místa v ČR připadlo v ty dny docela žertovné :-).

       Povídal jsem si v knihkupectví Dračí doupě v Jeruzalémské s Jirkou Štípkem (donesl jsem mu IK), když se mladík podezřelého zevnějšku (vypadal v nejlepším případě na čtenáře Martina, ale spíše Godkinda) začal dotazovat na knihy od R. Ruckera a Sterlingův Schismatrix. Společně s Jirkou jsme mu vysvětlili, že zrovna tyto u nás nebyly přeloženy, ale že spousta dalších ano. Když odešel, zavzpomínal Jirka na návštěvu z Holandska, která měla z jejich obchodu oči navrch hlavy. Pravili mu fanové z té bohaté země: U nás máme přeloženého jen Tolkiena a vše ostatní čteme v angličtině. Tak nevím, je to tím, že jsou vzdělanější, nebo jim chybí ta spousta obětavých vydavatelů, kterou máme u nás? Večer pořádá Peter Pavelko vzdělávací turisticko-poznávací degustaci spojenou s přednáškou o Africe. Nedá se ale stihnout všechno.

       Bohužel povinnosti mě hnaly dál, do Čáslavské, a tak jsem přišel o veselý povernisážový večer, který následoval. U grobiána Got Pavlovského jsem nafasoval Ikarii 4 a něco vám o ní asi napíšu. Vybraným zájemcům jsem se pochlubil novým Schizem (# 02) a pak nás už Filip vyháněl, kvačil do kina.

       Egon Čierny mi říkal o vyjednávání s novým vedením NTM (v posledních letech již čtvrtým) o Miniconu, jak ho unavuje stále novým lidem vykládat, co je to con, a kde je třeba umístnit stůl s prezencí. Richard „Deprese ze školních i divadelních zkoušek“ Klíčník mě upozornil na reklamní materiál nového připravovaného časopisu pro fantasy, mystiku a hry (nebo tak nějak) Pevnost. Zdá se, že zatímco se s Ikarii a Ramaxem dohadujeme o nízké úrovni vydávaných časopisů, nějaký marketingový mág našel skulinu na trhu a všechny převálcuje na křídě vydávaným plátkem pro počítačové a jiné herní maniaky v rozvázaných martenskách (podrobněji příště).

       Ve všech místnostech bylo poměrně rušno, protože si v Krakatitu dali sraz účastníci LARPu (ať už je to cokoli). Ivana Kuglerová v maskáčích (když se na Pragoconu přestrojila za děvče, byl na ni příjemnější pohled) instruovala odděleně jednotlivé hráče a bylo jich opravdu dost, poznali se podle podivného symbolu na rameni. Dana Krejčová riskovala virus, jen aby se dověděla, zda se s Honzou Vaňkem nebavíme o ní, a přitom dala k lepšímu pár zoologických pochybení v Harry Potterovi II. (No nebavili, na to není ani dost dobrá, ani dost špatná, prostě jen námezdní řemeslná překladatelka :-) Jolana Čermáková mě upozornila na fotoreportáž z pondělní vernisáže výstavy Lehké erotično na www.jahelka.cz, snad že tam také někde dělám ostudu. (Už jsem se našel, stíním při focení draka :-).

       Prohlížel jsem si ceník těch obrázků, které jsou na prodej, a učinil zajímavý postřeh: cena je přímo úměrná kvalitě knihy, které jsou obrázek či ilustrace určeny. Kedrigern za dva a půl tisíce, ale některé kousky podle Holdstocka za desetinásobek. Podle této logiky budou asi obálky k Feistovi, které nesou typické rysy spolupráce Valesu s Classicem (vrána k vráně sedá...) a do jejichž kompozice zasahuje výtvarný názor Vládi Veverky, zadarmo (jako bezcenné).

Nic si nenamlouvejme, po odchodu Martina a Vilmy Klímových do Brna již není náš (pražský) společenský život to co býval, ba dokonce, jak říkají ti brutálně upřímní, nestojí teď za nic.

       Proto, když se 15. března se v Praze na skok objevili, byl to důvod k malé oslavě. Protože Klímovi již nemají byt v Ruské, uspořádali jsme tradiční klímovský večírek u Rampasů (v knihovně SF Muzea), ale zato v co nejpůvodnější sestavě nejvěrnějších návštěvníků. A kupodivu nakonec dorazili takřka všichni z věrných, krom hostitelů a Klímových ještě Linda Kosatíková s Frantou Novotným (ten zde zároveň oslavil narozeniny), Honza Vaněk, Richard Podaný, Cyril Brom, Jana a Jarek Rečkovi, Viktor Janiš s Hanou Anguou a Richard Klíčník (bez houslí). Poslední dva jmenovaní zastupovali nejmladší, čtvrtou (jak kdysi vypočítala Vilma) generaci čs. fandomu. Obávám se, že se zde mihl i Radim Kastelán a časem si v jeho Pamětech o sobě něco přečteme.

       Michaela se pochlubila částí setříděných sbírek SF Muzea, konkrétně jde o všechny visačky a placky z conů za posledních dvacet let a společně jsme se pak pokoušeli identifikovat některé fotografie ze starších setkání, smíchu bylo hodně, asi jako když vás někdo bez varování konfrontuje s vaší patnáct let starou podobou (škoda, že si Vilma nevedla záznamy, jaké vlasy měla v kterém roce, dost by to pomohlo v dataci), mnoho dat jsme ale nepřiřadili. Nicméně i toto fiasko bylo užitečné, napadlo mě začít pracovat na Paralelních dějinách pražského fandomu v souvislostech, možná i vás přepadnu se svou tabulkou.

       Když jsme se posilnili lahůdkami, na jejichž přípravě se nemalou měrou podílel Richard Klíčník, a zapili je vínem, které zmíněný vybral ve Vinotéce v Lucerně, připili jsme všem v blízkém časovém okolí slavícím (vedle Franty měla ten den narozeniny Ludmila Freiová, den před Martina Pilcerová a den po Mio Butora, navíc se kvapem blíží i moje a Pagiho narozeniny).

       K zajímavé debatě vedl postřeh, že i přes velkou propast mezi populárními žánry a tzv. velkou literaturou je v psaném umění ještě nejmenší rozdíl mezi tím, co cení kritika, a co jsou uživatelé ochotni akceptovat (omluvte mou laickou terminologii). Moderní malířství, experimentální divadlo, moderní „vážná“ hudba jsou už zcela mimo obzor a zájem speciálně necvičeného publika. Když došlo na moderní „hudbu“, jak o ní v Respektu referuje Denisa Kera, použil Martin pojmenování, které by se spíše hodilo k pohlavnímu rozlišení hovězího dobytka. (Mnozí z nás slyšeli z jeho úst takové slovo poprvé. Musím se ještě hodně učit, mami, tak jak jsem to teď eufemicky opsal, to zní daleko hůř, než kdybych prostě napsal kráva, ach jó.) Už se asi měníme v konzervativní staříky. Znáte to: Mladí revolucionáři, staří hófráti. Nicméně něco z buřičů a bořičů v nás zůstalo, potom co se Richard Podaný na chystané schůzce Klubu Julese Vernea chystá vyvrátit obecně přijímanou a dokonce za užitečnou pokládanou legendu o tom, že bychom měli autory utopií pokládat za předchůdce SF a snad se jimi měli i pyšnit, přišel Honza Vaněk s názorem, že minulé století bylo překafkováno, jak literárně, tak i realitou, a toto století by si od Franze Kafky a jeho díla mohlo klidně odpočinout. Nicméně F. Kafka našel přece jen v našem kroužku více zastání než postmoderní performeři, Franta Novotný mu v pokračování Valhaly věnuje kapitolu a RIP pravil, že ještě nebyla doceněna humoristická složka jeho díla.